IV.ÚS 127/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 127/09 ze dne 19. 5. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele Česká republika - Ministerstvo financí se sídlem Letenská 15, Praha 1, za které jedná Gabriela Nejedlá, zástupce Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Rašínovo nábřeží 42, Praha 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 13. 5. 2008 č. j. 69 Co 31/2008-314 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008 č. j. 28 Cdo 4218/2008-338, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Dne 19. 1. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Česká republika - Ministerstvo financí, za které jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen "stěžovatel"), se touto ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky Olomouc a rozsudku Nejvyššího soudu, neboť má za to, že těmito rozsudky bylo zejména porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když mu byla rozsudky obecných soudů uložena povinnost nad rámec stanovený zákonem. K tvrzenému porušení tohoto práva mělo dojít konkrétně tím, že oba shora uvedené soudy dospěly k závěru, podle něhož povinnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), je stěžovatel, resp. že povinnou osobou byl Fond národního majetku ČR, za situace, kdy na privatizovaný majetek podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 92/1991 Sb.") byl vznesen oprávněný restituční nárok a tento majetek byl i přesto převeden. Obecné soudy podle stěžovatele tímto špatným právním závěrem nezasáhly jen do základního principu plynoucího z čl. 4 Listiny ve vztahu ke stěžovateli, ale nepřímo porušily i čl. 11 Listiny, tentokráte ve vztahu k osobě oprávněné podle zákona č. 87/1991 Sb. Pokud je totiž stěžovateli rozsudkem soudu stanovena povinnost vydat nemovitost, kterou stěžovatel i v souladu s údaji uvedenými v katastru nemovitostí nevlastní, pak je tím zasaženo do vlastnického práva budoucího vlastníka. Pro lepší posouzení si Ústavní soud vyžádal soudní spis vedený Okresním soudem v Olomouci, sp. zn. 12 C 196/95. Z něho zjistil, že dne 30. 3. 1992 byla u Okresního soudu v Olomouci podána žaloba V. W., vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti (dále jen "první vedlejší účastník") o uzavření dohody o vydání v žalobě specifikovaného pozemku. První vedlejší účastník svůj nárok na vydání tohoto pozemku posléze opřel o zákon č. 87/1991 Sb. (konkrétně o jeho § 6 odst. 1 písm. k) ve spojení s § 6 odst. 2), kdy první vedlejší účastník je oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. V řízení před obecními soudy bylo prokázáno, že stát nabyl předmětný pozemek bez právního důvodu a teprve dodatečně se snažil celou situaci napravovat (dne 9. 4. 1979 uzavřel Městský národní výbor v Olomouci a otec prvního vedlejšího účastníka dohodu, jíž měly být sporné vztahy, které vznikly neoprávněným zapsáním vlastnického práva ke specifikovanému pozemku, narovnány). S předmětným pozemkem přitom měla hospodařit Československá státní automobilová doprava, státní podnik Ostrava (dále jen "státní podnik"). První vedlejší účastník se proto před podáním žaloby o uzavření dohody o vydání předmětného pozemku obrátil právě na státní podnik s výzvou k vydání dle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Státní podnik však nárok prvního vedlejšího účastníka neuznal. První vedlejší účastník tedy přistoupil k podání výše uvedené žaloby. Během komplikovaných soudních řízení státní podnik zanikl. Jeho majetek, včetně předmětného pozemku, přešel v souladu s ustanovením § 11 odst. 1 a § 3 zákona č. 92/1991 Sb. na Fond národního majetku. Následně se předmětný pozemek stal součástí privatizovaného majetku, který nabyla ČSAD Ostrava, akciová společnost, druhý vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti (dále jen "druhý vedlejší účastník"). Ústředním problémem řízení před obecnými soudy a konečně i v řízení o ústavní stížnosti zůstává otázka, kdo je povinen předmětný pozemek prvnímu vedlejšímu účastníkovi vydat - zda stěžovatel anebo druhý vedlejší účastník. Okresní soud v Olomouci ve svém zatím posledním rozsudku týkajícím se právě projednávané věci (jedná se o rozsudek ze dne 19. 9. 2007, č.j. 12 C 196/95-238, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 11. 