IV.ÚS 1264/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1264/21 ze dne 22. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky P. P. H., zastoupené Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem, sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. února 2021 č. j. 61 Co 218/2020-609, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a nezletilé P. P. a Z. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka (dále též "matka") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byly porušeny čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o právech dítěte. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 17. 8. 2020 č. j. 99 P 46/2015-545 zamítl návrh vedlejšího účastníka (dále jen "otec") na nařízení výkonu rozhodnutí o jeho styku s vedlejší účastnicí (dále jen "nezletilá") na podkladě rozsudku okresního soudu ze dne 25. 7. 2014 č. j. 15 Nc 81/2012-366 a rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 1. 2015 č. j. 61 Co 480/2014-427 (výrok I.). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění okresní soud uvedl, že rozsudkem okresního soudu ze dne 25. 7. 2014 č. j. 15 Nc 81/2012-366 byla nezletilá svěřena do péče matky a ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 14. 1. 2015 č. j. 61 Co 480/2014-427 byl upraven styk otce s nezletilou. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že v době od 9. 3. 2020 do 13. 5. 2020 ve stanovených termínech neprobíhaly řádné styky otce s nezletilou. Okresní soud dospěl k závěru, že pro neuskutečnění styků v období od 13. 3. až 15. 3., 20. 3., 27. 3. až 29. 3. a 2. 4. 2020 byl dán objektivní důvod, a to nemoc nezletilé. Stejně tak se podle něj matka nedopustila svévolného nesplnění exekučních titulů v termínech od 10. 4. až 12. 4., 16. 4., 24. 4. až 26. 4., 30. 4. a 8. 5. až 10. 5. 2020. I když byla nezletilá již zdravá, okresní soud přihlédl k tomu, že dne 9. 4. 2020 pronesl předseda vlády České republiky televizní projev, v němž občanům mimo jiné sdělil, že o velikonočních svátcích je ideální zůstat doma a nenavštěvovat příbuzné, a že matka poskytla otci náhradní, byť jen tříhodinové styky s nezletilou na své zahradě a přislíbila mu náhradní termíny o letních prázdninách. Za takové situace považoval okresní soud za nepřiměřené trestat matku ukládáním pořádkových pokut. 3. Krajský soud napadeným rozhodnutím změnil usnesení okresního soudu tak, že nařídil výkon rozsudku okresního soudu ze dne 25. 7. 2014 č. j. 15 Nc 81/2012-366 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 14. 1. 2015 č. j. 61 Co 480/2014-427 ve výrocích o styku otce s nezletilou tak, že matce uložil pokutu ve výši 2 000 Kč (výrok I.). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). 4. Krajský soud souhlasil se závěrem okresního soudu, že nemoc nezletilé byla objektivním důvodem pro neuskutečnění styků s otcem. Na rozdíl od okresního soudu však konstatoval, že nelze tolerovat chování matky, když nezletilou odmítala otci předat i v dalším období (po 10. 4. 2020) či umožňovala styk otce s nezletilou jen krátkodobě v místě svého bydliště. Ze žádných okolností nebylo podle něj možno dovodit, že by uskutečnění styků bránily relevantní důvody a že by postup matky byl v zájmu nezletilé. Za překážku realizace styků nešlo podle krajského soudu považovat ani projev předsedy vlády České republiky ze dne 9. 4. 2020, neboť ho nebylo možno racionálně vztáhnout na nejužší příbuzenský vztah otce a dcery. Kolizní opatrovník ve svém vyjádření k odvolání otce navrhl, aby matce byla uložena pokuta s ohledem na to, že nerespektovala soudní rozhodnutí a mařila styk otce s nezletilou. Krajský soud zopakoval důkaz lékařskými zprávami týkajícími se nezletilé a zdůraznil, že ke zlepšení psychického stavu nezletilé a normálnímu průběhu jejího styku s otcem nepřispívají ani zásahy matky do průběhu tohoto styku a nepřiměřený rozsah kontaktování nezletilé matkou v době, kdy je u otce. Podotkl, že nepochybuje o tom, že i otec chce pro svou dceru to nejlepší a že s ohledem na jeho vzdělání a povolání je schopen se o nezletilou řádně postarat, a to i v případě jejích možných zdravotních obtíží. Z uvedených důvodů krajský soud uzavřel, že matka nesplnila povinnost uloženou jí shora specifikovanými soudními rozhodnutími (viz bod 2. tohoto rozhodnutí), když neumožnila řádně styk otci s nezletilou. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že důvody, pro které nebyl realizován styk otce s nezletilou, řádně vysvětlila, a že bylo bezpochyby prokázáno, že ona nikterak styku nezletilé s otcem nebránila. Uložená sankce podle ní postrádá zákonné opodstatnění. Podotkla, že nelze-li dítě i přes adekvátní výchovné působení přesvědčit, že má jít k otci, jeví se ukládání pokut jako nesmyslné a neplnící zákonem předvídaný účel. Krajský soud podle ní nezohlednil postoj nezletilé, která by již byla schopna se ke svým stykům s otcem kvalifikovaným způsobem vyjádřit. K tomu odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 3489/15 (pozn. N 71/81 SbNU 253) či ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. sp. zn. III. ÚS 3462/14 (pozn. N 184/79 SbNU 91); všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že v rodinně právních věcech zasahuje pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k učiněným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vy