IV.ÚS 1259/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1259/24 ze dne 7. 8. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti České dráhy, a.s., sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Martinem Kramářem, LL.M., advokátem, sídlem Křižovnické náměstí 193/2, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. března 2024 č. j. 6 Afs 23/2023-81, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Popis věci a její procesní vývoj 1. Stěžovatelka ústavní stížností požaduje zrušit v záhlaví označený rozsudek. Tvrdí, že Nejvyšší správní soud tímto rozsudkem porušil její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaných soudních spisů plyne, že stěžovatelka chtěla modernizovat železniční vozidla. Na jejich nákup obdržela dotaci 47,5 mil. Kč a zadala nadlimitní veřejnou zakázku. O tři roky později auditní orgán Ministerstva financí zjistil, že stěžovatelka uzavřela dodatek ke kupní smlouvě, podle kterého dodavatel železničních vozidel nemusí platit smluvní pokutu, pokud tato vozidla budou ve zkušebním provozu. Původní znění kupní smlouvy zavazovalo dodavatele, aby železniční vozidla dodal do určitého termínu, jinak musí zaplatit smluvní pokutu. Díky uzavřenému dodatku však smluvní pokutu platit nemusel. Tím stěžovatelka porušila dotační podmínky. 3. Správce daně proto vydal platební výměr na odvod za porušení rozpočtové kázně. Stěžovatelka musela vrátit dotaci, byť ne v celé výši, ale jen 11,8 mil. Kč (jednu čtvrtinu poskytnutých prostředků). Ministerstvo financí stěžovatelčino odvolání zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo. 4. Stěžovatelka se poté obrátila na správní soudy. Krajský soud v Ústí nad Labem její žalobu zamítl. Odmítl, že odvod za porušení rozpočtové kázně je trestem. Změnou smlouvy mohla stěžovatelka ovlivnit jednak okruh potenciálních uchazečů, jednak výběr nejvýhodnější nabídky (výslednou cenu zakázky). Jestliže správce daně vycházel při stanovení výše odvodu z metodiky Evropské komise, není to na škodu. Naopak, předchází to případné libovůli. Příjemci dotací díky tomu ví, zhruba jakou část budou muset vrátit, pokud poruší dotační podmínky. Odvod ve výši 25 % je sice citelný, ale nikoli nepřiměřený, neboť odpovídá závažnosti porušení rozpočtových (dotačních) pravidel. Nejvyšší správní soud se s těmito závěry ztotožnil a napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá dvě hlavní otázky. Zaprvé, orgány veřejné moci nezohlednily prekluzi. Lhůta ke stanovení odvodu již dávno uplynula. Zadruhé, orgány veřejné moci postupovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, neboť pečlivě neprovedly test proporcionality. Výše odvodu je nepřiměřená okolnostem případu. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka upozorňuje na nedávný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2024 č. j. 3 Afs 248/2023-135. Podle ní tento rozsudek potvrzuje její argumentaci, že správní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat prekluzi. Stěžovatelka však právě zmíněný rozsudek rovněž kritizuje, podle ní totiž uzavření smluvního dodatku není tzv. pokračující nesrovnalostí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost jako celek je tedy přípustná. IV. Posouzení ústavní stížnosti 7. Stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu k posouzení dvě otázky. Zatímco opodstatněností námitky nepřiměřenosti výše odvodu se Ústavní soud může zabývat [část IV. B.], námitkou prekluze nikoli, neboť tato námitka je nepřípustná [část IV. A. níže]. IV. A. K nepřípustnosti části argumentace ústavní stížnosti 8. Jaké argumenty účastníci řízení předloží a jakou procesní taktiku zvolí, je plně v jejich rukou. Jde o projev dispoziční zásady, která ponechává iniciativu na straně účastníků. Je na nich, jaká tvrzení a argumenty na svoji obranu předloží. V zásadě není přípustné, aby soudy za účastníky řízení domýšlely argumentaci a na základě takto domyšlené argumentace rozhodly v neprospěch jiných účastníků řízení; tím by přestaly být nestranným rozhodcem sporu [ve správním soudnictví srov. nález ze dne 3. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 3189/16 (N 66/89 SbNU 43), body 28 až 38]. Pokud tedy účastníci řízení neuvedou některé, jim prospěšné argumenty, vystavují se riziku neúspěchu. 