IV.ÚS 1270/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1270/21 ze dne 15. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele R. B., zastoupeného Mgr. Bc. Petrou Březinovou, advokátkou, sídlem U Divadla 483, Sokolov, proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 5. března 2021 č. j. 0 Nt 2202/2021-26 a usnesení Celní správy České republiky, Generálního ředitelství cel, odboru pátrání Brno, ze dne 21. prosince 2020 č. j. GŘC-778-785/TČ-2018-835120 a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, za účasti Okresního soudu v Opavě a Celní správy České republiky, Generálního ředitelství cel, odboru pátrání Brno, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Opavě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny jeho základní práva, svobody, jakož i ústavněprávní principy zakotvené v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 1 Ústavy, v čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále žádá, aby Ústavní soud zakázal Okresnímu soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") a Celní správě České republiky, Generálnímu ředitelství cel, odboru pátrání Brno (dále jen "Generální ředitelství cel"), pokračovat v porušování jeho základních práv a svobod a přikázal jim obnovit stav před porušením těchto práv. 2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Generálního ředitelství cel byla s odkazem na § 77b odst. 3 a § 79g zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zajištěna konkretizovaná loď jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti spočívající v neoprávněném provozování hazardní hry podle § 252 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a v legalizaci výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, odst. 4 písm. a) a odst. 5 písm. c) trestního zákoníku. Toho se měl dopustit mimo jiné P. V., skutečný, byť zastřený, vlastník uvedené lodi, když jako její formální vlastník vystupoval stěžovatel. Podle zjištění orgánů činných v trestním řízení P. V., formálně jako zaměstnanec, pobíral minimální mzdu, avšak jeho příjmy z výše popsané trestné činnosti dosahovaly okolo 20 mil. Kč měsíčně. 3. Následná stížnost stěžovatele proti usnesení Generálního ředitelství cel byla napadeným usnesením okresního soudu podle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu zamítnuta, neboť stěžovatel nebyl oprávněný stížnost podat. Při posouzení, zda se rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení přímo dotýká určité osoby (tj. stěžovatele), je třeba hodnotit, zda takové rozhodnutí stanoví dané osobě oprávnění nebo povinnosti, případně mění její procesní postavení. V nyní posuzovaném případě usnesením Generálního ředitelství cel bylo zajištěno plavidlo, které patří P. V. a nikoliv stěžovateli. Tuto skutečnost potvrzují podle odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu mimo jiné záznamy komunikace, jakož i zajištěné materiály, především faktury. II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že postup orgánů činných v trestním řízení proti jeho vlastnictví není přiměřený už proto, že neexistují dostatečně konkrétní důkazy, z nichž má vyplývat, že skutečným vlastníkem lodě je P. V., a nikoliv stěžovatel. Má-li mít P. V. podle orgánů činných v trestním řízení měsíční příjem okolo 20 mil. Kč, stěžovateli není jasné, proč by si měl pořizovat 27 let starou loď v hodnotě okolo 250 000 Kč. Podle stěžovatele je rovněž nesprávné východisko okresního soudu, že je nerozhodná registrace vlastníka lodi v příslušném registru, když právě z této registrace podle stěžovatele plynou vlastníkovi nejen práva, ale také povinnosti. Tím, že stěžovatel nyní nemá k dispozici předmětnou loď, hrozí mu, že přijde o místo ke kotvení, jichž je v současné době nedostatek. Hrozí mu také zánik členství v příslušném klubu, neboť fakticky nemá loď. Nezbude mu tedy nic jiného, než si půjčit finanční prostředky na koupi lodi nové, nechce-li o členství v příslušném klubu přijít. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ústavně zaručených práv a svobod. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v ústavním systému České republiky, znamená však, že při rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť k tomu jsou primárně povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [viz kupř. nálezy ze dne 29. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 138/2000 (N 53/21 SbNU 451), ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555) a další]. 7. Ústavní soud považuje za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je třeba možnost jeho zásahu do přípravného řízení trestního vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud proto může korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit [srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2532/12 nebo usnesení ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. 8. Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v trestním řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209)]. 9. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 odst. 1 Listiny [srov. především nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275)]. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 11. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02 nebo usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04]. Jak přitom již bylo uvedeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je vyhodnotit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž musí - při znalosti skutkových okolností v dané fá