IV.ÚS 1258/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1258/22 ze dne 20. 9. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Richarda Müllera, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2022 č. j. 33 Cdo 1693/2021-497 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2020 č. j. 27 Co 172/2020-417, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Mgr. Hany Petákové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 19 C 225/2015, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že uvedený soud rozsudkem ze dne 18. 11. 2019 č. j. 19 C 225/2015-346 ve znění opravného usnesení ze dne 2. 4. 2020 č. j. 19 C 225/2015-367 uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 1 741 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), jakož i náhradu nákladů řízení ve výši 518 985 Kč (výrok II), a dále mu uložil povinnost zaplatit České republice - okresnímu soudu náhradu nákladů řízení státu ve výši 23 016 Kč (výrok III). Okresní soud vyšel z toho, že stěžovatel (jako zhotovitel) uzavřel s vedlejší účastnicí smlouvu o díle, datovanou dnem 8. 8. 2013 (dále též jen "smlouva"), jejímž předmětem byla stavba rodinného domu s termínem dokončení a předání 30. 4. 2014 a v níž byla sjednána smluvní pokuta ve výši 4 500 Kč za každý den prodlení. Dne 18. 4. 2014 smluvní strany uzavřely dodatek, ve kterém se vedlejší účastnice zavázala, že nebude uplatňovat právo na smluvní pokutu před 1. 7. 2014. Dílo však nebylo dokončeno ani ke dni 18. 4. 2015 a podáním ze dne 22. 7. 2015 vedlejší účastnice od smlouvy odstoupila. Smlouvu o díle pak okresní soud posoudil jako platně uzavřenou v písemné formě tak, jak byla vedlejší účastnicí předložena, sjednanou smluvní pokutu vyhodnotil jako přiměřenou, přičemž odmítl, že by nárok na její zaplacení, požadovaný vedlejší účastnicí pouze za dobu od 1. 7. 2014 do 22. 7. 2015, byl v rozporu s dobrými mravy. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil ve výroku II tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 501 248 Kč, a ve výroku III tak, že výše náhrady nákladů řízení státu činí 21 877 Kč, jinak ho ve výroku I a ve zbývající části výroku II a III potvrdil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 56 628 Kč. Krajský soud se, jde-li o věc samu, se závěry okresního soudu ztotožnil. 4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl, a to z důvodu, že stěžovatel neuvedl žádnou právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. II. Stěžovatelova argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatel upozorňuje na nevysvětlené okolnosti vztahu mezi ním a vedlejší účastnicí, a namítá, že pochybnosti nebyly řádným "kontradiktorním dokazováním" rozptýleny a že soudy posuzovaly tento případ povrchně, rigidně a podle základního vzorce, že on je podnikatel a vedlejší účastnice spotřebitel, i když ta je praktikující advokátkou a on živnostníkem v oboru zednictví, přičemž nemohl předpokládat, že se stane cílem profesionálky v právu, která chce tímto způsobem pokrýt náklady na výstavbu domu. 6. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že nevyřešil všechny otázky jím předložené a že odůvodnění jeho usnesení se jeví jako generální pojednání o věci samé. K tomu uvádí, že se Nejvyšší soud zabýval jen otázkou určitosti ujednání o smluvní pokutě a přiměřenosti smluvní pokuty, zcela bez vyjádření ale zůstaly předložené otázky hmotného práva týkající se uzavření smlouvy o díle ve smyslu její právní perfekce, tedy zda skutečně došlo k akceptaci oferty podle § 43c a § 44 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Mělo jít o otázky zásadní, neboť ještě dne 13. 9. 2013 smlouva nebyla uzavřena, ačkoliv je datována dnem 8. 8. 2013. Smluvní strany totiž po tomto datu do jejího textu zasahovaly a posílaly si ji prostřednictvím e-mailu. Vedlejší účastnice měla v držení všechny výtisky smlouvy, ačkoliv tvrdila, že on má svůj originál k dispozici, a nevysvětlila, jak mohlo dojít k uzavření smlouvy dne 8. 