IV.ÚS 1244/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1244/18 ze dne 10. 7. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele L. H., t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného JUDr. Martinem Hankem, advokátem, sídlem Rumjancevova 696/3, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2018 č. j. 6 Tdo 1609/2017-39, rozsudku Vrchního osudu v Praze ze dne 25. května 2017 sp. zn. 2 To 40/2017 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 29. listopadu 2016 č. j. 57 T 5/2012-1487, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) a d) a odst. 3 písm. a) a b) trestního zákoníku. Uvedených trestných činů se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tak, že opakovaně zneužil bezbrannosti přibližně osmileté dcery své známé k provádění nejrůznějších sexuálních praktik, v rozsudku popsaných, v důsledku čehož se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osm a půl roku. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě přímé usvědčující výpovědi poškozené, nepřímo usvědčujících výpovědí několika svědků, znaleckých posudků, zkoumajících věrohodnost a zdravotní obtíže poškozené a duševní stav stěžovatele, jakož i trestní minulosti stěžovatele, který byl za obdobné jednání v minulosti odsouzen a aktuálně je opětovně stíhán v jiném řízení. 3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zrušil rozsudek krajského soudu a sám nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání v podstatě totožného jednání, které odlišně kvalifikoval pouze u ohrožování výchovy dítěte. Za uvedené jednání stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků. S podstatou skutkových a právních závěrů krajského soudu se odvolací soud ztotožnil. Dané jednání vykazuje i dle odvolacího soudu znak zneužití bezbrannosti, obsažený ve skutkové podstatě trestného činu znásilnění. Ten je naplněn i tehdy, nejsou-li duševní a rozumové schopnosti poškozené osoby na takové úrovni, aby si ve své mysli dokázala situaci, v níž se nachází, dostatečně přiléhavě vyhodnotit a přiměřeně, logicky a účinně na ni reagovat. V daném případě měl stěžovatel zneužít bezbrannosti poškozené, a to zvláště s přihlédnutím k jejímu věku, rozumové a mentální vyspělosti a důvěře, kterou k němu pojímala. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Část stěžovatelových námitek odmítl pro jejich skutkovou povahu, pro niž je nebylo možné podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. V rozhodnutích obecných soudů napadených dovoláním neshledal Nejvyšší soud extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a závěry z nich vyvozenými. Podrobněji se zabýval přiléhavostí právní kvalifikace stěžovatelova jednání, přičemž se ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů. Všechny znaky aplikovaných skutkových podstat jsou popsaným jednáním naplněny. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v první řadě namítá existenci tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem důkazů a závěry, které z nich vyvodily obecné soudy. Ty dle stěžovatele při zjišťování a hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s principy spravedlivého procesu. Porušena byla rovněž zásada in dubio pro reo. To vyplývá již ze skutečnosti, že vycházely ze stejných důkazů, při jejichž hodnocení byl dříve stěžovatel zproštěn. Konečně nesprávná je dle stěžovatele i právní kvalifikace jeho údajného jednání, neboť v dané věci nebyl naplněn znak zneužití bezbrannosti. Ten nelze spojovat s pouhou nezletilostí oběti. Poškozená dle stěžovatele musela být ve svém věku schopna pochopit údajné stěžovatelovo jednání, neboť se opakovaně zajímala o filmy s pornografickou tématikou, sama masturbovala a experimentovala s dalšími dětmi. Z dalších důkazů vyplývá, že musela chápat nevhodnost takového jednání, o níž jí měl navíc utvrzovat i sám stěžovatel (žádostmi o jeho neprozrazení). To potvrdila i při výslechu před policejním orgánem. Poškozená tedy byla objektivně schopna vyjádřit nesouhlas s jednáním stěžovatele, a to jakýmkoliv možným způsobem. Sama uvedla, že se proti tomuto jednání nikdy neohradila. Naopak sama aktivně vyhledávala stěžovatelovu intimní blízkost (spaní na jedné posteli). Z uvedeného tedy dle stěžovatele vyplývá, že soudy popsané jednání, i kdyby bylo nade vši pochybnost prokázáno, nenaplňovalo znaky trestného činu znásilnění, nýbrž trestného činu pohlavního zneužití podle § 187 trestního zákoníku. Naplněn nebyl rovněž znak "provedení pohlavního styku srovnatelného se souloží". Všechny konkrétní dílčí sexuální praktiky jsou prokázány pouze rozporuplnou výpovědí poškozené. O její věrohodnosti existují dle stěžovatele pochybnosti. Její výslech na policii nebyl prováděn korektně, přičemž existují významné rozdíly mezi záznamem a jeho přepisem. Ostatní svědecké výpovědi byly pouze o tom, co poškozená svědkům řekla. Dostatečně prokázán nebyl ani zvlášť škodlivý následek (posttraumatická stresová porucha), kterou je u poškozené v podstatě nemožné diagnostikovat s ohledem na velmi nezdravé rodinné prostředí. Zcela se znalecké posudky rozcházely i v otázce stěžovatelových sexuálních preferencí, což má dopad do otázky výměry trestu a ochranného léčení. Soudy pak tyto rozpory hodnotily k tíži stěžovatele. Konečně stěžovatel poukazuje na zásadní rozpory ve výpovědích svědků. 6. V případě trestného činu ohrožování výchovy dítěte, nebyl dle stěžovatele naplněn znak dlouhodobosti. Dobu údajného páchání soudy dostatečně nevymezily. Nelze tedy stěžovatelovo jednání zařadit pod kvalifikovanou skutkovou podstatu. Další porušení svých ústavních práv spatřuje stěžovatel v neúměrné délce trestního stíhání, které trvalo téměř 6 let, z toho po dobu dvou a půl roku nebyly činěny žádné úkony. Ze všech uvedených důvodů navrhl stěžovatel, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 9. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl.