IV.ÚS 1263/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1263/08 ze dne 28. 7. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jiřího Muchy v právní věci stěžovatele JUDr. Františka Kollmana, správce konkurzní podstaty úpadkyně Nemocnice města Broumova, se sídlem Smetanova 91, Broumov, zastoupeného JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 19, Náchod, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 32 Odo 1548/2006-117 ze dne 21. 2. 2008, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 245/2005-84 ze dne 15. 3. 2006 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 35 Cm 51/2002-64 ze dne 12. 4. 2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 21. 5. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný podáním ze dne 14. 7. 2008, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro rozpor s čl. 4, čl. 10, čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a odst. 4, čl. 36 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal jako správce konkurzní podstaty Nemocnice města Broumova u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") proti městu Broumov (dále jen "vedlejší účastník") žalobu o zaplacení 15.965.413,- Kč. Stěžovatel měl za to, že vedlejší účastník vykonával svou zřizovatelskou funkci k příspěvkové organizaci (úpadkyni) v rozporu s rozpočtovými pravidly, umožňoval jí ztrátové hospodaření a tuto ztrátu nepokrýval z vlastních prostředků. Dne 1. 1. 1999 pak vedlejší účastník převedl předmět činnosti úpadkyně na jinou příspěvkovou organizaci, a to aniž by úpadkyni zrušil. Toto jednání vedlejšího účastníka označil stěžovatel za obcházející zákon, odporující dobrým mravům a poškozující ústavně zaručené právo věřitelů na ochranu jejich majetku. Dle názoru stěžovatele tak vznikla věřitelům úpadkyně vůči vedlejšímu účastníkovi pohledávka v žalované výši, kterou stěžovatel sepsal do majetkové podstaty úpadkyně. Krajský soud nicméně rozsudkem č. j. 35 Cm 51/2002-64 ze dne 12. 4. 2005 žalobu stěžovatele zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že žádný právní předpis neukládá zřizovateli hradit závazky příspěvkové organizace po dobu její existence, k přechodu závazků dochází až dnem zániku příspěvkové organizace, jak vyplývá z ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného s účinností od 1. 1. 2001 (dále jen "zákon č. 576/1990 Sb."), a z § 27 odst. 7 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 250/2000 Sb."). V projednávané věci ke zrušení příspěvkové organizace nedošlo, dohodu o předání části předmětu činnosti úpadkyně jiné příspěvkové organizaci nelze vykládat tak, že úmyslem vedlejšího účastníka bylo úpadkyni zrušit, zvláště když sám vedlejší účastník tvrdí, že takový záměr neměl. Krajský soud dále konstatoval, že právní úprava odpovědnosti za závazky příspěvkové organizace, vzniklé po dobu její existence, v právním řádu chybí, nicméně z pozice věřitelů jde o obdobnou situaci, jako kdyby vstoupili do závazkového vztahu s jakoukoliv právnickou osobou kapitálového typu; pokud by taková společnost neměla dostatek prostředků, zůstaly by pohledávky věřitelů rovněž neuhrazeny. K odvolání stěžovatele se věcí dále zabýval Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"), který rozsudkem č. j. 3 Cmo 245/2005-84 ze dne 15. 3. 2006 rozhodnutí krajského soudu jako věcně správné potvrdil. Vrchní soud, nad rámec závěrů krajského soudu, s nimiž se ztotožnil, odkázal na ustanovení § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, upravující odpovědnost statutárních orgánů právnické osoby za škodu vzniklou věřitelům tím, že v případě předlužení nebyl bez zbytečného odkladu podán návrh na prohlášení konkurzu. Dle názoru vrchního soudu tedy nebylo možno tvrdit, že by právní úprava odpovědnosti za závazky příspěvkové organizace vzniklé za dobu její existence zcela absentovala. Vrchní soud se dále zabýval otázkou, zda nelze po vedlejším účastníkovi požadovat předmětnou částku z titulu náhrady škody dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), nicméně dospěl k závěru, že k uplatnění takového nároku jménem věřitelů není správce konkurzní podstaty aktivně legitimován. Proti rozhodnutí vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 32 Odo 1548/2006-117 ze dne 21. 