IV.ÚS 1235/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1235/18 ze dne 12. 3. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Římskokatolické farnosti Nasavrky, sídlem Náměstí 323, Nasavrky, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem, sídlem Zelená 267, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2018 č. j. 28 Cdo 4693/2017-147 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2016 č. j. 4 Co 149/2016-106, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, sídlem Kaplanova 1931/1, Praha 11 - Chodov, zastoupené JUDr. Pavlem Pfajfrem, advokátem, sídlem Ohrazenice 119, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") označená v záhlaví tvrdíc, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod. Dále má za to, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. 2. Z vyžádaného soudního spisu, obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že vedlejší účastnice podala žalobu podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s tvrzením, že byla na svých právech dotčena rozhodnutím Státního pozemkového úřadu ze dne 23. 10. 2015 č. j. 536088/2013/544349/R2993, kterým byly stěžovatelce vydány specifikované pozemky v katastrálním území Trhová Kamenice dle § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání"). Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") žalobu zamítl rozsudkem ze dne 25. 4. 2016 č. j. 50 C 49/2015-74. 3. K odvolání vedlejší účastnice vrchní soud rozsudek krajského soudu změnil svým rozsudkem ze dne 3. 11. 2016 č. j. 4 Co 149/2016-106 tak, že se stěžovatelce pozemky nevydávají. Dle vrchního soudu posouzení restitučního nároku stěžovatelky záleželo jen na výkladu podústavního práva. Ani stěžovatelkou zmiňovaný přístup in favorem restitutionis v daném ohledu nepřestavuje žádné specifikum. Z hlediska restitučních předpisů nejde o nic jiného než projev teleologického výkladu. Uvedená zásada nezakládá žádné specifické postavení osob uplatňujících restituční nároky oproti jiným účastníkům soudních či správních řízení. V zákoně o majetkovém vyrovnání jsou dle vrchního soudu stanoveny jiné podmínky pro vydání majetku v závislosti na povaze povinné osoby. Zatímco původní církevní majetek spravovaný nejprve Pozemkovým fondem České republiky (nyní Státním pozemkovým úřadem jako jeho nástupcem) a Lesy České republiky, s. p., je při splnění zákonných podmínek vydáván bez dalšího zkoumání účelového určení tohoto majetku, jinak je tomu u jiného státního majetku, s nímž hospodaří ostatní povinné subjekty. Jeho vydání je pojato jako výjimka a je spojeno s charakterem daného majetku. Majetek jiných povinných osob je totiž zpravidla účelově vázán s plněním jejich úkolů. Podmínku "funkční souvislosti" s nemovitostí, kterou oprávněná osoba vlastní, nebo která se vydává, stanovenou v § 7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání, vrchní soud vyložil jako podmínku skutečné užitné souvztažnosti. Z ekonomického hlediska se bude tato souvztažnost projevovat tím, že jedna nemovitost je předpokladem fungování či využívání jiné nemovitosti. Funkční souvislost však nemůže být odvozována od souvislosti vlastnické či od toho, že výnosy z jedné nemovitosti byly užívány pro provoz jiné nemovitosti. Tento výklad dle vrchního soudu odpovídá i důvodové zprávě k zákonu o majetkovém vyrovnání. Vrchní soud tak shledal, že funkční souvislost nebyla v posuzované věci naplněna jen tím, že sporné pozemky patřily jednomu záduší a výnosy z nich sloužily k jeho provozu. Nešlo totiž o souvislost funkční, ale souvislost vlastnickou a spotřební. 4. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 17. 1. 2018 č. j. 28 Cdo 4693/2017-147, které je napadeno ústavní stížností. Uvedl, že výkladem pojmu "funkční souvislost" v § 7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání se ve své judikatuře již zabýval. Funkční souvislost může vyplývat jen ze skutečné užitné souvztažnosti nemovitostí dané faktickými možnostmi hospodářského využití. Z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitost je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovitosti jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovitosti ztížené nebo nemožné. Funkční souvislost požadovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky, neboť nešlo o souvislost funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou). Funkční souvislost není obdobně dána ani tím, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako příjmy z dalších již vydaných či vydávaných pozemků, šlo by totiž o souvislost spotřební, nikoli funkční. U námitky popření principu in favorem restitutionis stěžovatelka nijak nespecifikovala, jak se měla tvrzená vada projevit v závěrech odvolacího soudu. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že Nejvyšší soud a vrchní soud popřely ústavní rozměr věci a odmítly zohlednit zásahu in favorem restitutionis. Znovu tak stěžovatelce odejmuly restitučně obnovené vlastnictví. 6. Stěžovatelka uvedla, že pozemky, o něž žádala, buď bezprostředně sousedí s jinými pozemky, který jí byly vydány, nebo je odděluje jen řeka či pozemní komunikace. Jako rozporné s principy spravedlnosti a zásadami restitučního zákonodárství vnímá závěry soudů, že funkční souvislost podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání není sama o sobě dána polohovou blízkostí pozemků. Dále namítla, že vymezení funkční souvislosti se musí též vztahovat k tzv. funkční souvislosti historické. Jak vydané, tak požadované pozemky patřily původně jednomu záduší a výnosy z nich sloužily témuž účelu - udržování kostela a výživě neklerických pracovníků kostela. 7. Dle další námitky vrchní soud neposkytl stěžovatelce při postupu dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. lhůtu k doplnění tvrzení a označení důkazů, čímž porušil její právo na soudní ochranu. III. Vyjádření účastníků řízení, vedlejší účastnice řízení a replika stěžovatelky 8. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení i vedlejší účastnici řízení. 9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že přípustnosti dovolání bránila skutečnost, že se odvolací soud při výkladu pojmu "funkční souvislost" v § 7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Intepretace pojmu "funkční souvislost" akcentuje vzájemnou funkční provázanost nemovitostí a není naplněna jen polohovou blízkostí či spotřební souvislostí, což neodporuje zásadě in favorem restitutionis. Nejvyšší soud považuje námitku porušení § 118a odst. 1 a 3 za nedůvodnou, jelikož na výzvu stěžovatelka reagovala. Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta nebo odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. 10. Dle vyjádření vrchního soudu postrádá stěžovatelčina argumentace ústavní rozměr. Stěžovatelce bylo umožněno v řízení uplatnit veškerá její procesní práva a podstatou její ústavní stížnosti je pouhá polemika se závěry soudů na úrovni podústavního práva. Vrchní soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. 11. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že se jak Nejvyšší soud, tak vrchní soud dostatečně vypořádaly se zásadou in favorem restitutionis. Stát má právo si ve svém zákonodárství stanovit podmínky pro vydání restitučního majetku. Soudy neposoudily otázku funkční souvislosti v rozporu s hmotným právem a nevybočily přitom z mezí daných judikaturou Ústavního soudu. Vedlejší účastnice vyjádřila přesvědčení, že stěžovatelka ve své argumentaci absolutizuje zásadu in favorem restitutionis a přehlíží text zákona a účel § 7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání. Ústavní soud sice dle vedlejší účastnice požaduje, aby byly rest