IV.ÚS 1259/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1259/20 ze dne 26. 5. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Kamilou Vránovou, advokátkou, sídlem Masarykovo náměstí 1065/11, Letovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2020 č. j. 26 Cdo 3745/2019-214, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. května 2019 č. j. 23 Co 402/2018-150 a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 13. září 2018 č. j. 10 C 11/2018-100, ve znění usnesení ze dne 10. září 2019 č. j. 10 C 11/2018-210, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, a 1) M. B. a 2) Z. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 12, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti navrhuje, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. 3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v řízení vedeném u Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 10 C 11/2018 se vedlejší účastník jako žalobce domáhal, aby stěžovatel a vedlejší účastnice jako žalovaní vyklidili pozemek parc. č. st. X1 spolu s obytným domem č. p. X2, pozemek parc. č. X3 a pozemek parc. č. X4, zapsané na LV č. X5, pro obec B., katastrální území Moravská Chrastová, u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Svitavy (dále jen "předmětné nemovité věci"). Vedlejší účastník se dále podanou žalobou domáhal po stěžovateli a vedlejší účastnici zaplacení částky 40 000 Kč s příslušenstvím ročně od 22. 12. 2017 do zaplacení jako náhrady za užívání nemovitých věcí. Při jednání ve věci samé dne 5. 9. 2018 pak vedlejší účastník vzal žalobu ohledně zaplacení této náhrady zpět a předmětem řízení zůstalo vyklizení předmětných nemovitých věcí. 4. Okresní soud rozsudkem ze dne 13. 9. 2018 č. j. 10 C 11/2018-100, ve znění usnesení ze dne 10. 9. 2019 č. j. 10 C 11/2018-210, žalobě vyhověl a uložil stěžovateli a vedlejší účastnici povinnost vyklidit předmětné nemovitosti do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). 5. K odvolání stěžovatele a vedlejší účastnice Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 5. 2019 č. j. 23 Co 402/2018-150 rozsudek okresního soudu ve vyhovujícím I. výroku změnil jen ohledně lhůty k plnění tak, že stěžovateli a vedlejší účastnici uložil povinnost vyklidit předmětné nemovitosti do 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak jej potvrdil (výrok I.). Výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem, a výrokem III. rozhodl o povinnosti stěžovatele a vedlejší účastnice nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 17 514 Kč, a to každý z nich v rozsahu jedné poloviny ve výši 8 757 Kč. 6. Krajský soud vyšel shodně s okresním soudem z následujících skutkových zjištění. Původním vlastníkem předmětných nemovitostí byl stěžovatel a spolu s ním nemovitosti užívala i vedlejší účastnice, jeho matka. Proti stěžovateli a vedlejší účastnici bylo zahájeno insolvenční řízení, bylo jim povoleno oddlužení a v insolvenčním řízení vedeného proti stěžovateli byly předmětné nemovitosti zpeněženy. Vlastnické právo k nim nabyl vedlejší účastník příklepem v opakované veřejné dobrovolné dražbě konané dne 28. 6. 2017 pod č. j. 131/16. Ve lhůtě tří měsíců od konání dražby stěžovatel nepodal žalobu na vyslovení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby. Následně odvoláním napadl usnesení krajského soudu ze dne 15. 1. 2018 č. j. KSPA 44 INS 12615/2012-B-59, jímž bylo povoleno vyplacení výtěžku zpeněžení předmětných nemovitostí zajištěnému věřiteli. Výzvě vedlejšího účastníka na vyklizení nemovitostí stěžovatel a vedlejší účastnice nevyhověli a nadále je užívají. Krajský soud se ztotožnil s právním názorem okresního soudu, že nebylo-li nikým uplatněno právo na určení neplatnosti dražby, vedlejší účastník nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem podle § 30 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejných dražbách"). Výsledek odvolacího přezkumu usnesení krajského soudu ze dne 15. 1. 