IV.ÚS 128/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 128/08 ze dne 30. 7. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 30. července 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele I. H., zastoupeného JUDr. Naďou Kratochvílovou, advokátkou se sídlem Spálená 21, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 510/2007 ze dne 17. 10. 2007, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 353/2006 ze dne 27. 9. 2006 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 2 T 111/2005 ze dne 15. 3. 2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 16. 1. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 2 T 111/2005 ze dne 15. 3. 2006 shledán vinným trestným činem podplácení ve smyslu § 161 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce sedmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let, dále peněžitý trest ve výši 900 000 Kč a trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu všech zaměstnání, povolání nebo funkcí v orgánech a organizacích řízených Českomoravským fotbalovým svazem, v trvání deseti let. Trestná činnost, za niž byl stěžovatel odsouzen, spočívala stručně řečeno v tom, že jako sportovní ředitel FK Viktoria Žižkov, a. s., v telefonických hovorech uskutečněných v období od 6. 11. 2003 do 30. 4. 2004 slíbil úplatek hlavním rozhodčím M. L., K. V., M. Š. a P. P. a asistentům rozhodčího RNDr. E. A., Mgr. Z. L., Ing. I. G., L. T., V. P., Z. P., L. M. a M. H., aby svým rozhodováním ovlivnili výsledky fotbalových utkání 1. Gambrinus ligy ve prospěch FK Viktoria Žižkov, a. s., a dále slíbil úplatek delegátům jednotlivých zápasů O. D., J. V. a A. R., aby příznivě hodnotili výkon rozhodčích, rozhodujících ve prospěch FK Viktoria Žižkov, a. s., přičemž delegátu J. V. přislíbený úplatek poskytl. Stěžovatel byl současně předmětným rozsudkem dle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zproštěn obžaloby, že dne 23. 2. 2004 slíbil úplatek delegátovi L. D. Odvolání stěžovatele bylo rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 9 To 353/2006 ze dne 27. 9. 2006 zamítnuto. Městský soud rovněž zrušil rozsudek obvodního soudu ve výroku o uloženém trestu zákazu činnosti a znovu rozhodl tak, že byl zákaz činnosti rozšířen i na výkon zaměstnání, povolání a funkcí ve všech organizacích a právnických osobách, které jsou členy Českomoravského fotbalového svazu a mají provozování fotbalu v předmětu své činnosti. Nejvyšší soud poté usnesením sp. zn. 3 Tdo 510/2007 ze dne 17. 10. 2007 odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že výše uvedenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, garantujících právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, čl. 39 Listiny, dle nějž jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jiné újmy na právech nebo majetku lze za jeho spáchání uložit, čl. 8 odst. 2 Listiny, dle nějž nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, jenž stanoví zákon, čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, dle nichž může být státní moc uplatňována jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon, čl. 4 odst. 1 Listiny, dle něhož mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, čl. 26 odst. 1 Listiny, zaručující právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost a čl. 26 odst. 3 Listiny, dle nějž má každý právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Stěžovatel rovněž poukázal na čl. 26 odst. 2 Listiny, který ke stanovení podmínek a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností zmocňuje toliko zákonodárce, čímž vylučuje subdelegaci a případnou ingerenci jiných orgánů veřejné moci (nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/98). Stěžovatel úvodem vyzdvihl význam dodržování zásad spravedlivého procesu v trestním řízení v demokratické společnosti, a to zejména co do povinnosti rozhodnutí řádně odůvodnit. Dále poukázal na judikaturu Ústavního soudu, v níž jsou vymezeny podmínky, za nichž má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, přičemž měl za to, že tato situace v projednávaném případě nastala, neboť závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, resp. skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Stěžovatel obecným soudům vytýkal, že se nevypořádaly s jeho obhajobou a mylně se ztotožnily s právní kvalifikací skutkového stavu tak, jak byla uvedena v obžalobě. Upozornil rovněž na skutečnost, že uložený trest zákazu výkonu činnosti byl svým rozsahem zcela nepřiměřený, přesahující zákonný účel trestu vymezený v § 23 odst. 1 trestního zákona, a ve svém důsledku mu znemožnil získávat prostředky pro své životní potřeby prací, neboť ve fotbalovém prostředí pracovat nesmí a pro výkon jiného povolání nemá potřebnou kvalifikaci. Své námitky stěžovatel dále rozvedl takto: Co do právního posouzení měl stěžovatel za to, že skutek popsaný v rozsudku obvodního soudu nenaplňoval znaky trestného činu. Obecné soudy dle stěžovatele chybně interpretovaly pojem "obstarání věci obecného zájmu", tvořící součást skutkové podstaty trestného činu podplácení ve smyslu § 161 trestního zákona, když jej vztáhly i na činnost rozhodčích, asistentů a delegátů fotbalových utkání. Stěžovatel byl naopak přesvědčen, že stát není povolán k tomu, aby zasahoval do poměrů občanských sdružení, vytvořených na principu dobrovolnosti za účelem provozování sportovních aktivit. Pravidla, jimiž se tato sdružení řídí, vyjadřují zájem sdružených osob na způsobu hry a její organizace; nejsou tvořena státem a stát nemůže nijak ovlivňovat jejich obsah. Český právní řád neobsahuje žádný právní předpis, který by státu ukládal dbát o dodržování těchto pravidel, jedinou výjimku tvoří zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, který upravuje možnost soudního přezkumu některých rozhodnutí občanského sdružení. Výklad, dle nějž je možno trestněprávně postihnout korupční jednání členů sdružení vůči jiným členům tohoto sdružení, k němuž došlo výhradně v souvislosti s činností sdružení, je proto výkladem extenzivním, překračujícím meze, jež si sám stát pro ingerenci do činnosti občanských sdružení stanovil. V trestním zákoně neexistuje konkrétní norma, která by umožňovala postih úplatných sportovních funkcionářů, což se obecné soudy pokusily obejít aplikací ustanovení, jehož účelem je ochrana zájmů zcela odlišných. Došlo-li v souvislosti s korupčním jednáním k porušení pravidel fair play, jde o interní záležitost Českomoravského fotbalového svazu, který bude muset tento problém svými prostředky systémově řešit. Svůj právní náhled stěžovatel shrnul tak, že dohled nad tím, aby funkcionáři sdružení za úplatu neporušovali pravidla fair play hry, není věcí státu a naopak fair play soutěže není věcí obecného zájmu. Stěžovatel rovněž upozornil na nepředvídatelnost soudního rozhodování a nesystematičnost a nahodilost postihu, neboť je zjevné, že stát nemůže plošně garantovat, že nebude docházet k ovlivňování sportovních zápasů za úplatu, jelikož pro sledování a prošetřování všech sportovních událostí nedisponuje potřebnými kapacitami. Nelze přitom akceptovat, aby se pozornost orgánů činných v trestním řízení upínala toliko ke sportům, o něž se zajímá větší počet osob, neboť by se jednalo o postup zjevně diskriminační. Stěžovatel dále uvedl, že obecné soudy neměly pro svá skutková zjištění dostatečnou oporu v provedeném dokazování a jejich závěry v tomto ohledu byly pouze spekulativní a nevyhovovaly požadavkům obsaženým v § 2 odst. 5 trestního řádu. Dle přesvědčení stěžovatele nebyla jeho obhajoba vyvrácena přesvědčivými a jednoznačnými důkazy, bylo tedy třeba postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že v řízení nebyl proveden žádný důkaz, jímž by byl ztotožněn jako osoba hovořící na záznamech odposlechnutých telefonátů, a dále na to, že odposlechy, představující klíčový důkaz, byly pořízeny v rozporu s ustanove