IV.ÚS 1253/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1253/08 ze dne 3. 12. 2008 N 213/51 SbNU 655 K rozsahu poučovací povinnosti soudů při žalobách pronajímatelů proti státu na náhradu škody   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera - ze dne 3. prosince 2008 sp. zn. IV. ÚS 1253/08 ve věci ústavní stížnosti E. L. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2008 č. j. 15 Co 58/2008-52 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. října 2007 č. j. 18 C 172/2006-35, jimiž byl zamítnut stěžovatelčin návrh na náhradu škody spočívající v rozdílu mezi nájemným regulovaným a tržním vůči státu, za účasti České republiky - Ministerstva financí jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2008 č. j. 15 Co 58/2008-52 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. října 2007 č. j. 18 C 172/2006-35 se zrušují. Odůvodnění I. Vymezení věci dle ústavní stížnosti Návrhem podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 19. května 2008, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2008 č. j. 15 Co 58/2008-52 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. října 2007 č. j. 18 C 172/2006-35 o náhradě škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Uvedenými rozhodnutími obecných soudů se cítí být dotčena v základním právu plynoucím z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Rekapitulace věci v řízení před obecnými soudy Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 18 C 172/2006 a z obsahu ústavní stížnosti a jejího doplnění bylo zjištěno následující: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. října 2007 č. j. 18 C 172/2006-35 byl zamítnut návrh stěžovatelky na zaplacení náhrady škody - ušlého zisku v přesně vymezené výši, spočívající v rozdílu mezi nájemným regulovaným a nájemným v tržní výši, uplatněný dle zákona č. 82/1998 Sb. Protiprávnost úředního postupu stěžovatelka spatřovala v nerespektování nálezů Ústavního soudu ve věci regulace nájemného ze strany Parlamentu České republiky. Soud prvního stupně předně v odůvodnění předmětného rozhodnutí odkázal na právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, dle něhož nelze proces přijímání (či nepřijímání) zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či Senátu považovat za úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Výkon zákonodárné moci je výrazem ústavního principu suverenity této moci, která je odpovědna lidu. Dodal však zároveň, že ve svém rozhodnutí vychází z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 93/05 ze dne 8. 6. 2006 (N 118/41 SbNU 475), v němž je zdůrazněna odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy, avšak teprve poté, kdy se pronajímatel nedomůže uspokojení svých majetkových nároků vůči nájemcům bytů (dle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení - § 451 odst. 1 občanského zákoníku), přičemž současně deklaruje povinnost obecných soudů rozhodnout o zvýšení nájemného bez ohledu na nedostatek zákonné úpravy. V předmětné věci se ale dle soudu navrhovatelka domáhala náhrady své majetkové újmy nikoli vůči nájemcům, nýbrž vůči státu, a nikoli dle občanského zákoníku, nýbrž dle speciálního zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. V odvolání do uvedeného rozhodnutí nalézacího soudu stěžovatelka akcentovala nerespektování právního názoru Ústavního soudu k otázce regulace nájemného, vyjádřeného v řadě nálezů, jakož i své přesvědčení, že tuto skutečnost lze podřadit pod rámec § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Soud odvolací rozsudkem ze dne 1. dubna 2008 č. j. 15 Co 58/2008-52 předmětné odvolání zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na skutečnost, že předpisem, na nějž odkazoval občanský zákoník v ustanovení § 696 odst. 1, ve znění účinném do 30. března 2006, byla dříve vyhláška č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů, po jejím zrušení nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 ze dne 21. 6. 2000 (N 93/18 SbNU 287; 231/2000 Sb.) pak cenový výměr Ministerstva financí č. 01/2002, nahrazený výměrem č. 06/2002, jenž byl posléze zrušen nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/02 ze dne 20. 