2018 č. j. KSPA 44 INS 12615/2012-B-59, jímž bylo povoleno vyplacení výtěžku zpeněžení předmětných nemovitostí zajištěnému věřiteli, již nemůže nabytí vlastnického práva vedlejším účastníkem zpochybnit. Krajský soud uzavřel, že stěžovatel a vedlejší účastnice užívají předmětné nemovitosti bez právního důvodu a vedlejší účastník se oprávněně domáhá jejich vyklizení podle § 1040 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Rovněž dovodil, že stěžovateli a vedlejší účastnici nesvědčí žádný právní důvod, pro který by mohli vyžadovat náhradní ubytování. Na rozdíl od okresního soudu za dostatečnou (i přes zjištěné majetkové a sociální poměry stěžovatele a vedlejší účastnice) považoval lhůtu k vyklizení v délce 15 dnů, jelikož od vyhlášení rozhodnutí okresního soudu již uplynulo více než osm měsíců a stěžovatel a vedlejší účastnice měli dostatek času na zajištění jiného bydlení. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost opřel o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Namítal, že řízení u okresního soudu a následně i řízení u krajského soudu mělo být přerušeno z důvodu probíhajícího odvolacího řízení u Vrchního soudu v Praze a následně i podané ústavní stížnosti, vytýkal krajskému soudu, že se nezabýval jeho argumentací, že dražba byla prováděna nestandardním postupem, neboť nebyl o dražbě informován, nepodepsal protokol o předání předmětu dražby, léčil se a byl pod vlivem léků. Dále měl za to, že Nejvyšším soudem dosud nebyla řešena otázka, zda je povinností vedlejšího účastníka obstarat stěžovateli a vedlejší účastnici při vyklizení nemovitostí náhradní bydlení, když stěžovatel je v invalidním důchodu, vedlejší účastnice je v seniorském věku, je odkázána na péči třetí osoby a potřebuje bezbariérový přístup. 7. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele rozsudkem ze dne 21. 1. 2020 č. j. 26 Cdo 3745/2019-214 zamítl (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatele přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť Nejvyšším soudem doposud nebyla v poměrech občanského zákoníku výslovně vyřešena otázka, zda vlastník nemovitosti je povinen zajistit bytovou náhradu vyklizovaným osobám, které nemovitost užívají bez právního důvodu, dovolání však neshledal důvodným. 8. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že veřejná dobrovolná dražba je neplatná, jen vyslovil-li její neplatnost soud; neplatnost této dražby přitom soud nemůže posuzovat v jiném řízení než v řízení podle § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, a to ani jako otázku předběžnou. Nemůže-li být v řízení o takovém jiném určení posuzována otázka platnosti dražby, nemůže v něm být zpochybněn ani její výsledek, tj. vlastnictví vydražitele. Z toho Nejvyšší soud dovodil, že nebyla-li vyslovena neplatnost dražby podle § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, je v tomto řízení vlastnické právo vedlejšího účastníka nezpochybnitelné. Krajskému soudu proto nelze důvodně vytýkat, že nepřerušil řízení, ani že neposuzoval správnost postupu při provádění dražby. 9. K problematice bytových náhrad Nejvyšší soud uvedl, že povinnost zajistit bytovou náhradu vyklizovaným osobám pro vlastníka nemovitosti z předpisů hmotného práva nevyplývá. Užívá-li někdo nemovitost bez právního důvodu, nelze mu v souvislosti s jeho vyklizovací povinností přiznat právo na zajištění bytové náhrady, a to ani za použití analogie zákona. Judikaturu, která byla za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, přijata k otázce vázanosti vyklizení na bytovou náhradu, nelze v poměrech nového občanského zákoníku aplikovat. Majetkové a sociální poměry vyklizovaných osob tak mohou být zvažovány (jako jedna z právně významných okolností) pouze při posouzení, zda vedlejší účastník nevykonává právo v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 občanského zákoníku). Pro úplnost Nejvyšší soud uvedl, že i touto otázkou se krajský soud zabýval a vyřešil ji v souladu s ustálenou rozhodovací praxí tohoto soudu, od níž neshledal důvo