9. Dispoziční zásada ovšem není bezvýjimečná. K některým argumentům a skutečnostem musí správní soudy přihlížet i bez odpovídající argumentace. Těmito výjimkami jsou například absolutní neplatnost právního jednání nebo nyní namítaná prekluze [srov. např. nález ze dne 26. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 1169/07 (N 38/52 SbNU 387), body 23 až 25]. Správní soudy mají povinnost přihlížet k takovým skutečnostem, významným z hlediska hmotného práva, i kdyby je účastník řízení buď vůbec nevznesl, nebo je vznesl opožděně [tamtéž, bod 27; v navazující judikatuře např. nálezy ze dne 31. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 1417/07 (N 76/52 SbNU 725), ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 1898/09 (N 27/56 SbNU 299), část V, nebo ze dne 15. 3. 2010 sp. zn. I. ÚS 2082/09 (N 50/56 SbNU 541), body 13 a 15]. 10. Právě této judikatury se stěžovatelka nyní dovolává. Argumentuje, že prekluzi si správní soudy musí posoudit samy, není třeba, aby je právě na prekluzi stěžovatelka sama upozornila. A pokud v tom správní soudy selžou, může se s úspěchem dovolat ochrany u Ústavního soudu. Stěžovatelka tak v podstatě říká, že si námitku prekluze může šetřit až do chvíle, kdy se rozhodne podat ústavní stížnost, tj. může ji uplatnit poprvé až v ústavní stížnosti. Ústavní soud tento názor nesdílí. Stěžovatelčin výklad popírá klíčovou zásadu, na které je ústavní stížnost postavena. Tou je zásada subsidiarity ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). 11. Zásada subsidiarity ústavní stížnosti má vícero významů. Prvně, každý stěžovatel musí vyčerpat všechny procesní prostředky ochrany práv, které mu právní řád poskytuje. Nestačí proto jen podat ten či onen prostředek nápravy, ale stěžovatel musí vyčkat až do chvíle, kdy orgány veřejné moci s konečnou platností rozhodnou [k tomu stanovisko pléna ze dne 7. 3. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (č. 57/2023 Sb.), body 23 až 25]. Jde tedy o formální stránku subsidiarity ústavní stížnosti (tzv. zásada formální subsidiarity). 12. Druhý význam zásady subsidiarity se pak zaměřuje na argumentaci stěžovatele. Posuzuje se, jaké ústavněprávně relevantní argumenty stěžovatel vznesl, než se obrátil na Ústavní soud. Již v rané judikatuře Ústavní soud zdůraznil, že podmínka vyčerpání všech dostupných procesních prostředků ochrany zahrnuje také požadavek, aby stěžovatel namítl před soudy porušení jeho základních práv a svobod [nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79), nověji nález ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 1047/16 (N 249/83 SbNU 885), bod 17]. Jinými slovy, zásada subsidiarity ústavní stížnosti má také svou materiální stránku (tzv. zásada materiální subsidiarity). 13. Povinnost vyčerpat všechny podstatné argumenty ještě předtím, než se stěžovatel obrátí na Ústavní soud, se v zásadě vztahuje též na argumenty, které musí obecný soud zvážit i bez tomu odpovídající námitky. 14. Předně platí, že ani povinnost soudů přihlížet k určitým typovým skutečnostem i bez návrhu není bezbřehá. To potvrzuje judikatura všech tří vrcholných soudů. Ústavní soud již v minulosti uvedl, že obecné soudy musí i bez návrhu posoudit absolutní neplatnost právního jednání, ovšem za podmínky, že "průběh předchozího řízení, provedeného dokazování [...] takovou možnost naznačuje." [nález ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2600/09 (N 245/59 SbNU 499)]. 15. Rovněž civilní judikatura je k této otázce po desítky let jednotná. Nejvyšší soud vysvětlil, že k absolutní neplatnosti (písemného) právního úkonu (dnes právního jednání) může soud přihlédnout i bez návrhu jen tehdy, pokud tato neplatnost je patrná již jen z tohoto právního úkonu (jímž byl v řízení proveden důkaz). "Absolutní neplatnost právního úkonu však způsobuje i řada skutečností, které vyjdou (mohou vyjít) v řízení najevo, jen jsou-li účastníky tvrzeny a prokazovány jinak než (pouze) oním právním úkonem (listinou, která jej zachycuje)." (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. 29 Odo 784/2005, č. 25/2008 Sb. rozh. civ.). Proto ke skutečnostem, které zakládají absolutní neplatnost pr