IV.ÚS 1235/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1235/09 ze dne 14. 7. 2010 N 144/58 SbNU 207 K použitelnosti odposlechů při dokazování v trestním řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 14. července 2010 sp. zn. IV. ÚS 1235/09 ve věci ústavní stížnosti Bc. P. F. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2009 č. j. 11 Tdo 1142/2008-286, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 4. 2008 č. j. 10 To 86/2008-242 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 18. 9. 2007 č. j. 2 T 97/2006-206, jimiž byl stěžovatel uznán vinným návodem k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Hradci Králové a 3. Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou jako účastníků řízení a 1. Nejvyššího státního zastupitelství, 2. Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a 3. Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou jako vedlejších účastníků řízení, spojené s návrhem na přednostní projednání věci. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2009 č. j. 11 Tdo 1142/2008-286, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 4. 2008 č. j. 10 To 86/2008-242 a rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 18. 9. 2007 č. j. 2 T 97/2006-206 se ruší, neboť v řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, byla porušena základní práva stěžovatele zaručená čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Odůvodnění I. 1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv a svobod ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 1, 2, čl. 12, 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, 5, 6, 8 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě a porušení čl. 1 odst. 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4, 90, 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí. 2. Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou byl stěžovatel uznán vinným návodem k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 10 odst. 1 písm. b) k § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona, kterého se kterého se měl dopustit tím, že (stručně vyjádřeno) v konkrétně zjištěnou dobu v kanceláři vedoucího odboru dopravy a silničního hospodářství Městského úřadu Rychnov nad Kněžnou Ing. J. L. u tohoto intervenoval a naváděl ho k nezákonnému postupu ve správním řízení ve prospěch přestupce J. K. K. v úmyslu zajistit mu co nejmírnější postih za spáchané přestupky na úseku dopravy a ovlivnit způsobem popsaným ve skutkové větě zákonnost správního řízení. Podle § 158 odst. 1 trestního zákona byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců; odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové zamítl, dovolání bylo odmítnuto. 3. Stěžovatel zrekapituloval průběh trestního řízení a jeho výsledky a rozvedl důvody, které ho vedly k podání ústavní stížnosti. Konstatoval, že obecné soudy nerespektovaly zásadní principy konkretizující právo na spravedlivý proces, za které označil zákaz deformace provedeného důkazu, opomenuté důkazy, soulad skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů či respektování zásady in dubio pro reo. Nejvyššímu soudu vytkl, že se nezabýval námitkami vznesenými v dovolání, nereagoval na ně a postupoval zcela formálně. Legalitu prostorových odposlechů, které byly jedinými důkazy, na jejichž základě byl odsouzen, přitom stěžovatel zpochybnil již v nalézacím řízení a v dovolání popsal konkrétní vady při nařízení odposlechů, upozornil na absenci průběžné soudní kontroly jejich trvání a zpochybnil i jejich celistvost a pravost. 4. Na přehledu mezinárodní úpravy prostorových odposlechů a podrobné prezentaci rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") k problematice kontroly odposlechů, hovorů vedených ze služebních telefonních přístrojů či monitorování veřejného místa technickými prostředky stěžovatel definoval základní podmínky stanovené zákonem, které musí být podle judikatury Evropského soudu splněny, aby zaznamenaný odposlech bylo možno považovat za legální, a ve srovnání s nimi kritizoval českou právní úpravu, která dle jeho názoru neposkytuje dostatečnou ochranu proti svévolným zásahům do práv chráněných Úmluvou, nepočítá s možností nezávislé průběžné kontroly odposlechů ani následné kontroly záznamů ze strany obhajoby. Stěžovatel konstatoval, že právní úprava prostorových odposlechů dosud nebyla podrobena ústavnímu přezkumu, zmínil však nález sp. zn. II. ÚS 615/06 ze dne 23. 