IV.ÚS 1281/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1281/22 ze dne 14. 6. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti HOCHTIEF CZ, a. s., sídlem Plzeňská 3217/16, Praha 5 - Smíchov, zastoupené Mgr. Jiřím Skálou, advokátem, sídlem Márova 2806/10, Praha 13 - Stodůlky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2022 č. j. 23 Cdo 436/2022-465, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 2021 č. j. 4 Cmo 191/2020-436 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2020 č. j. 52 Cm 47/2012-370, ve znění opravného usnesení ze dne 19. října 2020 č. j. 52 Cm 47/2012-392, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Břetislava Bednáře, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí tvrdíc porušení jejího práva "na spravedlivý a nestranný proces, který by respektoval základní právní principy" a práva na soudní ochranu "podle čl. 36. odst. 1. listiny základních práv a svobod" (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník se žalobou podanou dne 20. 4. 2012 u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhal po stěžovatelce zaplacení částky 3 010 443,20 Kč s příslušenstvím, jako odměny za provedené práce na konkretizované stavbě. Ve věci postupně rozhodovaly obecné soudy a Ústavní soud, až městský soud napadeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 10. 2020 č. j. 52 Cm 47/2012-392, žalobu na zaplacení částky 506 225 Kč s úroky z prodlení zamítl (I. výrok), zamítl žalobu na zaplacení úroků z prodlení z jednotlivých požadovaných částek ve specifikovaném období (II. výrok), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 2 295 536 Kč s příslušenstvím (III. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (IV. výrok). Uplatněný nárok posoudil z titulu bezdůvodného obohacení provedením prací mimo smlouvu o díle. 3. Proti III. výroku (a závislému IV. výroku) rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání, IV. výrok napadl odvoláním vedlejší účastník. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") po provedeném jednání o přezkumu rozsudku městského soudu napadeným rozsudkem (pozn. stěžovatelem opakovaně označovaným jako "usnesení") potvrdil III. výrok rozsudku městského soudu (I. výrok), konstatoval, že ve výrocích I. a II. zůstává rozsudek městského soudu nedotčen (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (III. a IV. výrok). Vrchní soud se ztotožnil s právní kvalifikací uplatněného nároku a výší bezdůvodného obohacení vzniklého stěžovatelce. 4. Výroky I., III. a IV. rozsudku vrchního soudu napadla stěžovatelka dovoláním (pozn. dovolání si vyžádal Ústavní soud ze spisu městského soudu), v němž uvedla, že je přesvědčena, že "vydané rozhodnutí a i rozhodnutí soudu I. stupně je v rozporu s právem a je nezbytné, aby dovolací soud posoudil zákonnost těchto rozhodnutí ... neboť rozhodnutím soudu a jeho odůvodněním byly nastoleny otázky zásadního právního významu, které budou mít vliv na rozhodovací praxi soudů a popírají základní právní principy. Jedná se zejména o popření zásady ‚pacta sunt servanda' a dále zásady rovnosti účastníků před soudem a výklad povinnosti důkazní a otázky možnosti neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku. Z procesního hlediska je nutné také upozornit na nesplnění povinnosti soudu vydávat rozhodnutí předvídatelná a odůvodněná, nikoliv svévolná a překvapivá, kdy se žalovaný může jen domnívat, že pocit soudu alespoň částečně vyjít žalobci vstříc vyústil v ignorování devíti let sporu a v urychlený závěr, který však nemůže obstát." Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl (I. výrok) a uložil jí povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení (II. výrok). Odmítnutí dovolání odůvodnil zjištěním, že dovolání trpí vadami, které nebyly ve lhůtě podle § 241b odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odstraněny, a proto nelze v dovolacím řízení pokračovat. Konkrétně uvedl, že stěžovatelka nijak v dovolání nevymezila, v jakém předpokladu přípustnosti dovolání, uvedeném v § 237 o. s. ř. spatřuje jeho přípustnost, pouze v něm rekapituluje průběh řízení, podrobuje ho kritice, brojí proti skutkovým závěrům odvolacího soudu učiněným na základě skutkových zjištění z provedeného dokazování, k němuž uvádí své výhrady a vyjadřuje nesouhlas s právním posouzením věci. Dále doplnil, že námitky týkající se vadného poučení, nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu a překvapivosti rozhodnutí neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř., proto nemohou založit přípustnost dovolání, a dovolání v části brojící proti výrokům o náhradě nákladů řízení není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. II. Argumentace stěžovatelky 5. Porušení základních práv spatřuje stěžovatelka v extrémním nesouladu skutkových a právních závěrů, ke kterým došel jak městský soud, tak vrchní soud, s provedenými důkazy, a v přijetí právních závěrů, které jsou v rozporu se základními principy práva, a to zejména při dokazování, vedení sporu, výkladu právních úkonů a závaznosti uzavřených smluv, že došlo k porušení základních procesních pravidel, zásady transparentnosti rozhodování soudu, zásady rovnosti stran a dalších. 6. Stěžovatelka nesouhlasí s pojetím přípustnosti dovolání, kdy Nejvyšší soud, aniž by zkoumal rozpory a nedostatky ve výkladu předneseného soudy nižších stupňů, stěžovatelčino dovolání odmítl, když ani neměl zájem z obsahu textu identifikovat jednoznačné porušení práva obecnými soudy a odkázal na obecnou formulaci, že stěžovatelka neidentifikovala otázku zásadního právního významu a její rozpor s rozhodovací praxí soudů. Podle ní nebyly soudy nižšího stupně řešeny otázky zásadního právního významu, resp. byly řešeny nesprávně, a Nejvyšší soud měl a mohl se jimi zabývat, protože vyplývaly z podaného dovolání. V této souvislosti stěžovatelka v bodě sub 6.1. ústavní stížnosti odkázala na nálezy ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. III. ÚS 3733/15 (N 186/87 SbNU 55) a ze dne 10. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3643/15 (N 7/84 SbNU 111). 7. Převážnou část ústavní stížnosti věnuje stěžovatelka popisu průběhu dosavadního řízení (IV. část) a polemizuje se závěry obecných soudů. 8. V petitu ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje zrušení napadených rozhodnutí ve všech výrocích a žádá, aby Ústavní soud uložil městskému soudu znovu rozhodnout. Dodává, že ocení i názor Ústavního soudu na uvedené postupy, zejména co do prokázání právního důvodu a výše nároku, co do uplatněné smluvní pokuty a co do posouzení nabídky ke smíru jako uznání závazku. Za petitem obsahuje ústavní stížnost dvě stránky textu, který zjevně nesouvisí s posuzovanou věcí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario); k přípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudku vrchního soudu a rozsudku městského soudu viz níže (sub IV.). IV. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 8. až 10.), posléze proti rozsudku vrchního soudu a městského soudu (body 11. a 12.). 11. Stěžovatelka v průběhu řízení před obecnými soudy napadla rozsudek vrchního soudu dovoláním, jehož obsah je rekapitulován výše (bod 4.). K problematice využití dovolání Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalif