IV.ÚS 1256/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1256/14 ze dne 18. 12. 2014 N 234/75 SbNU 607 Formalistický přístup v otázce vymezení přípustnosti dovolání   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka - ze dne 18. prosince 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14 ve věci ústavní stížnosti FlexiLease, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1461/2a, zastoupené JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Drnovicích, Kuzina 169, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2693/2013-195 ze dne 23. ledna 2014, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, za účasti ŠIMEK 96, spol. s r.o., se sídlem v Brně, Herčíkova 17, zastoupené Mgr. Vladanem Valou, advokátem, se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, a Ing. Romana Šimka jako vedlejších účastníků řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2693/2013-195 ze dne 23. ledna 2014 bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2693/2013-195 ze dne 23. ledna 2014 se ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. 2. Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 3 Cm 336/2012-112 ze dne 6. prosince 2012 rozhodl, že jím vydaný směnečný platební rozkaz č. j. 3 Cm 336/2012-11 ze dne 12. října 2012, kterým původně uložil vedlejším účastníkům zaplatit společně a nerozdílně stěžovatelce částku 369 962 Kč se 6% úrokem od 21. května 2012 do zaplacení a náhradu nákladů řízení, se vůči oběma vedlejším účastníkům v plném rozsahu zrušuje. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci rozsudkem č. j. 7 Cmo 46/2013-156 ze dne 21. května 2013 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. 3. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím proto, že dovolání podle Nejvyššího soudu neobsahovalo řádné vymezení přípustnosti dovolání, když v něm nebylo vymezeno, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. Nejvyšší soud v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání, a může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části). Nejvyšší soud dále uvedl, že stěžovatelka v projednávané věci k otázce přípustnosti dovolání pouze uvedla, že "napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tato otázka by měla být dovolacím soudem posouzena odchylně". Ke způsobilému vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. by však prostřednictvím uvedené argumentace mohlo podle Nejvyššího soudu dojít jen tehdy, bylo-li by současně z obsahu dovolání patrné, od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení (v dovolání vymezené) právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 ze dne 25. září 2013, které bylo na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Takový údaj se ovšem podle Nejvyššího soudu z dovolání stěžovatelky nepodává. II. 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je formalistické a porušuje právo stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces. Stěžovatelka tvrdí, že v dovolání jasně vymezila, která otázka má být dovolacím soudem posouzena, vymezila také, jak se s otázkou vypořádal vrchní soud, jasně uvedla, v čem spatřuje nesprávnost rozhodnutí vrchního soudu a také uvedla, jak tato otázka měla být posouzena (dle rozhodovací praxe soudů a též dle zákonného ustanovení) a jak soudy posuzována je. Stěžovatelka tedy má za to, že dostatečně určitě vymezila právní otázku, která měla být Nejvyšším soudem posouzena, a také uvedla, od jaké rozhodovací praxe se vrchní soud odklonil, když ji označila jako rozhodovací praxi, podle níž důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že žalovaný žalobkyni ničeho nedlužil a tato vyplnila blankosměnku neoprávněně, leží na žalovaném, nikoli na žalobci. Tato praxe podle stěžovatelky vyplývá z dřívějších rozhodnutí Nejvyššího soudu - např. z rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 2383/98 (dle kterého důkazní břemeno prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný), rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1650/2007 (dle kterého není správný názor, podle něhož žalovaný nemůže prokázat negativní tvrzení - tvrzení o neexistenci kauzy směnky, pročež nastupuje povinnost žalobce takové negativní tvrzení vyvrátit, a to tím, že existenci kauzy směnky doloží). Jestliže tedy stěžovatelka jasně vymezila právní závěry, na nichž je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu založena, jedná se podle ústavní stížnosti o plnohodnotnou a dostatečnou argumentaci. 5. Stěžovatelka je přesvědčena o faktu, že primárním úkolem Nejvyššího soudu je poskytnutí ochrany ohroženým či porušeným právům. Nejvyšší soud je podle stěžovatelky v případě, že v řízení před soudy nižších stupňů bylo porušeno právo odvolatele a současně má být v dovolacím řízení vyřešena "otázka zásadního právního významu", povinen poskytnout dovolateli soudní ochranu. Namísto poskytnutí soudní ochrany v podobě projednání dovolání si však podle stěžovatelky v její věci Nejvyšší soud hledal důvod, aby nemusel rozhodnout. Stěžovatelka je přesvědčena o faktu, že dle výše uvedených dřívějších rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci důkazního břemene je její právní názor správný (na rozdíl od právního názoru Vrchního soudu v Olomouci) a že Nejvyšší soud tím, že odmítl dovolání s odkazem na požadavek specifikace "ustálené rozhodovací praxe", odepřel stěžovatelce její právo na spravedlivé soudní řízení. III. 6. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a vyjádření vedlejších účastníků řízení. 7. Za Nejvyšší soud vyjádření zaslal předseda senátu 29 Cdo JUDr. Jiří Zavázal. Nejvyšší soud je podle jeho vyjádření přesvědčen, že ústavně zaručená práva stěžovatelky neporušil, a má za to, že ani argumentace obsažená v ústavní stížnosti podkladem pro takový závěr není. Nejvyšší soud podle vyjádření napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky proto, že stěžovatelka - v rozporu s požadavkem plynoucím z § 241a odst. 2 o. s. ř. - v dovolání nevymezila, v čem spatřuje předpoklady jeho přípustnosti, a dovolání tak vykazovalo vadu, pro kterou nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud přitom podle vyjádření vyšel ze své již ustálené judikatury, podle níž namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od "ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu", dojde prostřednictvím uvedené argumentace ke způsobilému vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li současně z obsahu dovolání patrné, od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení (v dovolání vymezené) právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na které Nejvyšší soud navázal v celé řadě svých dalších rozhodnutí). Z obsahu stěžovatelkou podaného dovolání se ovšem podle Nejvyššího soudu takový údaj nepodává a stěžovatelka chybějící argumentaci doplňuje až ve své ústavní stížnosti. Pro úplnost Nejvyšší soud podotkl, že za nesprávný (z ústavněprávního hlediska) či přepjatě formalistický neměl výklad § 237 a § 241a odst. 2 o. s. ř. podávaný Nejvyšším soudem ve své rozhodovací činnosti dosud ani Ústavní soud, přičemž odkazuje např. na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3524/13 ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13 ze dne 12. února 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14 ze dne 24. če