IV.ÚS 1247/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1247/20 ze dne 1. 9. 2020 N 173/102 SbNU 18 Videozáznam jako důkazní prostředek a princip kontradiktornosti řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdravotnické záchranné služby Jihomoravského kraje, příspěvkové organizace, sídlem Kamenice 798/1d, Brno, zastoupené JUDr. Bc. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem, sídlem Údolní 567/33, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2020 č. j. 21 Cdo 137/2020-158 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. září 2019 č. j. 15 Co 122/2019-144, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2020 č. j. 21 Cdo 137/2020-158, rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. září 2019 č. j. 15 Co 122/2019-144 a rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. března 2019 č. j. 49 C 47/2018-115 byla porušena práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2020 č. j. 21 Cdo 137/2020-158, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. září 2019 č. j. 15 Co 122/2019-144 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. března 2019 č. j. 49 C 47/2018-115 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že žalobou na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí a na určení, že pracovní poměr trvá, brojil žalobce Bc. Michal Šlampa (dále i jen "žalobce") proti výpovědi z pracovního poměru, kterou mu dala stěžovatelka pro křivé svědectví, kterým hodlal pomoci svému podřízenému spolupracovníkovi v simulaci pracovního úrazu ruky a zad. Úraz měl být údajně zapříčiněn nečekaným pádem nosítek s pacientkou, která spolupracovník simulující pracovní úraz vysouval ze sanitního vozu při plnění pracovních povinností záchranáře. 3. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 14. 3. 2019 č. j. 49 C 47/2018-115, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 14. 3. 2019, určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 12. 2. 2018 je neplatná a že žaloba, jíž se žalobce domáhal určení, že jeho pracovní poměr u stěžovatelky nadále trvá, se zamítá. 4. Na základě odvolání stěžovatelky, ve kterém stěžovatelka podrobně rozebrala důkazní situaci a uplatnila návrh na zopakování důkazu videozáznamem (dále též jen "kamerový záznam") ze sanitního vozu, Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek městského soudu potvrdil (aniž by vyhověl návrhu stěžovatelky na zopakování důkazu videozáznamem ze sanitního vozu) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 6 776 Kč. K návrhu stěžovatelky na zopakování důkazu videozáznamem v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že měl za to, že nebyl dán důvod znovu tento důkaz opakovat, neboť z jiných důkazů tvořících ucelený řetězec vyplýval zjištěný skutkový stav věci. Uzavřel, že opomněl-li městský soud zaprotokolovat, co sám bezprostředně vnímal z kamerového záznamu, nejde o vadu, která by mohla mít vliv na správnost jeho učiněných závěrů. 5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost spatřovala v nutnosti vyřešení právní otázky, která dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena, tj. jakým způsobem se má před soudem provádět důkaz audiovizuálním záznamem. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky usnesením ze dne 17. 2. 2020 č. j. 21 Cdo 137/2020-158 odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád") z důvodu, že není přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť neobsahuje údaje o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. Způsob provedení důkazu videozáznamem soudem prvního stupně označil za souladný s dosavadní judikaturou k této problematice s tím, že neupravuje-li zákon způsob provedení důkazu výslovně, je na soudu, aby způsob provedení takového důkazního prostředku určil. Nezopakování důkazu videozáznamem odvolacím soudem posoudil jako tzv. jinou vadu řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá občanského soudního řádu). K tomu zdůraznil, že dovozuje-li stěžovatelka přípustnost dovolání k řešení otázky, jakým způsobem se má před soudem provádět důkaz audiovizuálním záznamem, jakožto otázky, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, pak přehlíží, že procesní postup odvolacího soudu ani jeho rozhodnutí nejsou na řešení této otázky závislé, neboť odvolací soud daný důkaz vůbec neprováděl, protože k tomu neshledal procesní důvod. 6. Ústavní soud podotýká, že i když stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti výslovně navrhla toliko zrušení rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu, tak její námitky se v širším smyslu týkají i rozsudku městského soudu, proto bylo namístě považovat její ústavní stížnost za obsahově směřující i proti němu [srov. nález ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4365/12 (N 122/70 SbNU 109), bod 9, veřejně dostupný na http://nalus.usoud.cz stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná, dále též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "ESLP") ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena proti České republice, stížnost č. 57567/00]. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v řízení před soudem prvního stupně na ní bylo břemeno tvrzení a důkazu, že k pádu nosítek nedošlo a že pracovní úraz se nestal tak, jak jej údajně poškozený zaměstnanec Martin Jelínek nepravdivě nahlásil a jak mu ho žalobce Bc. Michal Šlampa křivě dosvědčil. Stěžovatelka k unesení břemene důkazu (pozn. správně "povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní") navrhla provést důkazní prostředek přehráním videozáznamu ze sanitního vozu, ze kterého je podle ní zřejmé, že k pádu nosítek nedošlo a že žalobce musel vidět, že jeho kolega pracovní úraz neutrpěl. Tvrdí, že městský soud sice navrhovaný důkazní prostředek - přehrání videozáznamu provedl na jejím PC (neboť zjistil, že soudní technika příslušný datový nosič nedokáže přehrát), ale opomněl zaprotokolovat, jaká z tohoto důkazu učinil skutková zjištění. To vyjádřil až v odůvodnění rozsudku, přičemž stěžovatelka je toho názoru, že tato skutková zjištění se rozchází s tím, co je z videozáznamu patrné. Navíc se soud stěžovatelky nedotázal na její hodnocení promítnutého videozáznamu, tuto příležitost dostal pouze žalobce. Stěžovatelka rovněž podotýká, že v odvolání proti rozsudku městského soudu podrobně rozebrala důkazní situaci a uplatnila návrh na zopakování důkazu videozáznamem ze sanitního vozu. Krajský soud však důkazní prostředek - přehrání videozáznamu nezopakoval, podané odvolání zamítl (pozn. správně "rozsudek městského soudu potvrdil") a rozsudek městského soudu v napadených výrocích potvrdil. Stěžovatelka je přesvědčena, že městský soud nezaprotokolováním toho, co sám na obrazovce při přehrávání záznamu pozoroval, nedostál své povinnosti objektivizovat své subjektivní pozorování, a učinit je tak přezkoumatelným pro vyšší soudní instance, čímž ji zbavil možnosti adekvátně procesně reagovat. Krajský soud tím, že odmítl znovu provést důkazní prostředek přehráním videozáznamu, došel podle stěžovatelky cestou nespravedlivého procesu až k nespravedlivému pravomocnému rozhodnutí ve věci samé, čímž bylo zasaženo do jejího základního práva na spravedlivý proces. 8. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, proč se neztotožňuje s důvody, pro které Nejvyšší soud odmítl její dovolání. Domnívá se, že dovolání vadami netrpí a že bylo porušeno její právo na přístup k soudu. V dovolání dostatečně vymezila dovolací důvod (extrémní procesní pochybení krajského soudu vedoucí k porušení práva na soudní ochranu) a rovněž formulovala otázku, která dosud nebyla soudně vyřešena. Splnila tak svou povinnost podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, neboť vymezila důvod dovolání, ze kterého vyplývá i splnění předpokladů přípustnosti (§ 237 občanského soudního řádu). Odkázala na rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbN