IV.ÚS 1258/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1258/21 ze dne 13. 7. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti A. B., zastoupeného Mgr. Daliborem Franzem, advokátem, sídlem Římská 1276/36, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2021 sp. zn. 3 Tdo 1328/2020, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. června 2020 sp. zn. 4 To 722/2019 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. října 2019 sp. zn. 31 T 71/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku, ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, a odsoudil ho podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále uložil stěžovateli podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému D. T. (dále jen "poškozený") částku 22 268 Kč a podle § 229 odst. 2 trestního řádu poškozeného odkázal se zbytkem uplatněného a nepřiznaného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle zjištění okresního soudu se stěžovatel dopustil předmětných přečinů tím, že společně s J. G. a D. T. (dále též jen "spoluobvinění"), jejichž trestní věc byla pravomocně skončena trestním příkazem okresního soudu ze dne 21. 6. 2019 č. j. 31 T 71/2019-167, dne 3. 11. 2017 kolem 23:30 hodin před konkretizovaným barem, v přítomnosti většího množství osob, nejprve spoluobviněný G. opětovně úmyslně fyzicky napadl poškozeného, kterého několikrát udeřil pěstí do obličeje, a poté se k němu přidali stěžovatel a spoluobviněný T., kteří jej bili pěstmi, stěžovatel poškozeného strhl na zem, čímž poškozený utrpěl ve skutkové větě uvedeného rozsudku vymezené zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření a je ze soudně lékařského hlediska považováno za zranění lehké s obvyklou dobou léčení kolem 2 až 3 týdnů. 3. Odvolání stěžovatele proti předmětnému rozsudku Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že soudy v napadených rozhodnutích a v řízeních, která jim předcházela, porušily jeho právo na řádnou obhajobu a na nestranné posouzení věci, když jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy. Okresní soud dospěl k závěru o jeho vině výlučně na základě výpovědi poškozeného, aniž by zkoumal důvody, pro něž jej poškozený v přípravném řízení při rekognici podle fotografií nepoznal (snímky přitom byly "sugestivně" opatřeny označením "pachatel" 1 až 3), zatímco u hlavního líčení, kde stěžovatel figuroval jako jediný obviněný (přičemž poškozenému byla v minulosti jeho fotografie předložena), poškozený jeho osobu (kterou viděl při předchozí "fotorekognici") "najednou poznal". Podle stěžovatele tzv. agnoskace učiněná v hlavním líčení nemá kvalitu důkazního prostředku - rekognice (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 542/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel má za to, že soudy měly k takto provedené agnoskaci přistupovat s adekvátní mírou kritického hodnocení, zvláště za situace, kdy šlo o jediný usvědčující důkaz, a následně podat konkrétní a náležité odůvodnění svých závěrů. Uvedené platí tím spíše, že celý incident proběhl za značného zmatku a mohlo tak dojít k záměně osob. Nerespektování zeslabujícího charakteru důkazního prostředku agnoskace, při absenci dalších usvědčujících důkazů, které by vedly k prokázání jeho viny, směřuje podle stěžovatele k důkazní nouzi. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 8. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny. 9. Podle Ústavního soudu jsou procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 10. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí. Ke konkrétním stěžovatelovým námitkám lze formulovat následující závěry. 11. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů obecnými soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci pouze výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména