IV.ÚS 1261/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1261/08 ze dne 18. 11. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Mgr. J. H., zastoupeného JUDr. Markétou Písaříkovou, advokátkou, AK se sídlem Brumovická 1355/11A, 102 00 Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2008 čj. 32 Odo 140/2006-171, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2005 čj. 12 Cmo 37/2007-115 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2004 čj. 25 Cm 93/2003-69, ve výrocích II. a III., takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy domáhal zrušení 1) rozsudku Městského soudu v Praze ve výroku II. zamítajícím žalobu stěžovatele o náhradu škody co do výše 80 461,- Kč s příslušenstvím a v náhradově nákladovém výroku, 2) rozsudku Vrchního soudu v Praze, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v bodu II. výroku v rozsahu týkajícím se úroků z prodlení, potvrzen v zamítavé části tohoto výroku, změněn ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení a 3) usnesení Nejvyššího soudu odmítající dovolání pro nepřípustnost a rozhodující o náhradě nákladů dovolacího řízení. Stěžovatel podrobně zrekapituloval průběh a výsledky řízení a připojil obsah námitek, které uplatnil před obecnými soudy. Právní závěry nalézacího a odvolacího soudu podrobně komentoval a oponoval jim s tvrzením, že věc nesprávně právně posoudily, v důsledku čehož jeho návrhu na náhradu škody v rozsahu, jak ji uplatnil za celé období roku 1997, nevyhověly. Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 25 Cm 93/2003, ze kterého vyplynulo, že stěžovatel se žalobou domáhal po žalované České republice - Ministerstvu informatiky (nyní Ministerstvu vnitra) zaplacení částky 144 586,- Kč s vyčísleným úrokem z prodlení jako náhrady škody, která mu vznikla tím, že právní předchůdce žalované, Národní informační ČR (dále jen "středisko"), nesplnilo smluvní ujednání a nedodalo stěžovateli digitalizovanou Sbírku zákonů, ročník 1997 za sjednanou cenu 3 800,- Kč. Na základě provedených důkazů Městský soud v Praze zjistil skutkový stav, podle kterého stěžovatel uzavřel se střediskem smlouvu na dodání digitalizované sbírky zákonů za 3 800,- Kč, od které 15. 4. 1997 odstoupil, neboť obdržel sdělení, že středisko není schopno dostát svým závazkům (aktualizace právního informačního systému byla pozastavena a činnost střediska v roce 1997 ukončena). Stěžovatel si obstaral náhradní plnění (přepis předpisů), za které vynaložil o 144 586,- Kč více, než kolik by středisku zaplatil podle původní smlouvy. Tuto částku považoval za škodu vzniklou porušením povinnosti žalované. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli pouze částku 64 125,- Kč s příslušným úrokem z prodlení (výrok I.). Tato částka představovala náklady vynaložené na přepis právních předpisů za první a druhé čtvrtletí roku 1997. Městský soud zohlednil, že mezi smluvními stranami docházelo k částečnému plnění na konci každého čtvrtletí a žalovaná včas nesplnila svoji informační povinnost vůči stěžovateli. Žalobu co do zbývající částky 80 461,- Kč s vyčísleným úrokem z prodlení městský soud zamítl (výrok II.) s odůvodněním, že po splnění oznamovací povinnosti žalovanou nejpozději ke dni 10. 4. 1997 by požadavek na náhradu škody za třetí a čtvrté čtvrtletí roku 1997 byl výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Městský soud rovněž považoval za nespravedlivý požadavek, aby žalovaná hradila stěžovateli škodu spočívající v rozdílu oproti tržní ceně plnění, které z objektivních důvodů sama přestala za cenu mnohem nižší poskytovat. Za použití ustanovení § 150 o. s. ř. městský soud nepřiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvého stupně v bodu II. výroku tak, že zavázal žalovanou povinností zaplatit stěžovateli úrok z prodlení ve výši 4,72 % ročně z částky 38 419,- Kč od 17. 8. 1999 do zaplacení a z částky 25 706,- Kč od 17. 8. 1999 do zaplacení, zbývající zamítavou část výroku potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními městského soudu i jeho právními závěry, pokud šlo o výrok v bodu II., jímž byla zamítnuta zbývající část žalobou požadované náhrady škody. Poukázal na to, že středisko jako příspěvková organizace získávalo od Ministerstva vnitra základní podklady pro digitální podobu předpisů zdarma, a stěžovatel proto mohl produkt prodávat svým odběratelům za nízkou cenu. V obchodních vztazích s jinými subjekty však byla situace odlišná, jejich ceny byly tržní. Stěžovatel však netvrdil a neprokázal, že jím zaplacená cena a vynaložené mzdové náklady převýšily obvyklé ceny a že neměl možnost tento cenový rozdíl promítnout do cen dohodnutých ve smlouvách s odběrateli. Vrchní soud však změnil výši úroku z prodlení a přiznal stěžovateli rozdíl mezi správnou výší úroku a soudem přiznanou výší. Při rozhodování o nákladech řízení odvolací soud změnil náhradově nákladový výrok rozsudku městského soudu, přiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, neboť neshledal důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. a zavázal žalobce povinností zaplatit žalované částku 2 619,- Kč (výrok II.), jakož i náklady odvolacího řízení (výrok III.). Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že stěžovatel žádnou obecnou právní otázku zásadního významu nevymezil a že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud potvrdil správnost aplikace ustanovení § 373 a násl. obch. zákoníku o náhradě škody v obchodních závazkových vztazích založené na principu objektivní odpovědnosti, včetně důsledků odstoupení od smlouvy na výši náhrady škody v souladu s § 385 obch. zák. Připustil, že zmínka o ustanovení § 420 obč. zákoníku a aplikace § 265 obch. zák. o výkonu práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku nebyla z hlediska rozsahu náhrady škody namístě, avšak toto zjištění na jeho výsledném posouzení nic nezměnilo, neboť napadené rozhodnutí bylo založeno na závěru, že stěžovatel tvrzený rozsah škody neprokázal. , str. 165 a další). Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů, zkoumá, zda jsou splněny formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ve smyslu tohoto ustanovení je tedy ústavní stížnost chápána jako prostředek individuální právní ochrany. Po přezkoumání napadených rozhodnutí v jejich zbytku z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru o zjevně neopodstatněnosti ústavní stížnosti, a to z následujících důvodů. Podstatu ústavně právní argumentace stěžovatele proti meritorním rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně tvořil jeho nesouhlasný názor na jejich skutkové a právní závěry. Ústavní soud však jako soudní orgán ochrany ústavnosti ve své rozhodovací praxi nepřehodnocuje skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním zákonným ustanovením. Pokud nezjistí extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu, aby do procesu dokazování zasahoval, a to ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že jiné hodnocení důkazů by bylo přiléhavější. Rozhodovací praxe Ústavního soudu definovala určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat. Pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, tak představuje porušení základních práv a svobod jen za určitých podmínek. Jde o případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy (poznámka pod čarou č. 1), případů důkazů opomenutých (poznámka pod čarou č. 2) a případy svévolného hodnocení provedených důkazů (poznámka pod čarou č. 3). V projednávané věci ústavněprávní pochybení shora vymezená Ústavní soud v postupu a rozhodnutích nalézacího a odvolacího