IV.ÚS 1238/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1238/22 ze dne 21. 11. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy, o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Jiránka, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mazůrkem, advokátem, sídlem Šmeralova 272/22, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. března 2022 č. j. 6 Afs 10/2021-41 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2020 č. j. 54 Af 18/2018-98, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí správních soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na účinné právní prostředky nápravy podle čl. 13 Úmluvy. Současně namítá, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 11 odst. 5 a čl. 38 odst. 2 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že správní žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), podanou u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 26. 4. 2018 č. j. 19953/18/5200-10422-708855 a ze dne 27. 4. 2018 č. j. 20040/18/5300-21442-71224. Těmito rozhodnutími byla zamítnuta odvolání stěžovatele proti dvěma dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen "finanční úřad"), kterými byla stěžovateli doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2013 ve výši 732 830 Kč a daňový bonus ve výši 12 543 Kč a současně bylo rozhodnuto, že mu vznikla povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 149 074 Kč (dodatečný platební výměr finančního úřadu ze dne 10. 11. 2016 č. j. 4533444/16/2115-50521-204535), a dále byla stěžovateli doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce října, listopadu a prosince 2013 v celkové výši 170 163 Kč a penále v celkové výši 34 032 Kč (dodatečné platební výměry finančního úřadu ze dne 9. 11. 2016 č. j. 4533707/16/2115-50521-204535, č. j. 4533787/16/2115-50521-204535 a č. j. 4533819/16/2115-50521-204535), neboť neprokázal oprávněnost nároku na odpočet podle § 72 a 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 3. 2019 (dále jen "zákon o DPH"), ohledně tří daňových dokladů vydaných obchodní společností BELLS-SEVEN GROUP CZ, s. r. o. (dále je "BELLS-SEVEN GROUP CZ, s. r. o."). 3. Správní žalobu krajský soud napadeným rozsudkem zamítl. Zdůraznil, že podstatou věci je řešení otázky, zda stěžovatel v předcházejícím daňovém řízení prokázal daňovou uznatelnost výdajů podle § 24 odst. 1 zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, a nárok na odpočet DPH podle § 72 a § 73 zákona o DPH. Ohledně rozložení důkazního břemene odkázal na konstantní judikaturu správních soudů a na závěry z ní plynoucí (bod 44). Krajský soud částečně přisvědčil stěžovateli v tom, že se správce daně dožadoval doložení dokladů nad rámec účetních záznamů, aniž by podle § 92 odst. 5 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, zřetelně označil okolnosti, jež zakládaly vážné pochybnosti o správnosti předložené daňové evidence. Ne každá vada postupu předcházejícího vydání napadeného rozhodnutí představuje důvod pro jeho zrušení. 4. Krajský soud neshledal, že "by řízení jen v důsledku vadného postupu správce daně mohlo vyústit v jiný výsledek". Podle § 92 odst. 4 daňového řádu byl totiž správce daně oprávněn stěžovatele vyzvat k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení daně, jež sám nemohl získat z vlastní úřední evidence. Takovou skutečností, které se správce daně mohl po stěžovateli dožadovat, bylo například přesné označení plnění poskytnutých BELLS-SEVEN GROUP CZ, s. r. o. či osob, s nimiž stěžovatel "v dané souvislosti jednal, neboť takové skutečnosti z předložené daňové evidence neplynuly a ani správce daně je nemohl zjistit ze své úřední evidence a zároveň se jednalo o informace podstatné pro prověření daňových tvrzení žalobce, které umožňovaly správci daně provést dokazování nebytné z hlediska nesení důkazního břemene správcem daně podle § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu" (bod 47). 