2. 2008 zamítnuto. Nejvyšší soud shledal otázku odpovědnosti zřizovatele za závazky existující příspěvkové organizace zásadně právně významnou ve smyslu § 237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, avšak dospěl k závěru, že zřizovatel by odpovídal pouze tehdy, jestliže by to zákon výslovně stanovil. Podmínka existence specifické právní úpravy však v projednávané věci splněna nebyla. Z hlediska možného uplatnění nároku na náhradu škody se Nejvyšší soud ztotožnil se závěrem vrchního soudu o nedostatku aktivní legitimace stěžovatele. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že vedlejší účastník je odpovědný za ztrátu jím řízené příspěvkové organizace, byť je obtížné pro tuto odpovědnost nalézt právní titul, jak již konstatovaly obecné soudy. Dle názoru stěžovatele došlo postupem vedlejšího účastníka fakticky k vyvlastnění majetku věřitelů, a to bez jakékoliv náhrady. Jelikož Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zákon příslušný druh odpovědnosti nekonstruuje, je na Ústavním soudu, aby tento deficit právní úpravy odstranil, neboť je nepřijatelné, aby orgány veřejné správy neměly odpovědnost za hospodaření příspěvkových organizací, které řídí. Z toho, že vedlejší účastník poté, co převedl veškerý předmět činnosti úpadkyně na jinou příspěvkovou organizaci, úpadkyni nezrušil, je zřejmé, že se záměrně vyhýbá odpovědnosti za její závazky, k čemuž využívá mezery v zákoně. Postup vedlejšího účastníka rovněž odporuje dobrým mravům. Kromě toho porušil vedlejší účastník i povinnost prevence, vyjádřenou v § 3 odst. 1 a 2 a § 415 občanského zákoníku, neboť si nepočínal tak, aby nedošlo k vysokým škodám na majetku věřitelů úpadkyně. Přestože konkrétní odpovědnost vedlejšího účastníka v zákoně chybí, lze logickým a systematickým výkladem příslušných právních předpisů z oblasti hospodaření veřejnoprávních subjektů vyvodit, že zákonodárce s odpovědností těchto subjektů za jimi řízené příspěvkové organizace počítá. Z hlediska posouzení, zda jednání vedlejšího účastníka odporovalo dobrým mravům, je významné i to, že se jednalo o veřejnoprávní subjekt, jehož morální kredit je obecně vyšší než kredit soukromoprávních subjektů, proto je třeba na jeho jednání klást přísnější nároky; do uzavírání právních vztahů s obcí, resp. jí řízenou příspěvkovou organizací, vkládá každý subjekt větší důvěru než v případě běžné společnosti s ručením omezeným. Stěžovatel uzavřel, že jednáním vedlejšího účastníka vznikla na majetku úpadkyně a v návaznosti na to i na majetku konkurzních věřitelů, reprezentovaných stěžovatelem jako správcem konkurzní podstaty, škoda ve výši 15.965.413,- Kč, jejíhož uhrazení se domáhal. Jelikož obecné soudy svými rozhodnutími porušily ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces, jakož i další výše uvedená základní práva, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 32 Odo 1548/2006-117 ze dne 21. 2. 2008, rozsudek vrchního soudu č. j. 3 Cmo 245/2005-84 ze dne 15. 3. 2006 a rozsudek krajského soudu č. j. 35 Cm 51/2002-64 ze dne 12. 4. 2005 svým nálezem zrušil. II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Pokud jde o povahu příspěvkové organizace, Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že tato je konstruována jako právnická osoba, která vyvíjí hospodářskou činnost, ale která nemá tzv. majetkovou složku (většinou pojímanou jako jeden z definičních znaků právnické osoby - viz např. Knappová, M., Švestka, J., a kol.: Občanské právo hmotné. 1 díl, ASPI, 2002, str. 175). Tak je to rozvedeno i v důvodové zprávě k zákonu č. 250/2000 Sb. k § 25: "Návrh přejímá dosavadní osvědčená pravidla hospodaření příspěvkových organizací, ale zpřesňuje je v řadě hledisek tak, aby