IV.ÚS 1252/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1252/16 ze dne 6. 9. 2016 N 167/82 SbNU 623 Rozsudek pro uznání a tzv. kvalifikovaná výzva   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka - ze dne 6. září 2016 sp. zn. IV. ÚS 1252/16 ve věci ústavní stížnosti Vladimíra Rámeše, zastoupeného JUDr. Lubošem Pospíšilem, advokátem, se sídlem v Litoměřicích, Osvobození 714/4, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 2. 2016 č. j. 8 Co 109/2015-52, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 17. 6. 2015 č. j. 14 C 8/2015-36, kterým byla coby rozsudkem pro uznání stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení částku 40 000 Kč s příslušenstvím, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích jako účastníků řízení a Ivety Aisbrychové, zastoupené JUDr. Kateřinou Šálkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Poděbrad 6, jako vedlejší účastnice řízení. Rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 2. 2016 č. j. 8 Co 109/2015-52 a Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 17. 6. 2015 č. j. 14 C 8/2015-36 se zrušují, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odůvodnění I. Vymezení věci a řízení před obecnými soudy 1. Stěžovateli v procesním postavení žalovaného byla dne 14. 5. 2015 soudem doručena tzv. kvalifikovaná výzva podle § 114b odst. 1 o. s. ř., kterou mu bylo uloženo, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil k žalobě, jinak bude mít soud za to, že proti němu uplatňovaný nárok uznává, a rozhodne rozsudkem pro uznání na základě § 153a odst. 3 o. s. ř. Na tuto výzvu stěžovatel reagoval vyjádřením ze dne 24. 5. 2015, ve kterém uvádí: "... s podanou žalobou nesouhlasím, neboť důvody v ní uvedené jsou nepravdivé, a proto již nyní budu navrhovat její zamítnutí" (dále jen "vyjádření 1"). Vyjádření 1 doplňuje odkazem na své vyjádření ze dne 29. 9. 2014 (vyjádření, na něž stěžovatel odkazuje, bude dále označováno jako "vyjádření 2"), které zaslal vedlejší účastnici a které obsahuje podrobnější informace ohledně jeho nesouhlasu s žalobou; zároveň navrhuje, aby vyjádření 2 soud vyžádal od vedlejší účastnice. Podání zakončuje tím, že případné doplnění svého vyjádření 1 předloží soudu po konzultaci se svým právním zástupcem, až mu udělí plnou moc. 2. Dne 25. 5. 2015 stěžovatel zmocnil zástupce, který 27. 5. 2015 nahlédl do spisu; lhůta k vyjádření ke kvalifikované výzvě k vyjádření k žalobě uplynula dne 15. 6. 2015. 3. Při jednání dne 17. 6. 2015 vydal nalézací soud rozsudek pro uznání, kterým plně vyhověl návrhu vedlejší účastnice. Rozsudek odůvodnil tím, že vyjádření 1 je příliš vágní a povrchní, neobsahuje odůvodnění ani důkazy, které by svědčily ve prospěch žalovaného, a nenaplňuje tak kvalitativní požadavky stanovené v § 114b odst. 1 o. s. ř. Vyjádření 2, které měla mít ve své dispozici vedlejší účastnice, soud nevyžádal s poukazem na to, že není obsahem spisu ani ze spisu nevyplývá, že by ho vedlejší účastnice mohla poskytnout. Na tomto základě soud dospěl k závěru, že nastala fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř., a vydal tzv. kontumační rozsudek pro uznání. 4. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dne 3. 8. 2015 odvolání, které odůvodnil tak, že zákonné předpoklady pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání nebyly splněny. Zdůrazňuje, že s žalobou ve vyjádření 1 výslovně nesouhlasil, což doplnil odkazem na vyjádření 2 zaslané vedlejší účastnici. Poukázal rovněž na to, že pokud nalézací soud nepovažoval jeho vyjádření 1 za dostatečné, mohl ho vyzvat k doplnění podání podle § 43 odst. 1 o. s. ř.; vydáním rozsudku nalézací soud výrazně zasáhl do jeho základních práv na soudní ochranu - přísně formalistickým a restriktivním výkladem soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. 5. Odvolací soud věc projednal a potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu, pouze s formální korekcí výroku a navýšením nákladů řízení, ztotožnil se tak se závěrem nalézacího soudu, že vyjádření 1 nebylo způsobilé odvrátit fikci uznání žalobou uplatněného nároku. Odvolací soud dodává, že není povinností soudu vyžádat od ostatních účastníků vyjádření, jelikož povinnost tvrzení a důkazní stíhá přímo žalovaného. Podle odvolacího soudu nastala fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř., tudíž shledává postup nalézacího soudu zcela správný a odpovídající ustanovením procesního předpisu. II. Ústavní stížnost a vyjádření dalších účastníků 6. V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá určení, že napadenými rozsudky bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel akcentuje, že ve svém sdělení jasně a srozumitelně vyjádřil nesouhlas s žalobou a přímo odkázal na odůvodnění ve vyjádření 2, což učinil proto, že nemohl vyjádření najít, avšak v době rozhodování odvolacího soudu vyjádření dohledal a soudu poskytl. Dále uznává, že vyjádření 1 zřejmě neobsahovalo veškeré náležitosti vyplývající z § 114b odst. 1 o. s. ř., avšak při posouzení textu je nutné vycházet z jeho faktického obsahu, kterým jasně a zřetelně projevil nesouhlas s žalobou. Uvádí, že vyjádření 1 následně nedoplnil, jelikož byl časově vytížen prací a očekával, že věc bude plně projednána až před soudem. Poukazuje také na absenci soudní výzvy k doplnění podání ve smyslu § 43 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel je přesvědčen, že obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci, ve svévolném a formalisticky nepřípustném hodnocení jeho procesních úkonů. 7. Nalézací soud ve vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Obdobně odvolací soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku a dodal, že tvrzení stěžovatele považuje za účelová. 8. Vedlejší účastnice ve vyjádření ze dne 24. 6. 2016 uvádí, že nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, jelikož si byl vědom svých práv a povinností; i přes spolupráci s právním zástupcem neposkytl kvalifikované vyjádření k žalobě. Namítá, že v případě vyhovění stížnosti by to byla právě ona, kdo by byl zkrácen na svých ústavně zaručených právech, jelikož svým povinnostem dostála. III. Posouzení ústavní stížnosti 9. Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel, slovy zákona, "vyčerpal" veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, jelikož se vzhledem k výši uplatňovaného nároku (40 000 Kč) jedná o tzv. bagatelní spor, pro který je podání mimořádného opravného prostředku vyloučeno ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. 10. O ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud bez nařízení ústního jednání, neboť v intencích § 44 věty první zákona o Ústavním soudu dospěl k závěru, že by při něm nebylo možné očekávat další objasnění věci. K posouzení věci vedle vyjádření účastníků a vedlejší účastnice vyžádal procesní spis Okresního soudu v Litoměřicích vedený pod sp. zn. 14 C 8/2015 a dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. 11. Jádrem sporu je posouzení, zda v daném případě nastala fikce uznání nároku a byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 ve spojení s § 153a odst. 3 o. s. ř. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout nedávný plenární nález, ve kterém byla posuzována otázka ústavnosti procesní fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. [viz nález ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 13/15 (N 93/81 SbNU 513; 211/2016 Sb.), jehož součástí jsou odlišná stanoviska některých ústavních soudců (dostupné z http://nalus.usoud.cz)]. Po četné argumentaci zastánců i odpůrců fikce uznání nároku plénum nenašlo potřebnou většinu hlasů pro kasaci napadeného ustanovení, především z toho důvodu, že existuje možnost ústavně konformního výkladu a případné nedostatky či pochybení je možno napravit v odvolacím řízení, které zákon v těchto případech připouští i pro bagatelní spory (nepřevyšující hranici 10 000 Kč). 12. Jak již bylo Ústavním soudem judikováno v nálezu ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 1024/15 (N 139/82 SbNU 229): "Fikce uznání dle § 114b odst. 5 občanského soudního řádu nemůže nastoupit a rozsudek pro uznání nelze vydat v situaci, kdy žalovaný zřetelně projeví jednak svůj nesouhlas s žalobou a jednak svůj zájem účastnit se projednání věci a vyřešení sporu bez jakéhokoli záměrného ztěžování, zdržování či oddalování postupu soudu. Fikcí uznání a následně vydáním rozsudku pro uznání také nelze fakticky san