IV.ÚS 1237/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1237/21 ze dne 1. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Jelínka, zastoupeného JUDr. Ing. Janem Příborským, Ph.D., advokátem, sídlem Šumavská 629/26, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2021 č. j. 28 Cdo 52/2021-301, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. září 2020 č. j. 8 Co 567/2020-276 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 27. ledna 2020 č. j. 7 C 110/2016-249, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatele o nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice jako žalované směřujícího k uzavření smlouvy, na jejímž základě měl být stěžovateli za příslušnou úplatu převeden pozemek parc. č. X v k. ú. Protivín [dále jen "pozemek"] (výrok I.) a současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II.). Stěžovatel se domáhal proti vedlejší účastnici nahrazení projevu vůle k převodu tohoto pozemku. Soud při posuzování nároku vycházel z § 6, § 9, § 10 a § 11 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, ve znění účinném do 31. 7. 2016 (dále jen "zákon č. 503/2012 Sb."), a dospěl k závěru, že podle tohoto zákona neexistuje právo na úplatný převod, a není jím stanovena povinnost vedlejší účastnice pozemek na stěžovatele převést. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu potvrzen (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud poukázal na to, že v předmětné věci vedlejší účastnice v průběhu posuzování písemné žádosti stěžovatele o úplatný převod pozemku (ze dne 24. 6. 2015) požádala příslušný správní úřad o vynětí nárokovaného pozemku ze zemědělského půdního fondu. Této její žádosti ze dne 3. 2. 2016 Městský úřad Písek, odbor životního prostředí, vyhověl, rozhodnutí nabylo právní moci 9. 3. 2016. Stalo se tak sice po podání písemné žádosti stěžovatelem, ale ještě před podáním žaloby, která byla podána dne 26. 4. 2016. Krajský soud především nesouhlasil s uvedeným závěrem okresního soudu a naopak dovodil, že je-li podána kvalifikovaná žádost podle § 11 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., je povinností státu, jsou-li splněny i další zákonné podmínky (např. uvedené v § 6, § 9 a § 10 téhož zákona), žadateli vyhovět a zemědělský pozemek na něj převést. Přitom poukázal na to, že § 11 uvedeného zákona pro převod pozemku na základě žádosti požaduje jako jednu z nutných podmínek, aby převáděný pozemek byl zemědělským pozemkem. Je-li nárok na převod pozemku uplatňován žalobou na nahrazení projevu vůle, musí soud zkoumat splnění této podmínky nejpozději ke dni svého rozhodování [§ 154 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Okolnost, že zmíněná podmínka odpadla až po podání žádosti stěžovatele, je podle krajského soudu v uvedených souvislostech nevýznamná, protože rozhodující je, zda pozemek má požadované kvality v době zamýšleného (požadovaného) převodu. Jiný než zemědělský pozemek podle § 11 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., převést nelze, bez ohledu na, to zda tuto kvalitu pozemek ztratil například až po podání písemné žádosti. Uvedené platí i proto, že v posuzovaném případě z povahy věci jde o rozhodnutí konstitutivní, pro něž je rozhodující stav v době vyhlášení rozhodnutí. 4. Proti výroku I. rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. V něm vymezil otázky výkladu pojmu "zemědělský pozemek" podle zákona č. 503/2012 Sb., a stanovení rozhodného okamžiku z hlediska naplnění podmínek, za nichž je Státní pozemkový úřad povinen převést sousedící zemědělský pozemek podle zákona č. 503/2012 Sb., za úplatu na žadatele. Stěžovatel tvrdil, že tyto otázky nebyly dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny, případně namítal, že závěr Nejvyššího soudu o tom, že rozhodný je stav ke dni vyhlášení rozsudku, odporuje judikatuře, na kterou ve svém dovolání odkázal. 5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 o. s. ř., jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud dovodil, že soudy nižších stupňů při posuzování podmínek, za nichž byla vedlejší účastnice podle § 11 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., povinna převést předmětný pozemek na stěžovatele, přiznaly náležitý význam tomu, zda tento má zemědělský, respektive nezemědělský charakter, a vyšly přitom nejen z jeho evidenčního statusu (pozemek je po trvalém odnětí ze zemědělského půdního fondu na základě rozhodnutí Městského úřadu v Písku, odboru životního prostředí, evidován jako ostatní plocha), nýbrž i z faktického způsobu užívání (viz zejména skutkové závěry okresního soudu o tom, že pozemek není aktuálně zemědělsky využíván), se svými závěry od judikatury citované v usnesení Nejvyššího soudu neodchýlily. Nejvyšší soud poukázal na to, že komentářová literatura i ustálená judikatura se shodují na tom, že ve věcech, v nichž rozsudkem dochází ke vzniku, změně či zániku právního vztahu mezi účastníky (konstitutivní rozhodnutí soudu) je pro právní posouzení věci podle § 154 odst. 1 o. s. ř. rozhodující skutkový stav existující v době vyhlášení rozsudku. Mezi konstitutivní rozhodnutí soudu přitom náleží i pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle (§ 161 odst. 3 o. s. ř.). Ze zákona č. 503/2012 Sb., současně neplyne, že by žádost o úplatný převod sousedícího zemědělského pozemku měla být posuzována podle stavu existujícího ke dni jejího podání. Takový výklad by ostatně odporoval smyslu interpretované právní úpravy, jímž je podpora vlastnického hospodaření se zemědělskými pozemky - s tímto účelem by totiž zjevně kolidovalo rozhodnutí, jež by státu ukládalo převod pozemku, jenž v době rozhodování soudu zemědělský charakter nemá. Krajský soud tedy podle Nejvyššího soudu nerozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou, a to ani tím, že při posuzování podmínek, za nichž lze vyhovět žalobě o nahrazení projevu vůle - uložení kontraktační povinnosti k převodu pozemku podle § 11 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., vycházel ze skutkového stavu existujícího ke dni vyhlášení svého rozsudku, korespondujícího nadto stavu danému již ke dni zahájení soudního řízení. II. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav, neboť okresní soud pro nadbytečnost odmítl provést další důkazní návrhy stěžovatele k prokázání jeho tvrzení. Stěžovatel po celou dobu řízení tvrdil a důkazními návrhy dokládal, že předmětný pozemek je pozemkem zemědělským. Soudy však ve svých rozhodnutích ignorovaly skutková zjištění o skutečném charakteru pozemku. 7. Stěžovatel poukazuje na to, že Nejvyšší soud v příkrém rozporu s provedenými důkazy a skutkovými závěry okresního soudu dovodil, že soudy nižšího stupně posoudily předmětnou věc v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, ačkoli judikatura Nejvyššího soudu v dané věci řešena nebyla. Stěžovatel namítá kolizi skutkových zjištění a jejich formulaci v odůvodnění rozhodnutí soudů nižšího stupně s právními závěry Nejvyššího soudu, které jsou na základě provedených důkazů vyvozovány. Závěry obecných soudů jsou hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle. 8. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud otázku nastolenou stěžovatelem v dovolání neřešil, přičemž nesprávně posoudil i charakter pozemku. Nejvyšší soud nedůvodně uzavřel, že pozemek není zemědělským jen s poukazem na nezemědělské využívání pozemku. Stěžovatel poukazuje na to, že předmětný pozemek se nachází v uzavřené lokalitě, kde všechny ostatní pozemky jsou součástí zemědělského půdního fondu. 9. Nejvyšší soud podle stěžovatele pochybil také v tom, že v rozporu s provedenými důkazy dovodil, že soudy nižších stupňů při posuzování podmínek, za nichž byla vedlejší účastnice podle § 11 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., povinna převést předmětný pozemek na stěžovatele, přiznaly náležitý význam tomu, zda tento pozemek má zemědělský, respektive nezemědělský, charakter, a vyšly přitom nejen z jeho evidenčního statusu, nýbrž i z faktického způsobu užívání (viz zejména skutkové závěry okresního s