11. 2002 (N 142/28 SbNU 237; 528/2002 Sb.). Následně se tímto předpisem stalo nařízení vlády č. 567/2002 Sb., kterým se stanoví cenové moratorium nájemného z bytů, jež bylo opět zrušeno, a to nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/03 ze dne 19. 3. 2003 (N 41/29 SbNU 371; 84/2003 Sb.). Jakkoli dle soudu nebyl vydán předpis o jednostranném zvyšování nájemného, pronajímatelům nic nebránilo, aby se s nájemci domluvili na jiné výši nájemného, a nedošlo-li mezi nimi ohledně výše nájemného k dohodě, soud byl oprávněn na návrh kteréhokoli ze smluvních partnerů (pronajímatele či nájemce) zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu zvýšit (stanovit), a to konstitutivním rozhodnutím (pro futuro). Nesprávný úřední postup pak dle odvolacího soudu nelze spatřovat ani v následném období do vydání zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 31. března 2006, jelikož ze skutečnosti, že se po zrušení předpisů o regulaci nájemného z bytu až do vydání zákona č. 107/2006 Sb. nedařilo zákonodárnému sboru přijmout zákon o nájemném z bytů (s poukazem na nepřijaté opakované vládní návrhy, např. ze dne 20. března 2003, nepřijat na schůzi Poslanecké sněmovny dne 9. dubna 2004), nelze dovozovat nečinnost státu s dopadem ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Městský soud v Praze pak interpretuje výrok pod bodem I. nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.) v tom smyslu, že z něj nutno vyvodit odpovědnost státu za majetkovou újmu, k níž by v poměrech jiných osob došlo v důsledku uvedené nečinnosti, z hlediska ustanovení § 420 a násl. občanského zákoníku, a nikoli podle specifických pravidel zákona č. 82/1998 Sb. Ze závěru odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. 4. 2006 (N 80/41 SbNU 59) dle soudu plyne, že "nárok na náhradu škody vůči státu v důsledku jeho nečinnosti vznikne pronajímateli pouze tehdy, jestliže se nedomohl saturování své majetkové újmy na nájemcích bytu, když povinnost obecného soudu rozhodnout o zvýšení nájemného bez ohledu na nedostatek zákonné úpravy citovanými nálezy Ústavní soud deklaruje". V závěru odůvodnění rozsudku pak odvolací soud konstatuje, že v souzeném případě žalobkyně netvrdí, tím spíše ani neprokazuje, že se pokoušela získat cestou dohody s nájemci nebo formou soudního rozhodnutí titul k vymáhání nájemného z bytů, odpovídajícího její představě o ekvivalentu plnění, jehož se nájemcům dostává tím, že užívají byt ve vlastnictví žalobkyně (takto stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem). Pro uvedené soud uzavírá, že v souzeném případě není přímé příčinné souvislosti mezi (ne)činností žalované a škodou, která měla žalobkyni vzniknout v žalobě popsaným způsobem. III. Rekapitulace stížnostních bodů a petitu ústavní stížnosti Po stručné rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy stěžovatelka namítá protiústavnost postupu státu, kterou spatřuje v nerespektování nálezů Ústavního soudu ve věci regulace nájemného z bytů ze strany Parlamentu České republiky. V této souvislosti poukazuje zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a dále nález sp. zn. I. ÚS 489/05 (viz výše), dle něhož "při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo (v tomto směru je správná premisa obvodního soudu, že se nelze domáhat zaplacení rozdílu mezi obvyklým a regulovaným nájemným za dobu minulou)". Stěžovatelka výslovně uvádí, že se neobrátila žádnou žalobou na zaplacení peněžitého plnění na obecný soud ve vztahu k určitému nájemci nacházejícímu se v bytě v domě v jejím vlastnictví, a to vzhledem k nemožnosti uplatňovat nárok na zaplacení peněžitého plnění za dobu minulou v souladu s názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 489/05 a ani za dobu budoucí vzhledem k přijetí zákona č. 107/2006 Sb. Pro uvedené, tj. pro porušení základních práv dle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, domáhá se stěžovatelka zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2008 č. j. 15 Co 58/2008-52 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. října 2007 č. j. 18 C 172/2006-35. IV. Rekapitulace pods