5. Stěžovatel v daňovém řízení doložil kopii smlouvy uzavřené mezi jím a BELLS-SEVEN GROUP CZ, s. r. o., dále marketingovou strategii, kopie faktur a pokladních dokladů a knihu vystavených faktur (bod 49). Správce daně přitom dospěl k závěru, že předložená marketingová studie je plagiátem, a že výpočet provize předložený stěžovatelem nesouhlasí se smlouvou a s celkovou fakturací, z níž se podle tvrzení stěžovatele měla provize za zprostředkování odvíjet. Ani tvrzení, že BELLS-SEVEN GROUP CZ, s. r. o. získala pro stěžovatele na základě smlouvy o zprostředkování nového zákazníka, nebylo prokázáno. Posléze nadto stěžovatel předložil novou verzi marketingové strategie a rovněž podrobný přehled výpočtu provizí za zprostředkování obchodů, přičemž ale v součtu ani tyto vykázané položky neodpovídaly fakturované částce. Krajský soud poukázal mimo jiné na opakované změny v tvrzeních stěžovatele, pročež jeho argumentaci označil za "značně nevěrohodnou" (bod 50). Za nevěrohodnou označil také svědeckou výpověď jednatele BELLS-SEVEN GROUP CZ, s. r. o. (blíže bod 51). Podstatné je podle krajského soudu i to, že uskutečnění fakturovaných transakcí podstatně zpochybňuje také "časový nesoulad data vystavení faktur s obdobím, za něž mělo být fakturováno, neboť v době vystavení některých faktur skutečně nemohla být známa ani částka tržeb, z nichž měla být odvozena podle přílohy smlouvy provize za zprostředkování" (bod 52). 6. Krajský soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že by jeho právnímu zástupci nebyl řádně oznámen termín výslechu svědka Jiřího Valouška, a že by se jej tudíž stěžovatel a jeho zástupce nemohli zúčastnit. Ze správního spisu totiž vyplývá, že "správce daně vyrozuměl zplnomocněného zástupce žalobce, jímž byla společnost KLM Group SE, a nikoliv za tuto společnost jednající daňová poradkyně, o termínech konání všech výslechů, včetně svědka Valouška, přípisem ze dne 20. 10. 2017. Přípis byl prostřednictvím datové schránky zástupce doručen dne 23. 10. 2017. Jelikož generální plná moc ze dne 16. 11. 2016 byla žalobcem skutečně udělena společnosti KLM Group SE, písemnost byla doručena v souladu s ustanovením § 41 odst. 1 daňového řádu" (bod 56 odůvodnění). Správným byl podle něj také "postup správce daně, který daňové poradkyni Ing. Lence Kruntorádové neumožnil dne 14. 11. 2016 nahlížet do daňového spisu žalobce za rok 2013 s odůvodněním, že zmocnění na základě plné moci ze dne 16. 8. 2016 skončilo podpisem zprávy o daňové kontrole dne 8. 11. 2016" (bod 69 odůvodnění), neboť z příslušné plné moci udělené stěžovatelem dne 16. 8. 2016 vyplynulo, že ta byla zmocněna k zastupování pouze ve věci daňové kontroly všech daní stěžovatele za léta 2013 a 2014. Nová plná moc přitom ještě nebyla správci daně předložena. Z téhož důvodu krajský soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že dodatečné platební výměry doručil správce daně přímo jemu, a nikoliv jeho zmocněnci (bod 70 odůvodnění). 7. Stěžovatel dále vznesl námitku, že finanční úřad při zaslání žádosti o mezinárodní výměnu informací do Spolkové republiky Německo nevyrozuměl o tomto postupu a posléze o provedení svědecké výpovědi jeho právního zástupce. Krajský soud námitce přisvědčil v tom směru, že "ačkoliv... v žádosti výslovně nebylo o výslech žádáno, s ohledem na povahu položených otázek musel správce daně přinejmenším předpokládat, že provedení výslechu... může být reálnou variantou vyřízení mezinárodního dožádání. Pro případ volby této alternativy měl proto ... německé daňové orgány požádat o umožnění účasti žalobce či jeho zástupce na výslechu svědka v souladu s právem dožádaného státu" (bod 60 odůvodnění). Vzhledem k této skutečnosti je podle krajského soudu třeba připustit, že v případě obstarání tohoto důkazu mohlo skutečně dojít k porušení procesních práv stěžovatele v daňovém řízení, pročež tento důkaz nelze použít, aniž by byly alespoň zjištěny podrobnosti ohledně způsobu, jakým byly odpovědi svědka opatřeny, případně dožádání bylo zopakováno se zárukou procesních práv stěžovatele. 8. Z obsahu v