2007, č.j. 12 C 196/95- 264) tuto otázku posoudil tak, že s ohledem na ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. se tento zákon nemohl vztahovat na předmětný pozemek, neboť nemohl být ani převeden na Fond národního majetku. Stěžovatel podle názoru okresního soudu není právním nástupcem povinné osoby, neboť povinná osoba (rozuměj ČSAD Ostrava, státní podnik) nezanikla bez právního nástupce. Právním nástupcem státního podniku a povinnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. je druhý vedlejší účastník, a to nikoli jako nabyvatel předmětného pozemku v procesu privatizace, nýbrž jako právní nástupce zaniklého státního podniku. K odvolání stěžovatele a druhého vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc svým rozsudkem ze dne 13. 5. 2008 č. j. 69 Co 31/2008-314 změnil rozsudek okresního soudu tak, že dohodu o vydání předmětného pozemku je povinen s prvním vedlejším účastníkem uzavřít stěžovatel. Krajský soud vyšel z toho, že nárok na vydání předmětného pozemku byl uplatněn dříve, než bylo rozhodnuto o privatizaci ČSAD, státní podnik Ostrava. Majetek přešel na Fond národního majetku a do privatizovaného majetku byl zahrnut (v rozporu s ustanovením § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb.) i pozemek, na který první vedlejší účastník uplatnil nárok. Na Fond národního majetku přešla i povinnost zrušeného státního podniku vydat majetek odpovídající restitučnímu nároku. Převod pozemku z Fondu národního majetku byl z hlediska ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. neplatný; akciová společnost ČSAD Ostrava se tedy nestala vlastníkem pozemku a není osobou povinnou k jeho vydání. Právním nástupcem zrušeného státního podniku se stal Fond národního majetku. Tento fond k 1. 1. 2006 zanikl a jeho působnost přešla podle zákona č. 178/2005 Sb. na Ministerstvo financí České republiky. Tento rozsudek krajského soudu napadl dovoláním stěžovatel i první vedlejší účastník. Obě dovolání však byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího soudu z 30. 10. 2008 sp. zn. 28 Cdo 4218/2008. Nejvyšší soud ve svém rozsudku mj. uvedl, že v daném případě nemělo vůbec k privatizaci předmětného pozemku dojít, když tu šlo o majetek vyloučený z privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb. Předmětný pozemek byl v tomto případě uveden v privatizačním projektu a přešel tedy po jeho schválení na Fond národního majetku. Fond národního majetku se stal nástupcem státního podniku. Ke dni 1. 1. 2006, kdy byl Fond národního majetku zrušen, pak veškerý majetek přešel na stát. K žádosti Ústavního soudu se k právě projednávané ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud v Olomouci tak, že v řízení uvedeném u tohoto soudu bylo postupováno zcela v souladu se zákonnými předpisy a ústavním pořádkem České republiky. Proto okresní soud odkazuje na odůvodnění svého rozsudku ze dne 19. 9. 2007 č. j. 12 C 196/95- 238. S upuštěním od ústního jednání ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlasí. Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc vyjádřil přesvědčení, že stěžovatel toliko zpochybňuje závěry odvolacího a dovolacího soudu. Krajský soud proto zcela odkazuje na odůvodnění svého rozsudku napadeného touto ústavní stížností. Ústavní soud by měl tuto ústavní stížnost odmítnout - nedosahuje totiž ústavněprávní roviny. Rovněž Nejvyšší soud ve svém vyjádření toliko odkázal na závěry uvedené v jeho rozsudku ze dne 18. 7. 2007 sp. zn. 28 Cdo 2054/2007 a v rozsudku ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. 28 Cdo 4218/2008. Nejvyšší soud souhlasí, aby bylo upuštěno od ústního jednání ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona po Ústavním soudu, neboť ústavní stížnost nelze považovat za opodstatněnou. V. W., jako vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti, se vyjádřil tak, že odkazuje na argumentaci odvolacího a dovolacího soudu, kterou považuje za správnou. Naopak argumentace uvedená v ústavní stížnosti je v rozporu se skutečností, že Fond národního majetku ČR veškerý majetek privatizovaného státního podniku nejprve převzal do své dispozice a teprve následně zprivatizoval. Rovněž argument ústavní stížnosti, podle něhož by až do současnosti měl být za povinnou osobu považován původní státní p