IV.ÚS 1243/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1243/21 ze dne 15. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace VarioMedical, a. s., sídlem Mlýnská 326/13, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. dubna 2021 č. j. 2 Afs 57/2021-53, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelčinu kasační stížnost pro opožděnost. Rozsudek napadený kasační stížností byl dodán do stěžovatelčiny datové schránky dne 3. 12. 2020 a po uplynutí desetidenní lhůty, během níž se stěžovatelka do datové schránky nepřihlásila, nastala v neděli 13. 12. 2020 zákonná fikce doručení podle § 17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a automatické konverzi dokumentů (dále jen "zákon o elektronických úkonech"). Podle judikatury Nejvyššího správního soudu v takovém případě lhůta končí i v sobotu či neděli, dopadne-li na tyto dny její konec (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2013 č. j. 5 Afs 76/2012-28; č. 2875/2013 Sb. NSS). Čtrnáctidenní lhůta k podání kasační stížnosti uplynula v pondělí 28. 12. 2020. Kasační stížnost byla podána až dne 23. 3. 2021. Stěžovatelka požádala o prominutí zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti, čemuž nelze vyhovět podle § 106 odst. 2 věty poslední zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s." či "soudní řád správní"). Stěžovatelka dále v kasační stížnosti poukázala na § 17 odst. 5 zákona o elektronických úkonech, kde se zmiňuje návrh na určení neúčinnosti doručení. Návrh na určení neúčinnosti [§ 50d zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.), ve spojení s § 64 s. ř. s.] měla stěžovatelka podat u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), který písemnost doručoval, což neučinila. Nejvyšší správní soud není příslušný o takovém návrhu rozhodnout. Z žádného ustanovení procesního předpisu současně neplyne povinnost Nejvyššího správního soudu návrh postoupit krajskému soudu k rozhodnutí se zachováním lhůty pro jeho podání. Byť nebyl Nejvyšší správní soud příslušný vydat rozhodnutí o návrhu na určení neúčinnosti doručení, nebylo dotčeno jeho oprávnění posoudit včasnost podání kasační stížnosti, včetně okolnosti, kdy byl rozsudek krajského soudu doručen. Rozsudek krajského soudu do stěžovatelčiny datové schránky došel dne 3. 12. 2020. Zjistil-li člen představenstva stěžovatelky (právní profesionál, advokát zapsaný v seznamu advokátů Slovenské advokátní komory), že dne 4. 12. 2020 ztratil přihlašovací údaje do datové schránky, měla stěžovatelka učinit potřebná opatření k omezení negativních dopadů této skutečnosti. Mimo jiné mohla v řízeních, o nichž jí bylo známo, že probíhají, požádat o doručování jinak než do datové schránky po určitou dobu, kterou zabere získání nových přihlašovacích údajů. I kdyby tak neučinila, mohla poté, co se po obnovení přístupu do datové schránky seznámila s rozsudkem krajského soudu, podat žádost o vyslovení neúčinnosti jeho doručení. Stěžovatelka takto nepostupovala, a proto Nejvyšší správní soud její kasační stížnost odmítl. II. Argumentace stěžovatelky 3. Podle stěžovatelky měl Nejvyšší správní soud prominout zmeškání lhůty. Stěžovatelka nebyla zlomyslná ani lhostejná, pouze došlo ke ztrátě přístupových údajů k její datové schránce, což se může stát každému. Na soud se obrátila ihned poté, co získala nové přístupové údaje. Není možné ani vytýkat členovi jejího statutárního orgánu, že nepožádal krajský soud o zaslání rozhodnutí v písemné podobě. Z notifikace o doručení zprávy do datové schránky totiž nelze poznat, který subjekt zprávu zaslal. Nejenže nebylo zřejmé, který orgán by bylo třeba požádat o zaslání zprávy jiným způsobem, ale i kdyby stěžovatelka věděla, že zprávu zaslal krajský soud, neexistuje žádná garance, že by tento soud vyhověl žádosti o zaslání zprávy jinou formou, nebo že by krajský soud stihl svůj rozsudek znovu zaslat ve lhůtě 14 dní určené k podání kasační stížnosti. Za nelogické považuje stěžovatelka hodnocení Nejvyššího správního soudu, že měla žádat o prominutí zmeškání lhůty ve smyslu jiného předpisu, když, jak sám uvádí, zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Ke ztrátě přihlašovacích údajů došlo v důsledku nastavení systému datových schránek, který vyžaduje pravidelnou změnu hesla, což stěžovatelka v danou dobu nevěděla. U stěžovatelky tak šlo o ojedinělý výpadek v době, než se seznámila s tím, jak systém datových schránek funguje. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 5. Za stěžovatelku v řízení o ústavní stížnosti jedná ve smyslu § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř. člen jejího představenstva JUDr. Tomáš Kozovský, který je jako advokát zapsaný v seznamu advokátů vedeném Slovenskou advokátní komorou. Slovenští advokáti jsou evropskými advokáty ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) bodu 2. zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"). 6. Z obdobných důvodů, z jakých nemusí být v řízení o ústavní stížnosti zastoupena advokátem fyzická osoba, která je sama advokátem [k nim viz stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)], nemusí být zastoupena advokátem ani právnická osoba, za níž v řízení jedná člen jejího statutárního orgánu [§ 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], který je zároveň advokátem. Úprava v § 21 odst. 1 o. s. ř. představuje zvláštní úpravu pro soudní řízení. Jednání osob uvedených v daném ustanovení představuje bez dalšího procesní úkony právnické osoby (takové jednání se tedy považuje přímo za jednání právnické osoby) a fyzické osoby, které podle § 21 odst. 1 o. s. ř. jednají za právnickou osobu, nejsou zástupci této právnické osoby (viz komentář k § 21 o. s. ř. in Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1600 s.; dále komentář k § 21 o. s. ř. in Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, 1834 s.). Jde současně o autonomní úpravu k hmotnému právu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4124/2008), nejde tak ani o zastoupení ve smyslu § 164 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. S ohledem na skutečnost, že zákonem stanovené povinné zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem, lze splnit i zastoupením evropským advokátem (viz § 35o zákona o advokacii), nevidí Ústavní soud důvod činit rozdíl mezi advokátem a evropským advokátem ani v situaci, kdy nejde o zastoupení, ale jednání za právnickou osobu členem jejího statutárního orgánu [§ 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Právnická osoba tudíž nemusí být zastoupena v řízení o ústavní stížnosti advokátem tehdy, když za ni jedná člen jejího statutárního orgánu, který je advokát nebo evropský advokát. Na evropského advokáta však i v takovém případě dopadá povinnost podle § 35p odst. 1 a 2 zákona o advokacii ustanovit advokáta po dohodě s klientem jako svého konzultanta v otázkách procesního práva, které budou v řízení řešeny, a sdělit soudu adresu sídla konzultanta. Povinnost evropského advokáta ustanovit konzultanta pro otázky procesního práva totiž není stanovena jen s ohledem na zájmy klienta, ale rovněž s ohledem na zajištění hladkého průběhu řízení. Z tohoto důvodu daná povinnost evropského advokáta tíží i v situaci, kdy v řízení o ústavní stížnosti za právnickou osobou jedná jako člen jejího statutárního orgánu. Daná povinnost byla k výzvě Ústavního soudu splněna, neboť JUDr. Kozovský ustanovil jako své