8. 2013, když ještě v září si smluvní strany vyměňovaly její elektronický návrh. To soudy přešly s odůvodněním, že rozhodující je existence originálu smlouvy, nikoliv kdy došlo k jejímu uzavření, popřípadě že ujednání o smluvní pokutě bylo vždy v jakékoliv elektronické verzi smlouvy. Tyto otázky vznesl v dovolání, Nejvyšší soud se jimi nezabýval. 7. Nejvyšší soud se, jak stěžovatel dále namítá, vůbec nezabýval otázkou procesního práva, která se týkala unesení důkazního břemene vedlejší účastnicí podle § 79 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s možností soudu přihlížet k důkazům navrženým účastníky řízení po lhůtě stanovené v souvislosti s poučením podle § 114c odst. 5 o. s. ř. Ignoroval i další otázku procesního práva, kterou dosud dovolací soud neřešil, a to, zda je namístě postup podle § 127 odst. 2 o. s. ř., a tedy provedení výslechu znalce a vypracování revizního znaleckého posudku v situaci, kdy se v řízení vyskytnou dva znalecké posudky z oboru písmoznalectví s rozdílnými závěry, avšak každý z nich posuzuje jiný originální stejnopis smlouvy. Znalecký posudek Mgr. Lenky Plzákové byl odmítnut proto, že tato posuzovala pravost podpisu na jiném stejnopisu smlouvy, čímž se měl stěžovatel dostat do bezvýchodné situace, kdy mu soud nemohl půjčit originál smlouvy posuzovaný Ing. Pavlem Kokišem a kdy si proto nemohl zadat zpracování oponentního znaleckého posudku. Z tohoto důvodu použil originál smlouvy, který mu předala vedlejší účastnice. Nejvyšší soud se podle stěžovatele neřídil judikaturou Ústavního soudu, konkrétně nálezem ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 1538/14 (N 85/81 SbNU 423). 8. Stěžovatel s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527) upozorňuje i na to, že vedlejší účastnice v rámci přípravného řízení, které proběhlo dne 15. 3. 2017 a které bylo koncentrováno, nenavrhla důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví. Když totiž zpochybnil pravost smlouvy, vedlejší účastnice navrhla k důkazu korespondenci mezi nimi a výslech svědka Šimona Petáka. Zpracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví nepřicházelo v úvahu, protože ho vedlejší účastnice do skončení koncentrační lhůty nenavrhla, ač jí v tom nic nebránilo. Učinila-li tak po uplynutí této lhůty, je takový návrh irelevantní a soud k němu nesmí přihlédnout. Z tohoto důvodu neměl být znalecký posudek Ing. Pavla Kokiše vzat soudy do úvahy, natož aby na něm byl postaven závěr o tom, že smlouva o díle obsahující ujednání o smluvní pokutě byla uzavřena. Podle stěžovatele vedlejší účastnice proto neunesla důkazní břemeno o pravosti jeho podpisu. 9. Stěžovatel také poukazuje na význam jím navrhovaných důkazů znaleckým posudkem Mgr. Lenky Plzákové, jakož i revizním znaleckým posudkem, kdy podle něho teprve až na základě důkladně zjištěného skutkového stavu bylo možné učinit závěr, že smlouva byla uzavřena, a obsahovala tak ujednání o smluvní pokutě. Namítá přitom, že mu soudy znemožnily se účinně proti závěrům znaleckého posudku bránit, když neakceptovaly jeho věcné námitky, resp. když neakceptovaly znalecký posudek Mgr. Lenky Plzákové. Očividně stranily vedlejší účastnici, když jeho snahy o zpochybnění znaleckého posudku Ing. Pavla Kokiše vyvrátily, ačkoliv věděly, že všechny výtisky smlouvy má vedlejší účastnice, a on nemá možnost získat smlouvu s podpisem, kterou měl jmenovaný. Stěžovatel má za to, že s ohledem na výše uvedené okolnosti, tedy že k datu uzavření smlouvy se smluvní strany neshodly na textu smlouvy, měly obecné soudy pečlivěji zjišťovat, zda skutečně jde o jeho podpis. 10. Z e-mailové komunikace podle stěžovatele vyplývá, že smlouva v podobě, v jaké ji vedlejší účastnice předložila, nebyla nikdy mezi stranami "dohodována". S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 27. 5. 2010 sp. zn. 30 Cdo 1244/2009) odmítá závěr soudů, že k uzavření smlouvy došlo na podzim, nebo