IV.ÚS 1248/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1248/08 ze dne 15. 7. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Bc. P. F., zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem Advokátní kanceláře v Hradci Králové, Gočárova tř. 1000/29, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2008 č. j. 3 Ads 120/2007-63 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 7. 2007 č. j. 30 Ca 17/2007-31, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Policie České republiky, okresního ředitelství Rychnov nad Kněžnou, jako vedlejšího účastníka, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení svých základních práv zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 13, čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 40 odst. 1, 2 a 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 14 odst. 1, 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a čl. 1 odst. 1, 2, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. 2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, rozhodnutím ředitele Policie České republiky, okresního ředitelství Rychnov nad Kněžnou, ze dne 6. 10. 2006 č. j. ORRK-522/2006, bylo podle ustanovení § 106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen "zákon o služebním poměru"), rozhodnuto o propuštění stěžovatele ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky, zařazeného ve funkci zástupce ředitele Policie České republiky, okresního ředitelství Rychnov nad Kněžnou, a to z důvodu, že měl porušit služební přísahu tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst policie. Stěžovatelem podané odvolání bylo rozhodnutím ředitele Policie České republiky, správy Východočeského kraje, ze dne 18. 12. 2006 č. 1678, zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. Následně podanou žalobu Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. 7. 2007 č. j. 30 Ca 17/2007-31 zamítl jako nedůvodnou. Proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal stěžovatel kasační stížnost, která však byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2008 č. j. 3 Ads 120/2007-63 jako nedůvodná zamítnuta. 3. Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti předně namítá, že obecné soudy (i služební funkcionáři) aplikovaly ustanovení § 106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru, jež je podle jeho názoru v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Stěžovatel tuto neústavnost spatřuje v tom, že předmětné ustanovení zákona bylo do zákona o služebním poměru začleněno teprve jeho novelizací provedenou zákonem č. 21/2006 Sb., o ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu a o změně některých zákonů (zákon o ověřování), (dále jen "zákon č. 21/2006 Sb."), a to s účinností od 1. března 2006, přičemž bylo zákonodárcem přijato na základě pozměňovacího návrhu, jenž měl charakter v demokratickém právním státě nepřípustného tzv. divokého jezdce (,‚wild rider"), pro nějž se v českém prostředí vžilo označení tzv. "přílepek", Stěžovatel na podporu svého názoru odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06. V kasační stížnosti podané Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatel proto výslovně navrhl, aby Nejvyšší správní soud předložil v tomto směru Ústavnímu soudu návrh podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Nejvyšší správní soud však vyslovil názor, že ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy míří jednoznačně na případy, kdy soud dospěje k závěru o obsahové rozpornosti aplikovaného zákona (ustanovení) s ústavním pořádkem, a podání takového návrhu by překračovalo meze jeho soudní jurisdikce. Stěžovatel je přesvědčen, že tato interpretace a aplikace ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy provedená Nejvyšším správním soudem ústavnímu textu nekoresponduje a bylo tedy povinností Nejvyššího správního soudu návrh podle čl. 95 odst. 2 Ústavy Ústavnímu soudu předložit nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí zaujmout názor, proč je stěžovatelova námitka neústavnosti aplikovaného ustanovení 106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru nepřípadná. Pokud tak Nejvyšší správní soud neučinil, došlo z jeho strany k porušení nejen ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy ale i čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 4. Neústavní aplikaci ustanovení § 106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru stěžovatel spatřuje i v porušení principu zákazu retroaktivity zákona jako součásti principu demokratického právního státu. Napadená soudní rozhodnutí (stejně jako obě jim předcházející rozhodnutí služebních funkcionářů) se opírají o ustanovení § 106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru ve znění účinném od 1. března 2006, ačkoliv k nezákonnému jednání stěžovatele mělo dojít v období od října do listopadu 2005. Došlo tak podle názoru stěžovatele k nepřípustné pravé retroaktivitě zákona. Nejvyšší správní soud v této souvislosti s odkazem na přechodná ustanovení zákona č. 21/2006 Sb. tvrdí, že rozhodujícím pro volbu aplikovaného znění zákona není doba jednání stěžovatele, které dalo příčinu jeho propuštění ze služebního poměru, nýbrž doba zahájení řízení v této věci. Stěžovatel takovéto pojetí principu zákazu retroaktivity zákona považuje za judikatorní exces, kdy postupem Nejvyššího správního soudu a všech před ním rozhodujících orgánů veřejné správy tak došlo k porušení ustanovení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 36 odst. 1, 2 ve spojení s čl. 40 odst. 6 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Pokud se Nejvyšší správní soud pokouší porovnávat znění zákona o služebním poměru účinné do 28. 2. 2006 s aplikovaným zákonným textem, pak podle stěžovatele zcela přesahuje zákonný rámec své působnosti. 5. Neústavnost napadených rozhodnutí spočívá však podle názoru stěžovatele zejména v porušení jeho práva na spravedlivý proces, a to především ve svévolné aplikaci normy jednoduchého práva ze strany správních soudů, jíž schází smysluplné odůvodnění. Podle stěžovatelova přesvědčení bylo správními soudy hodnocení důkazů provedeno zcela jednostranně, nevyváženě, nekonzistentně, způsobem zřetelně zaměřeným právě proti stěžovateli, což následně způsobilo, že rozhodnutí nevychází ze skutečného stavu věci. Napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové tak trpí nepřezkoumatelností spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, neboť se nevypořádal se všemi námitkami stěžovatele uplatněnými v jeho správní žalobě. Nepostupoval tak podle ustanovení § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. V rozhodnutí krajského soudu absentuje odůvodnění toho, proč shledal zákonnými skutkové a právní závěry správního orgánu a proč naopak odmítl skutková a právní tvrzení stěžovatele. Nejvyšší správní soud pak ve svém rozsudku v této souvislosti uvádí, že jde o "úhel pohledu", ze kterého je jednání stěžovatele nahlíženo. 6. Porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatel dále spatřuje i v nerespektování procesních předpisů ze strany obecných soudů a služebních funkcionářů, především s ohledem na to, že skutkový stav je dovozován z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Stěžovatel poukazuje především na to, že dle ustanovení § 88 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, platí, že v jiné trestní věci, než je ta, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, lze záznam jako důkaz užít tehdy, pokud je i v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odstavci 1 nebo souhlasí-li s tím účastník odposlouchávané stanice. Odposlechů získaných podle trestního řádu nelze podle názoru stěžovatele použít ve správním řízení ani v soudním řízení správním jako důkazu, neboť jsou prováděny v rámci jiného zákonného rámce a nikoli za účelem opatření důkazu ve správním řízení či soudním řízení správním. Proto stěžovatel považuje postup správních soudů (i služebních funkcionářů) za rozporný s ustanoveními čl. 13 a čl. 2 odst. 2 Listiny a ustanovením čl. 2 odst. 3 Ústavy. 7. Napadenými rozhodnutími nebyl rovněž respektován princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 14 odst. 2 Paktu a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Ve smyslu tohoto principu je nepřípustné, aby naplnění znaků trestného činu bylo kýmkoliv pravomocně posuzováno ještě předtím, než o případném spáchání trestného činu rozhodne příslušný soud. Napadená soudní rozhodnutí (stejně jako obě jím předcházející rozhodnutí služebních funkcionářů) s odkazem na ustan