IV.ÚS 1241/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1241/12 ze dne 13. 3. 2013 N 42/68 SbNU 425 Vydržení vlastnického práva v kontextu restitucí (držba v omluvitelném omylu)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného (soudce zpravodaj) - ze dne 13. března 2013 sp. zn. IV. ÚS 1241/12 ve věci ústavní stížnosti 1. Dagmar Hubičkové a 2. Erny Podhorské, obou zastoupených JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou, se sídlem Markétská 1, 169 00 Praha 6, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 2. 2009 č. j. 13 C 12/2007-65, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelek, kterou se domáhaly určení, že jsou podílovými spoluvlastnicemi pozemku, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2009 č. j. 23 Co 293/2009-89, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012 č. j. 22 Cdo 1052/2010-111, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelek pro nepřípustnost, za účasti l. Obvodního soudu pro Prahu 10, 2. Městského soudu v Praze, 3. Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jako vedlejší účastnice řízení. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 2. 2009 č. j. 13 C 12/2007-65, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2009 č. j. 23 Co 293/2009-89 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012 č. j. 22 Cdo 1052/2010-111 se ruší, neboť jimi bylo porušeno vlastnické právo stěžovatelek zaručené článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odůvodnění I. 1. Stěžovatelky se domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jejich věci pro porušení práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 90 Ústavy. II. 2. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 13 C 12/2007, z něhož zjistil následující. 3. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 11. 2. 2009 č. j. 13 C 12/2007-65 zamítl žalobu stěžovatelek, kterou se domáhaly určení, že jsou podílovými spoluvlastnicemi pozemku parc. č. X/7 v katastrálním území Strašnice zapsaného na LV XX u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, neboť ač měly pozemek v držbě, pro nedostatek dobré víry nenabyly k němu vlastnické právo vydržením. Konstatoval, že stěžovatelky a jejich bratr se na podkladě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, domáhali vydání budovy č. p. Y a pozemků parc. č. X1 a parc. č. X2, přičemž dne 8. 6. 1992 s nimi Bytový podnik Praha 10, s. p., uzavřel dohodu o vydání budovy č. p. Y a pozemku parc. č. X1; dohoda se netýkala pozemku parc. č. X2, který se dříve stal součástí pozemku parc. č. X a v roce 1998 došlo k jeho vyčlenění jako pozemku parc. č. X/7. Nedostatek dobré víry stěžovatelek soud dovodil ze skutečností, že sporný pozemek nebyl v době uzavření dohody o vydání věci veden v katastru nemovitostí (pozemkových knihách) pod parc. č. X2, nebyl předmětem dohody o vydání věcí ani později dohody o vypořádání dědictví stěžovatelek po zemřelém bratrovi a nebyla za něj hrazena daň z nemovitostí. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10. 2009 č. j. 23 Co 293/2009-89 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Doplnil, že si stěžovatelky při vydání nemovitostí nepočínaly s běžnou opatrností, neboť i laikovi, tím spíše bratrovi stěžovatelek s právnickým vzděláním muselo být na první pohled zřejmé, že dohoda neobsahovala všechny pozemky. I z přiloženého výpisu z evidence nemovitostí vyplývalo, že pozemek parc. č. X1 je pouze plocha zastavěná domem, a nikoli zahrada vedená dříve pod parc. č. X2. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 1. 2012 č. j. 22 Cdo 1052/2010-111 dovolání stěžovatelek odmítl pro nepřípustnost, neboť úvaha soudů o tom, že stěžovatelky nebyly v dobré víře vzhledem ke všem okolnostem, nebyla zjevně nepřiměřená. Dodal, že stěžovatelky faktický stav nemovitostí znaly. III. 4. Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku jejich dobré víry a že ve skutečnosti vlastnické právo ke sporné nemovitosti vydržely. Stěžovatelky nevěděly a nemohly vědět, že jim sporný pozemek nebyl vydán, jelikož před uzavřením dohody o vydání věci byly seznámeny s technickým a hospodářským stavem vydávaných nemovitostí odpovídajícím stavu, v jakém došlo k jejich převzetí státem, tj. v původních hranicích, přičemž jiné hranice v terénu vyznačeny nebyly. Stěžovatelky navíc ani neměly možnost zjistit, že pozemek parc. č. X2, na nějž uplatnily nárok, vydán nebyl, protože pod tímto označením z bývalého pozemkového katastru nebyl veden v katastru nemovitostí. Mají za to, že povinný uvedl stěžovatelky v omyl, což však nebylo z okolností věci zřejmé, neboť nebránil výkonu vlastnického práva stěžovatelek ke spornému pozemku. Stěžovatelky jsou názoru, že o existenci jejich dobré víry svědčí jejich výzva k vydání věci, soudní spor předcházející dohodě o vydání věci, převzetí věci v rozsahu původního vlastnictví a zejména pak nerušený výkon práva po zákonem stanovenou dobu. Dodávají, že oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod, ale postačí existence domnělého právního důvodu (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí. IV. 5. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice. 6. Obvodní soud pro Prahu 10 odkázal na obsah spisu, přičemž rozhodnutí o ústavní stížnosti ponechal zcela na uvážení Ústavního soudu. Doplnil, že se při posuzování a rozhodování věci řídil příslušnými ustanoveními o. s. ř. a vycházel ze skutečností, které byly zjištěny v průběhu řízení z provedených důkazů, jež hodnotil v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními včetně příslušné judikatury. 7. Městský soud v Praze odkázal na závěry obsažené v napadeném rozhodnutí. Dodal, že je na Ústavním soudu, zda zohlední okolnosti, které se vázaly a váží k uplatněnému nároku z důvodů, které stěžovatelky uvedly v ústavní stížnosti. Lze pochopit jejich postoje, důvody ústavní stížnosti i dobrou víru o rozsahu vydávaných nemovitostí zvláště s přihlédnutím ke skutečnosti, že to byl jejich příbuzný, který "střežil jejich práva"; je jen na Ústavním soudu, aby toto hledisko se zřetelem k okolnostem případu zvážil. 8. Nejvyšší soud považoval ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Ústavní stížnost dle jeho názoru v podstatě opakuje argumenty, které stěžovatelky uplatnily již v dovolání a s nimiž se Nejvyšší soud vypořádal, a proto odkázal na písemné odůvodnění svého rozhodnutí. Nad rámec toho uvedl, že stěžovatelky nemohly předmětný pozemek vydržet, neboť není splněn základní předpoklad pro oprávněnou držbu, totiž že byly se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim pozemek patří, neboť pozemek nebyl uveden v dohodě o vydání věci ani zahrnut do dědického řízení. Stěžovatelky při vynaložení běžné opatrnosti mohly zjistit z katastru nemovitostí, že vlastníkem pozemku je stále žalovaný, přičemž argumentace vedením pozemku pod jiným parcelním číslem je nepřípadná. Z neplacení daně z nemovitostí lze usuzovat na to, že stěžovatelky se nechovaly, jako by jim pozemek patřil. Dohoda o vydání věci, která neobsahovala o předmětném pozemku žádnou zmínku, nemohla být ve vztahu k němu právním titulem, tedy ani putativním, protože vydávaný pozemek a budova byly v dohodě nezaměnitelně identifikovány i jejich výměrou a stěžovatelkám muselo být jasné, které nemovitosti jim byly vydány. Uzavřel, že stěžovatelky vycházejí z pojetí dobré víry jako subjektivní kategorie, kterou je však třeba odmítnout, neboť, jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1253/99), dobrou víru je třeba poměřovat vždy také z hlediska objektivního. 9. V replice k vyjádřením obecných soudů stěžovatelky uvedly, že v podané ústavní stížnosti vycházejí z pojetí dobré víry jako subjektivní kategorie, avšak je v ní dáno i hledisko objektivní. V ostatním odkázaly na obsah podané ústavní stížnosti. 10. Vedlejší účastnice Česká republika, za niž jednal Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových jako právní nástupce žalovaného, navrhla potvrzení napadených rozhodnutí obecných soudů. V. 11. Po shora rekapitulovaném průběhu řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že není třeba ve věci konat ústní jednání, neboť by nepřineslo další, resp. lepší a jasnější objasnění věci, než jak se s ní seznámil z písemných úkonů stěžovatelek a účastníků řízení. S ohledem na ustanovení § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") - v této souvislosti zvláště budiž zdůrazněna novela provedená zákonem č. 404/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013 - se již proto nemusel dotazovat účastníků, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, resp. přikládat relevanci jej