5. 2007 (N 88/45 SbNU 291), ve kterém Ústavní soud formuloval právní východiska pro použití odposlechu jako důkazu v trestním řízení, které lze vztáhnout nejen obecně na telefonní odposlechy, ale i na jakékoliv jiné zásahy do základních práv. Principy v tomto nálezu vyjádřené stěžovatel aplikoval na svůj případ se závěrem, že příkazy k odposlechům nesplňovaly podmínky na ně kladené. 5. Stěžovatel se podrobně věnoval i problematice pravidel při pořizování důkazů, jak vyplývají z judikatury Evropského soudu a Ústavního soudu či jak jsou formulovány v Úmluvě, Listině či obdobně v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a na zákonné úrovni v trestním řádu, a na jejich základě zpřehlednil celou řadu pochybení, ke kterým došlo v jeho věci, s tím, že celkový přístup k zásadním otázkám souvisejícím se zásahem do osobnostností sféry odposlouchávaného lze označit za rezignaci na přezkumnou funkci soudu. 6. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na projednání věci mimo pořadí podle ustanovení § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), který odůvodnil zájmem ukončit nežádoucí stav, ve kterém se nachází, a obecným zájmem na zabránění stále se rozšiřujícího uplatňování prostorových odposlechů, které ač jsou nelegálním důkazem, obecné soudy akceptují. 7. Podáním ze dne 3. 2. 2010 stěžovatel upozornil na vydání kasačního nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2806/08 ze dne 27. 1. 2010 (N 15/56 SbNU 143) ve věci Ing. J. L., který byl odsouzen za použití stejného zaznamenaného odposlechu jako stěžovatel. II. 8. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti a umožnil stěžovateli na ně reagovat. 9. Nejvyšší soud ve vyjádření ze dne 6. 4. 2010 setrval na právních závěrech vyjádřených v napadeném usnesení a na své rozhodnutí v plném rozsahu odkázal. Podotkl, že si byl vědom ústavněprávní roviny některých námitek stěžovatele, a proto se jimi nad rámec své přezkumné povinnosti zabýval, zároveň však vyjádřil přesvědčení, že v řízení o dovolání k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele nedošlo. Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, přičemž souhlasil s upuštěním od ústního jednání. 10. Krajský soud v Hradci Králové ve vyjádření ze dne 19. 3. 2010 hodnotil stěžovatelovu ústavní stížnost jako opakování již dříve uplatněných námitek, kterými se odvolací i dovolací soud zabývaly a neshledaly je opodstatněnými. Krajský soud poukázal na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí a nad jejich rámec nepovažoval za nutné k nim cokoliv nového dodat; podle jeho názoru měly soudy dostatek důkazů pro to, aby mohly učinit skutkové i právní závěry bez pochybností, a rozhodnout tak o vině i trestu. Účastník řízení souhlasil s upuštěním od ústního jednání 11. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou se k ústavní stížnosti nevyjádřil, souhlasil však s upuštěním od ústního jednání. 12. Okresní státní zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou ve vyjádření ze dne 1. 4. 2010 konstatovalo, že o ústavní stížnosti stěžovatele je rozhodováno za situace, kdy nezákonnost pořízení dotčených zvukových záznamů již posoudil jiný senát Ústavního soudu v nálezu ze dne 27. 1. 2010 sp. zn. II. ÚS 2806/08, ve kterém vytkl obecným soudům, že se při rozhodování v trestní věci obžalovaného Ing. L. a spol. nevypořádaly s otázkou legitimity pořízení záznamů prostorových odposlechů. Vedlejší účastník uvedl, že zvukové záznamy se zásadním významem pro posouzení viny stěžovatele byly opatřeny v souladu s ustanovením § 158d tr. řádu, a protože jimi nebylo prolomeno telekomunikační tajemství, porušena domovní svoboda či soukromí, nebylo k realizaci sledování s pořizováním záznamu zapotřebí povolení soudce ve smyslu § 158d odst. 3 tr. řádu, ale pouze povolení státního zástupce podle § 158d odst. 2 a 4 tr. řádu. Připomněl, že zvukový záznam byl pořízen v rámci sledování prostoru kanceláře Ing. J. L. a P. S. na žádost policejního orgánu odůvodněnou podezřením ze spáchání trestné činnosti, ke k