IV.ÚS 1277/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1277/21 ze dne 22. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky N. T. M. L., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2021 č. j. 30 Cdo 593/2021-235, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2020 č. j. 17 Co 226/2020-178 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. května 2020 č. j. 18 C 138/2019-132, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 1 a čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že ve věci návrhu stěžovatelky na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím, jež jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 43 T 2/2010. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 24 083 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do zbývajícího požadavku stěžovatelky představovaného částkou 475 917 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 15 600 Kč (výrok III.). V trestním řízení vedeném u městského soudu pod sp. zn. 43 T 2/2010 byla stěžovatelka odsouzena za trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "trestní zákon"), a trestný čin účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce pěti let a k peněžitému trestu ve výši 500 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v délce jednoho roku. Obvodní soud shledal, že dané trestní řízení, které trvalo patnáct let a dva měsíce, bylo i přes zjištěnou skutkovou a právní složitost nepřiměřeně dlouhé a že z příslušných soudních rozhodnutí nelze určit, jakým konkrétním způsobem se do uloženého trestu tato okolnost, vedle okolností dalších, promítla. Proto rozhodl o finančním odškodnění stěžovatelky ve výši 24 083 Kč. 3. K odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice městský soud v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že i ve vztahu k částce 24 083 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I.). V zamítavém výroku o věci samé pak daný rozsudek potvrdil (výrok II.) a současně rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Městský soud přisvědčil právnímu závěru obvodního soudu, že posuzované trestní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, v důsledku čehož vznikl stěžovatelce nárok na odškodnění nemajetkové újmy. Na rozdíl od obvodního soudu však dospěl k závěru, že stěžovatelce vzniklá nemajetková újma již byla plně kompenzována, a to v předcházejícím trestním řízení. Poukázal přitom na rozhodnutí soudů vyšších stupňů v trestní věci stěžovatelky, a to na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. 5 Tdo 61/2019 a usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2385/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ze kterých výslovně plyne, že stěžovatelce hrozil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou až deseti let a trest propadnutí majetku, přičemž okolnosti její trestné činnosti, které se dopustila i ve zločinném spolčení a která vedla k vyvedení finančních prostředků z České republiky ve výši cca 4 a půl miliardy Kč, čímž pachatelé získali zisk ve výši 22 milionů Kč, hovořily ve prospěch uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, a to nejméně v polovině zákonné trestní sazby. Namísto toho byl však stěžovatelce uložen spolu s nízkým peněžitým trestem pouze podmíněný trest odnětí svobody při samé spodní hranici zákonné trestní sazby, což bylo odůvodněno nejen dobou, která uplynula od spáchání trestného činu, ale i nepřiměřenou délkou trestního řízení. 4. Rozsudek městského soudu stěžovatelka napadla dovoláním s tvrzením, že městský soud se odchýlil od judikaturních závěrů Nejvyššího soudu, podle kterých má odsouzený právo na zadostiučinění za nepřiměřenou délku jeho trestního stíhání za podmínky, že soud při ukládání trestu nepřiměřenou délku řízení nezohlednil. Městský soud rozhodující v předmětném trestním řízení podle ní v odsuzujícím rozsudku žádné zhodnocení nepřiměřené délky trestního řízení a její promítnutí do ukládaného trestu nezmínil. Takové zdůvodnění se objevilo až v navazujících rozhodnutích Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, což ale bylo podle stěžovatelky jen formální, neboť v důsledku pouze jí podaného odvolání a s ohledem na zásadu zákazu reformatio in peius nemohlo být rozhodnuto v její neprospěch. 5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "občanský soudní řád"), odmítl jako nepřípustné a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že městský soud se neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu ani Evropského soudu pro lidská práva v dané oblasti. Konstatoval, že přestože městský soud v rozsudku ze dne 22. 1. 2016 sp. zn. 43 T 2/2010 úvahy o snížení trestu z důvodu nepřiměřeně dlouhého trestního řízení nezmínil, tento stav doznal významné změny v navazujících rozhodnutích soudů vyšších stupňů (vrchního soudu, Nejvyššího soudu a Ústavního soudu), ze kterých vyplynulo, že nebýt nepřiměřené délky předmětného trestního řízení, bylo by vzhledem k charakteru a rozsahu trestné činnosti třeba stěžovatelce uložit (navzdory její dosavadní bezúhonnosti) nepodmíněný trest v délce odpovídající minimálně polovině zákonné trestní sazby. Zdůraznil přitom, že není významné, že daný závěr byl vysloven až v situaci, kdy v souladu se zásadou reformatio in peius nebylo možné stěžovatelce trest zpřísnit. Podstatné bylo, že po dodatečném výslovném promítnutí nepřiměřené délky trestního řízení do uloženého trestu bylo zřetelně konstatováno, že tento trest odpovídající měrou odráží právě i tuto skutečnost. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že nebyla v trestním řízení "kompenzována" za extrémní délku řízení. Rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení a opakovaně zdůrazňuje, že rozhodnutí městského soudu a vrchního soudu v příslušné trestní věci neobsahují žádné úvahy o zmírnění trestu ve vztahu k nepřiměřené délce trestního řízení, resp. hodnocení, o kolik se snížil uložený trest z důvodu nepřiměřené délky řízení. K tomu poukazuje na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, podle které v rozsudku trestního soudu musí být výslovně uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat, a musí z něj být rovněž patrno, o jakou část byl trest zmírněn právě v důsledku přihlédnutí k nepřiměřené délce řízení [např. nálezy ze dne 6. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 535/03 (N 157/42 SbNU 287), ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04 (N 67/36 SbNU 707)]. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, s výjimkou návrhu na zrušení rozsudku obvodního soudu ve výroku I., který byl již změněn rozsudkem městského soudu ze dne 29. 4. 2020 sp. zn. 67 To 56/2020 (výrok I.), přičemž z logiky věci plyne, že Ústavní soud nemůže zrušit již zrušené (změněné) rozhodnutí nebo jeho část. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neb