IV.ÚS 1267/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1267/24 ze dne 4. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Richtera, zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem st., advokátem, sídlem Starobranská 327/4, Šumperk, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. února 2024 č. j. 9 As 283/2023-35 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 5 A 93/2021-60, a s ní spojeném návrhu na zrušení § 3g zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva zemědělství, sídlem Těšnov 65/17, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva chráněná čl. 1, 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se v řízení před správními orgány domáhal aktualizace údajů v evidenci půdy ve smyslu § 3g zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zemědělství"). Státní zemědělský intervenční fond, Regionální odbor Olomouc, pracoviště Šumperk (dále jen "SZIF") dvěma rozhodnutími ze dne 4. 9. 2022 č. j. SZIF/2019/0540695 a SZIF/2019/0540698, neprovedl část ohlášených změn v evidenci půdy, a to ohledně 13 specifikovaných dílů půdních bloků. SZIF dovodil, že stěžovatel nesplnil podmínky podle uvedeného ustanovení, neboť nepředložil souhlas stávajícího uživatele (bývalé manželky stěžovatele) ani jinou dohodu nebo doklad prokazující právní důvod užívání pozemků. Stěžovatel proti uvedeným rozhodnutím podal námitky, které vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 5. 12. 2019 č. j. 54319/2019-MZE-11121 zamítl. Stěžovatel proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podal žalobu, na jejímž základě Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 25. 11. 2020 č. j. 10 A 17/2020-71 rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby důsledně a jednotlivě ve vztahu ke všem dotčeným půdním blokům posoudil, který z podnikatelů (stěžovatel, či bývalá manželka jako osoba zúčastněná na řízení) pozemky fakticky užívá a vypořádal se s námitkami, které stěžovatel ve správním řízení vznesl a případně v dalším průběhu vznese. Vedlejší účastník následně rozhodnutím ze dne 25. 6. 2021 č. j. 8941/2021-MZE-11121 námitky stěžovatele zamítl a napadené rozhodnutí SZIF potvrdil. 3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel u městského soudu správní žalobu, kterou městský soud napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok). Přisvědčil správním orgánům, že nebyly splněny podmínky pro provedení aktualizace v evidenci půdy. Podle § 3g odst. 3 zákona o zemědělství lze aktualizaci evidence půdy provést pouze na základě zákonem vymezených důvodů, v tomto případě buď se souhlasem stěžovatelovy (bývalé) manželky nebo na základě jiného dokladu potvrzujícího důvod užívání zemědělské půdy pouze stěžovatelem (dohodu o vypořádání SJM nebo rozhodnutí soudu řešící poměry v rámci SJM, resp. jeho vypořádání). Stěžovatel by musel doložit takový právní titul, jež by původní právní titul překonal. Jelikož stěžovatel ani jedno z toho nepředložil, jeho žádosti nebylo možné vyhovět a SZIF vydal oznámení o neprovedení aktualizace. 4. Následnou stěžovatelovu kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění se Nejvyšší správní soud plně ztotožnil s hodnocením a závěry městského soudu, které považuje za správné a náležitě vyargumentované. Nejvyšší správní soud nesouhlasil s námitkou stěžovatele, že rozhodnutí městského soudu je nepřezkoumatelné. Připomněl, že jakkoliv je posouzení právního titulu užívání zemědělských pozemků otázkou soukromoprávní a závazné rozhodnutí přísluší nalézacím soudům v soukromoprávním řízení, je v řízení o aktualizaci evidence půdy správní orgán povinen tuto otázku předběžně posoudit. K názoru stěžovatele, že je třeba zabývat se výkladem pojmů "zemědělec" a "příjemce dotací" a vycházet přitom z definice v unijní právní úpravě, odkázal Nejvyšší správní soud na rozsudek ze dne 7. 3. 2023 č. j. 7 As 242/2022-40, ve kterém uvedl, že není zřejmé, z čeho stěžovatel tuto nutnost dovozuje. Ustanovení § 3g odst. 2 zákona o zemědělství s těmito pojmy nepracuje, a nejsou tak pro jeho aplikaci rozhodné. Uvedl, že vzhledem k tomu, že stěžovatel není výhradním vlastníkem zemědělských pozemků, je při správě věcí limitován právy bývalé manželky, z čehož správní orgány a městský soud vycházely při požadavku na doložení souhlasu stěžovatelovy (bývalé) manželky, nebo jiného dokladu potvrzujícího důvod užívání zemědělské půdy pouze stěžovatelem. II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel velmi podrobně rekapituluje obsah svých předchozích podání, jakož i obsah rozhodnutí správních orgánů a soudů. V návaznosti na to opakuje námitky, které uplatnil již v řízení před správními soudy, a ve vztahu ke každé z nich vysvětluje, proč se s ní Nejvyšší správní soud vypořádal nedostatečným způsobem. Námitky uplatněné v ústavní stížnosti se opět týkají toho, jak má být podle stěžovatele vykládán § 3g odst. 2 zákona o zemědělství a jak měly být hodnoceny provedené důkazy. 6. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že apeloval na Nejvyšší správní soud, aby přehodnotil dosavadní rozhodovací praxi ve sporech mezi stěžovatelem a jeho bývalou manželkou. Nedostatek rozhodnutí správních soudů vidí stěžovatel i v tom, že soudy při svém výkladu nezohlednily pojmy "zemědělec" a " příjemce dotací", jakožto pojmy vyplývající z unijní právní úpravy. Smyslem a účelem zavedení evidence půdy je vytvoření závazného podkladu pro dotační řízení, a z toho důvodu nemůže být uživatelem osoba, kterou nelze ve smyslu uvedeného nařízení za zemědělce označit. Stěžovatel dále uvedl, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal s relevancí výpovědi souhlasu s užíváním zemědělských pozemků bývalou manželkou. Nejvyšší správní soud dále nesprávně interpretoval zákonné podmínky a vyžadoval nový právní důvod užívání, přičemž ze zákona o zemědělství tato podmínka nevyplývá. Nejvyšší správní soud navíc nezohlednil význam faktického stavu užívání půdy, když pouze faktický uživatel může být v evidenci půdy zapsán jako uživatel. 7. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhl Ústavnímu soudu zrušení § 3g zákona o zemědělství, vzhledem k tomu, že toto ustanovení umožňuje, aby za uživatele zemědělské půdy byla státem autoritativně uznána osoba, která na zapisovaném pozemku zemědělsky nehospodaří a získala v přímém důsledku toho právo na dotace určené aktivním zemědělcům a je v rozporu se závaznými normami unijního práva a to nařízeními EU č. 1370/2013 a č. 640/2014, upravujícími poskytování zemědělských dotací. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. 10. Z vlastní rozhodovací činnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel již v několikátém řízení před Ústavním soudem opětovně uplatňuje identické námitky jako v řízení před správními orgány a následně správními soudy, na něž již získal adekvátní odpovědi. Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu je odůvodněn řádným, obzvlášť podr