IV.ÚS 1232/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1232/21 ze dne 22. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CEMEX Czech Republic, s. r. o., sídlem Laurinova 2800/4, Praha 13 - Stodůlky, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2021 č. j. 23 Cdo 288/2021-336 a usnesení Městského soudu Praze ze dne 22. září 2020 č. j. 70 Co 111/2018-308, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Kajima Czech Design and Construction s. r. o., sídlem generála Píky 430/26, Praha 6 - Dejvice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, zejména do práva na přístup k soudu a práva na spravedlivý proces (sc. na řádný proces, resp. soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva nebýt odňat svému zákonnému soudci podle čl. 38 odst. 1 Listiny a práva na rovné zacházení zakotveného v čl. 1 a čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") ze dne 6. 2. 2018 č. j. 11 C 378/2016-186 bylo podle § 106 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastaveno řízení, v němž se stěžovatelka domáhala na vedlejší účastnici zaplacení částky 3 268 020,92 Kč s příslušenstvím, bylo jí uloženo zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení v částce 43 360 Kč a byl jí vrácen soudní poplatek. Důvodem pro zastavení řízení byla námitka vedlejší účastnice o nedostatku pravomoci soudu, podle níž smlouva o díle ze dne 3. 12. 2015, o kterou stěžovatelka opírala svůj nárok, obsahuje v čl. 19.2 rozhodčí doložku (znějící takto: "Strany se pokusí vyřešit spory smírnou cestou předtím, než přistoupí k rozhodčímu řízení. Pokud se strany nedohodnou jinak, rozhodčí řízení může začít od čtrnáctého dne ode dne doručení záměru přistoupit k rozhodčímu řízení."), která má všechny náležitosti rozhodčí smlouvy a vyplývá z ní vůle stran podřídit případné spory vzniklé z této smlouvy rozhodčímu řízení. 3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 25. 4. 2018 č. j. 70 Co 111/2018-2020 ve znění opravného usnesení ze dne 4. 6. 2019 č. j. 70 Co 111/2018-258 změnil usnesení obvodního soudu tak, že se řízení nezastavuje, s odůvodněním, že rozhodčí doložka nebyla sjednána platně. Na základě dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 5. 2020 č. j. 23 Cdo 2404/2019-281 usnesení městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 4. Následně městský soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu jako věcně správné a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení v částce 69 040 Kč. 5. Proti tomuto usnesení brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a uložil jí zaplatit vedlejší účastnici 26 233 Kč na náhradu nákladů dovolacího řízení. II. Stěžovatelčina argumentace 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že se obecné soudy odmítly zabývat její žalobou, ačkoli pro to nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, neprovedly jí navržené důkazy ani nevysvětlily, proč je neprovedly, vyložily dané smluvní ujednání v rozporu s vůlí stran, literou zákona a vlastní ustálenou praxí a své závěry řádně a přezkoumatelně neodůvodnily. V této souvislosti tvrdí, že vůle smluvních stran nesměřovala k vyloučení vzájemných sporů z pravomoci obecných soudů, a již vůbec ne k jejich svěření rozhodcům ad hoc bez jakýchkoliv pravidel, přičemž vytýká obecným soudům, že vyložily dané smluvní ujednání výlučně na základě jeho značně neurčitého jazykového vyjádření, aniž by se zabývaly skutečnou vůlí stran a okolnostmi, které jejich právnímu jednání předcházely, ačkoliv ve srovnatelných případech postupují odlišně. Vedlejší účastnice zneužila chyby v čl. 19.2, jenž upravoval preferenci smírného řešení sporů a v němž pojem "rozhodčí řízení" zůstal nedopatřením. 7. V souvislosti s tvrzením, že (obecnými soudy nezjišťovaná) vůle smluvních stran nesměřovala k vyloučení vzájemných sporů z pravomoci soudů, stěžovatelka poukazuje na předsmluvní jednání, kdy v jejich průběhu návrh vedlejší účastnice na vyloučení sporů z pravomoci soudů odmítla a vedlejší účastnice její protinávrh akceptovala. K prokázání skutečné vůle navrhovala důkazy, tyto návrhy však obecné soudy ignorovaly a ve svých rozhodnutích se s nimi nevypořádaly. Podle stěžovatelky obecné soudy nerespektovaly zákonná ani judikovaná pravidla výkladu právního jednání (zde stěžovatelka poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 9. 9. 2020 sp. zn. 31 Cdo 684/2020 a ze dne 7. 1. 2021 sp. zn. 24 Cdo 2779/2020), jakož i na právní názor Ústavního soudu vyjádřený např. v nálezu ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle nichž nelze seznat vůli právně jednajících subjektů jen z jejího samotného slovního vyjádření. V daném případě jde podle stěžovatelky, odkazující na § 6 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "NOZ"), o úmyslné a nemravné zneužití daného přehlédnutí, resp. nedopatření vedlejší účastnicí. 8. Stěžovatelka má dále za to, že předmětná rozhodčí doložka je neplatná z důvodu absence podstatných náležitostí, neboť v ní má chybět ujednání o subjektu, který by měl spory stěžovatelky a vedlejší účastnice rozhodovat. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZoRŘ"), zde musí být uvedeno, zda spor bude rozhodovat jeden nebo více rozhodců ad hoc nebo stálý rozhodčí soud, a spolu s tím i způsob, jakým se bude postupovat (§ 7 a násl. či § 13 ZoRŘ). Bez takového ujednání nelze aplikovat § 7 odst. 2 ZoRŘ, což měl potvrdit i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 či rozsudku ze dne 29. 9. 2014 sp. zn. 33 C 2504/2014. Dále podle stěžovatelky chybí ujednání o sporech, které by měly být v rozhodčím řízení rozhodovány, a o nákladech rozhodčího řízení. 9. Stěžovatelka opakuje, že její vůle nikdy nesměřovala k tomu, aby byly její spory s vedlejší účastnicí vyloučeny z pravomoci soudů, a vytýká soudům nižších stupňů, že se nevypořádaly s jejími důkazními návrhy a že jí Nejvyšší soud neposkytl před tímto procesním pochybením ochranu, přičemž se dovolává právních závěrů Ústavního soudu vyslovených v usnesení ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 2773/19 s tím, že obecné soudy sporné ustanovení vyložily na základě jeho textu, aniž by se zabývaly vůlí smluvních stran a okolnostmi, za nichž byla smlouva o díle uzavřena. Za zásah do práva na spravedlivý (sc. řádný) proces stěžovatelka považuje i to, že obecné soudy svůj závěr o vůli stěžovatelky a vedlejší účastnice vyloučit jejich spory z pravomoci soudů přezkoumatelným způsobem neodůvodnily. Současně zasáhly do jejího práva na přístup k soudu a do práva na zákonného soudce, když jí "vnutily" coby "zákonného soudce" blíže neurčené fyzické osoby, resp. řízení, v němž není zřejmé, kdo by ho měl vést, jak by v něm měl postupovat, podle čeho rozhodovat, za jakou odměnu a kdo by ji měl hradit. Obecné soudy měly zasáhnout i do stěžovatelčina práva na rovné zacházení, když při výkladu právního jednání a obligatorních náležitostí rozhodčí doložky postupovaly jinak než obvykle. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (č