IV.ÚS 1255/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1255/12 ze dne 1. 10. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti A. Ž., t. č. Věznice Mírov, PS 1/9, zastoupeného JUDr. Martinem Pavlíkem, advokátem se sídlem na adrese Praha 1, Václavské nám. 808/66, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2014 č. j. 30 Cdo 3070/2013-291, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2011 č. j. 29 Co 212/2011-188 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. února 2011 č. j. 15 C 307/2009-168, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 5. dubna 2012 a doplněné podáním ze dne 23. června 2014, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že těmito napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva"). Stěžovatel dále navrhoval, aby Ústavní soud zakázal používání řetězu - ať již označovaného jako "svěrací řetízky", "poutací řetěz", "řetízková pouta" či "poutací řetízky", jakožto donucovacího prostředku ke svazování osob ve výkonu trestu odnětí svobody. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 15 C 307/2009 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou podanou u obvodního soudu dne 1. října 2009 v procesním postavení žalobce domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 100 000 Kč. Stěžovatel požadoval zaplacení nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena porušením zákazu mučení a nelidského a ponižujícího zacházení při převozu z věznice Brno do věznice Jiřice ve dnech 19. března a 24. dubna 2009, a to použitím škrtících řetězů. Obvodní soud rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobu zamítl s tím, že nejsou splněny zákonné předpoklady pro přiznání požadovaného zadostiučinění podle ustanovení § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů, a to pro nenaplnění jedné z podmínek, se kterými zákon č. 82/1998 Sb. odškodnění nemajetkové újmy spojuje - tj. vzniku škody. Obvodní soud dovodil, že použitím tzv. řetízkových pout při předmětných eskortách nedošlo k újmě stěžovatele ve smyslu porušení čl. 3 Úmluvy. K odvolání podanému stěžovatelem Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, když se ztotožnil s jeho skutkovými zjištěními i právními závěry. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, podané dovolání jako nepřípustné odmítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl provedené důkazní řízení i nesprávné posouzení celé věci. Namítal, že soud prvního stupně před vynesením svého rozsudku stěžovatele řádně nepoučil ve smyslu § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř., řízení tak nebylo "zkoncentrováno" a obvodní soud v jeho věci porušil i zákaz libovůle. Odvolacímu soudu pak stěžovatel vytýkal, že byl postupem tohoto soudu zbaven možnosti řádně argumentovat. Stěžovatel dále namítal, že v provedeném řízení nebyli vyslechnutí jím navržení svědci a obecné soudy se nevypořádaly ani s jeho argumentací, kterou v řízení vznesl. Na podporu svých tvrzení odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. I. ÚS 122/05, III. ÚS 269/99, I. ÚS 1501/08, I. ÚS 2232/07, III. ÚS 139/05, I. ÚS 402/02, I. ÚS 854/09 a na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, jde-li o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, se usnesením odmítne. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud nejprve k části petitu, ve které stěžovatel navrhoval zakázání používání řetízkových pout, připomíná, že se ve své činnosti řídí principem uplatňování státní moci jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny) a nemůže tak překročit rámec předpisů, které vymezují jeho postavení a pravomoc. Pokud jde o způsoby, jakými je oprávněn integrovat do činnosti orgánů veřejné moci, nutno odkázat na § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Může se jednat buďto o zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo o vyslovení zákazu orgánu veřejné moci pokračovat v porušování základního práva a svobody a příkazu obnovit stav před porušením takovéhoto práva, pokud je to možné. Článek 87 Ústavy ani zákon o Ústavním soudu neumožňují Ústavnímu soudu rozhodovat o návrzích, kterými se bez dalšího vysloví požadovaný zákaz. K tomu Ústavní soud oprávněn není. Z uvedeného plyne, že v této části se jedná o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) in http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně vyplývá, že tyto soudy se celou věcí řádně zabývaly a v odůvodnění pak svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s rozhodnutími soudů na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež uplatňovali již dříve. Nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. Rovněž ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího za ústavně konformní a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění těchto napadených rozhodnutí. Oprávněnými nebyly shledány ani stěžovatelem vznesené námitky ohledně tvrzených procesních vad. Soud prvního stupně při soudním jednání konaném dne 3. února 2011 návrhy na provedení důkazu svědeckými výpověďmi zamítl, jejích zamítnutí stručně odůvodnil a podal poučení o nemožnosti opravného prostředku (č. listu 151 soudního spisu). Pokud se týká vznesené námitky stěžovatele, že nebyl v průběhu řízení soudem prvního stupně řádně poučen, bylo z obsahu soudního spisu zjištěno, že tuto námitku stěžovatel v průběhu soudního řízení nevznesl (srov. podané odvolání - č. listu 173 až 176, 182 až 180 soudního