IV.ÚS 1232/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1232/23 ze dne 17. 10. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky nezletilé Jany B., zastoupené matkou Pavlínou B. (jedná se o pseudonymy), právně zastoupené Mgr. Bc. Petrem Ptáčkem, advokátem, sídlem Májová 608/23, Cheb, proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2023 č. j. 2 To 97/2022-933, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky, a výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. září 2022 č. j. 3 T 13/2021-892, kterým byla stěžovatelka odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Plzni a T. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů ve vymezeném rozsahu s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 7 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem uznal vedlejšího účastníka T. H. (dále jen "odsouzený") vinným pod bodem I. výroku o vině zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku v souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 a 2 téhož zákoníku, pod bodem II. výroku o vině zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a pod body III. a IV. výroku o vině pokračujícím přečinem šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Stěžovatelka byla poškozenou co do skutků pod body I. a III. výroku o vině. Za tato jednání uložil krajský soud odsouzenému úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, a to za použití § 58 odst. 1 trestního zákoníku, kdy výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu, dále rozhodl o propadnutí věci (konkretizovaného mobilního telefonu), uložil odsouzenému ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě a podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, mu uložil povinnost, aby uhradil stěžovatelce na náhradě nemajetkové újmy částku 35 073 Kč, a se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy stěžovatelku podle § 229 odst. 2 trestního řádu odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. d), e) a odst. 2 trestního řádu z podnětu odsouzeného a státního zástupce zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že odsouzeného při nezměněném výroku o vině za uvedené dva zločiny a pokračující přečin odsoudil podle § 185 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 40 odst. 2 a podle § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Dále vrchní soud rozhodl, že podle § 81 odst. 1 a § 84 trestního zákoníku se výkon trestu podmíněně odkládá a podle § 85 odst. 1 se stanoví zkušební doba v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu nad odsouzeným. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku odsouzenému uložil trest propadnutí věci, a to konkretizovaného mobilního telefonu. Jinak ponechal napadený rozsudek beze změn. Odvolání stěžovatelky vrchní soud podle § 256 trestního řádu zamítl. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka připomíná, že v trestním řízení uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích, která jí vznikla v důsledku trestných činů spáchaných na ní odsouzeným, a to ve výši 1 010 199 Kč. Namítá, že postup a rozhodování krajského soudu, který jí přiznal bolestné v částce 35 073 Kč a co do nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 975 126 Kč ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, měly ve vztahu k jejímu posléze uvedenému nároku povahu pouze formální a postrádající dostatečné zohlednění veškerých podstatných aspektů dopadajících na její osobnostní práva. Stěžovatelka nesouhlasí s argumentací krajského soudu, že jednání odsouzeného ji nijak neomezuje v jejím postavení školačky či studentky, neboť školu dále navštěvuje a její prospěch se nezhoršil. Dále stěžovatelka připomíná závěry MUDr. Vlastimila Tichého, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který u ní shledal posttraumatickou stresovou poruchu. Vrchní soud podle stěžovatelky nevzal v potaz jí uváděné skutečnosti a nevypořádal se s ustálenou judikaturou. Výstižné není ani jeho konstatování, že mezi kompenzace spadá i odsouzení pachatele. V této souvislosti stěžovatelka připomíná, že až do současnosti se odsouzený zdržuje poblíž místa jejího bydliště. Dále rekapituluje judikaturu Ústavního soudu zabývající se náhradou újmy za zásah do fyzické a psychické integrity [srov. zejména nálezy ze dne 1. 3. 2000 sp. zn. II. ÚS 517/99 (N 32/17 SbNU 229), ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2379/08 (N 157/54 SbNU 33), ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 2253/13 (N 3/72 SbNU 41), ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. I. ÚS 2930/13 (N 205/75 SbNU 297) nebo ze dne 3. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 3003/20 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. 5. Stěžovatelka uvádí, že účelem satisfakční funkce adhezního výroku má být vyvážení nebo zmírnění újmy, která vznikla následkem protiprávního zásahu od odsouzeného. Peněžitá náhrada má poškozené umožnit opatřit si náhradní požitky, které její újmu zmírní a vyváží její vytrpěnou bolest. Stěžovatelka má za to, že následky a psychickou újmu si ponese po celý svůj život, proto přiznání excesivně nízké náhrady a odkázání s velkou částí jejího nároku na řízení ve věcech občanskoprávních představuje porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod. 6. Stěžovatelka je zvlášť zranitelnou obětí podle § 2 odst. 4 písm. c) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), a obecné soudy nezohlednily, že při uplatnění nároků vůči odsouzenému v občanskoprávním řízení by se opět musela konfrontovat s traumatickými zážitky z doby, kdy se stala obětí trestného činu. Z výše uvedené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že přiznávání excesivně nízkých náhrad újmy poškozeným v trestním řízení je způsobilé vyvolat u poškozených pocit bezpráví a vznik druhotné újmy. III. Procesní předpoklady projednání návrhu 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti IV. A. Obecné principy 8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla porušena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky. 9. Těžištěm ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatelky, které směřují proti částečnému nepřiznání náhrady nemajetkové újmy obecnými soudy, resp. jejímu odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních. Ústavní soud se proto soustředil na tuto problematiku. a) Nemajetková újma způsobená trestnou činností 10. Podle čl. 7 odst. 1 Listiny je zaručena "[n]edotknutelnost osoby a jejího soukromí". Garance nedotknutelnosti osoby spočívá v ochraně tělesné a duševní integrity člověka. Její základní součástí je i zdraví jednotlivce [nálezy sp. zn. II. ÚS 2379/08, body 10. a 11. a sp. zn. III. ÚS 2253/13, body 15. a 16.]. Zásahem do tělesné a duševní integrity chráněné čl. 7 odst. 1 Listiny, pak je "způsobení zranění, způsobení č