IV.ÚS 1232/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1232/18 ze dne 4. 12. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva obrany, sídlem Tychonova 221/1, Praha 6 - Hradčany, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018 č. j. 33 Cdo 2510/2017-343 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2017 č. j. 55 Co 58/2016-299, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a NADAČNÍHO FONDU VINCENTINUM, sídlem Radimova 487/4, Praha 6 - Břevnov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. 2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 21. 10. 2015 byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na zaplacení 48 499 576 Kč s příslušenstvím a bylo jí současně uloženo, aby vedlejšímu účastníkovi (jako žalovanému) zaplatila na nákladech řízení částku 852 566 Kč a LIMES ROMANUS, SE (jako vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného), částku 224 150 Kč. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelce nevznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty zakotvený v čl. VII smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví k nemovitostem tam uvedeným, kterou podle § 22 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, uzavřela stěžovatelka s vedlejším účastníkem, NADAČNÍM FONDEM VINCENTINUM, dne 22. 3. 2006, a také že uplatnění daného nároku představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy. 3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu jen tak, že se žalovanému ani vedlejšímu účastníkovi na jeho straně nepřiznává náhrada nákladů řízení, jinak jej potvrdil, a dále rozhodl, že se žalovanému a vedlejšímu účastníkovi na jeho straně nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Městský soud se ztotožnil s právním závěrem obvodního soudu, ovšem jen v tom ohledu, že uplatnění nároku na zaplacení smluvní pokuty představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy [§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb.")]. Vyšel z toho, že vedlejšímu účastníkovi (pozn.: zde a v dalším textu míněn vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) byl faktický stav nemovitostí znám až po jejich fyzickém předání po uzavření smluv a že mu nelze klást k tíži, když bez vážných důvodů (pozn.: jde zjevně o chybu v psaní, správně mělo být uvedeno "z vážných důvodů") nebyl schopen splnit svou povinnost, jde-li o využití převedených nemovitostí, jak je pravena v čl. V zmíněné smlouvy. V této souvislosti poukázal na havarijní stav předmětných nemovitostí, jak plyne ze znaleckého posudku, a na to, že vedlejší účastník se snažil vzniklou situaci řešit a své povinnosti dostát cestou směny nemovitostí, jak to předpokládal druhý dodatek ke smlouvě uzavřený dne 26. 5. 2010, stěžovatelka s tím však nesouhlasila, a součinnost neposkytl ani Úřad městské části Praha 6. 4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že buď stěžovatelka neuplatnila (věcně či právně) relevantní námitky, když na jí označené právní otázce dovoláním napadené rozhodnutí nespočívalo, či jimi nebyl naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., anebo je dovolání vadné, protože ve vztahu k otázce aplikovatelnosti § 3 odst. 2 písm. d) ve spojení s § 3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (pozn.: § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.). II. Stěžovatelčina argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že vedlejší účastník patrně nikdy neusiloval o to, aby svůj závazek dle čl. V uvedené smlouvy splnil, přičemž poukázala na skutečnosti, z nichž to vyvozuje. Městskému soudu pak vytkla, že postupoval v rozporu se zásadou neúplné apelace (§ 213 odst. 5 o. s. ř.), neboť vedlejšímu účastníkovi bezdůvodně, a tudíž v rozporu s § 211a a 205a o. s. ř. umožnil uplatnit nová tvrzení a důkazy a založil na nich své rozhodnutí. V této souvislosti upozornila, že městský soud neuvedl, z jakého důvodu tuto možnost vedlejšímu účastníkovi poskytl, zvláště jestliže je to žalobce, kdo obvykle bývá poučován, že neplní svou povinnost tvrzení či neunáší důkazní břemeno, a žalovaný na to reaguje, přičemž v daném soudním řízení k tomu měl vedlejší účastník dostatečný prostor. Za důležité stěžovatelka přitom považuje, že podala odvolání pouze ona, že proto vedlejší účastník nemohl tvrdit skutečnosti ani předkládat nové důkazy a že v důsledku postupu městského soudu došlo ke zhoršení jejího postavení. Tím měl být porušen princip rovnosti účastníků soudního řízení. K tomu doplnila, že i kdyby byl městský soud oprávněn poskytnout prostor pro nové tvrzení a navržení důkazů, postupoval by v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002 sp. zn. 28 Cdo 405/2002 (per analogiam), resp. by jí tím upřel právo na dvojinstančnost soudního řízení. 6. Dále pak stěžovatelka namítla, že městský soud nesprávně zjistil skutkový stav, když konstatoval, že vedlejší účastník neznal stav předmětných nemovitostí smlouvy před jejich převzetím. V této souvislosti poukázala na vyjádření vedlejšího účastníka ze dne 10. 4. 20014, dle něhož mu byl stav předmětných nemovitostí znám, a na obsah smlouvy, ve které prohlásil, že si nemovitosti dobře prohlédl a že je mu znám jejich stav. Jestliže městský soud zmínil znalecký posudek ohledně stavu nemovitostí, ten byl vypracován až v roce 2012, tedy 5 let poté, co je vedlejší účastník nabyl do svého vlastnictví. A jestliže uvedl, že Úřad městské části Praha 6 neposkytl vedlejšímu účastníkovi součinnost ve snaze rekonstruovat či zbourat havarijní budovy a nahradit je jinými, pak nekriticky převzal tvrzení vedlejšího účastníka, aniž by posuzoval, zda mohl legitimně nějakou součinnost očekávat. Současně citovala svou argumentaci uplatněnou v odvolacím řízení v souvislosti s dopisem městské části Praha 6 ze dne 15. 7. 2013, v němž se jako vlastník vedlejších nemovitostí vyjadřuje k zamýšlené demolici budov. Podle stěžovatelky tak mělo dojít k porušení zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). 7. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytkla, že nesprávný postup městského soudu a dovolací důvody posuzoval formalisticky a restriktivně v její neprospěch, přičemž poukázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355) a ze dne 31. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 855/08 (N 71/56 SbNU 811). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla, směřuje-li proti usnesení Nejvyššího soudu, podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek ve vztahu k napadenému rozhodnutí k dispozici neměla; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 9. Domáhá-li se stěžovatelka zrušení rozsudku městského soudu, Ústavní soud se musel zabývat otázkou, zda stěžovatelka (řádně) vyčerpala všechny procesní prostředky, které měla k ochraně svých práv k dispozici, konkrétně pak zda vyčerpala dovolání, které v souzené věci mohlo představovat buď poslední procesní prostředek podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, nebo mimořádný opravný prostředek podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Pokud by tak stěžovatelka neučinila, její ústavní stížnost by v této části bylo nutné považovat za nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. 10. V tomto ohledu Ústavní soud vyšel ze závěrů Nejvyššího soudu, neboť stěžovatelce se nepodařilo ústavnost jeho rozhodnutí zpochybnit (viz sub 15). Dále vzal Ústavní soud v úvahu, že stěžovatelka v dovolání uplatnila - z velké části