IV.ÚS 1283/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1283/14 ze dne 30. 6. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Ing. Miloslavy Veselé, zastoupené JUDr. Martinem Vychopeněm, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 225, Benešov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014 č. j. 21 Cdo 632/2013-349, spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť je přesvědčena, že jím bylo porušeno její základní právo podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka zároveň s podáním ústavní stížnosti spojila návrh na přiznání náhrady nákladů řízení. II. Obvodní soud pro Prahu 1 ve věci žaloby stěžovatelky na neplatnost rozvázání pracovního poměru rozsudkem ze dne 14. 9. 2011 č. j. 15 C 274/2008-226 mimo jiné určil, že rozvázání pracovního poměru, které učinil žalovaný dopisem ze dne 29. 5. 2008 vůči stěžovatelce, je neplatné. Obvodní soud odkázal na ustálenou judikaturu, podle níž činnost orgánu obchodní společnosti nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, neboť funkce statutárního orgánu není druhem práce ve smyslu § 29 odst. 1 zákoníku práce a její vznik a zánik není upraven pracovněprávními předpisy. Právní předpisy a ani povaha společnosti však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, pokud náplň pracovního poměru není výkonem činnosti statutárního orgánu. Obvodní soud v dalším vyšel z toho, že žalovaný neprokázal, že by činnosti, které stěžovatelka vykonávala, byly pouze (řídícími a rozhodovacími) činnostmi statutárního orgánu, neboť se podle stěžovatelky jednalo i o práce pomocné, podpůrné a administrativní. Stěžovatelka tedy vykonávala i činnosti odlišné od činnosti statutárního orgánu, pročež soud shledal manažérskou smlouvu platnou a konstatoval, že mezi účastníky vznikl platně pracovní poměr. Následně - s odůvodněním, že žalovaný nesplnil vůči stěžovatelce nabídkovou povinnost - předmětné žalobě vyhověl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2012 č. j. 62 Co 113/2012-300 rozsudek soudu prvního stupně v příslušném výroku potvrdil. Odvolací soud v prvé řadě potvrdil známost obvodním soudem uvedené příslušné konstantní judikatury, současně však uvedl, že některé činnosti (zejména vedení účetnictví), které jsou uvedeny v manažérské smlouvě, jsou částečně odlišné od činností statutárního orgánu a nelze je podřadit pod obchodní vedení ve smyslu § 134 obchodního zákoníku. Odvolací soud se také ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že žalovaný vůči stěžovatelce nesplnil povinnost nabídnout jí pracovní místo, které bylo v době doručení výpovědi stěžovatelce volné. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem oba citované rozsudky ve výroku, jímž byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru, a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že vyslovený právní názor je pro soud závazný. Dovolací soud dospěl v prvé řadě k tomu, že pro rozhodnutí souzené věci je významné mimo jiné vyřešení právní otázky týkající se toho, zda vůbec a za jakých podmínek může být v obchodní společnosti v pracovním poměru ten, kdo byl zvolen místopředsedou jejího představenstva. Vzhledem k tomu, že tuto určující právní otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů, dospěl dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu představuje rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a dovolání je proto podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a současně také opodstatněné. Nejvyšší soud věnoval podrobnější pozornost (výše již připomenuté) ustálené judikatuře týkající se výkonu činnosti statutárního orgánu a jeho zásadního odlišení od jiných činností uskutečňovaných (a to třeba i fyzickou osobou vykonávající funkci člena statutárního orgánu) na základě pracovněprávních vztahů (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 Cdo 108/92 a dále rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 737/2004, 21 Cdo 894/2004, 21 Cdo 1634/2004, 29 Odo 801/2005, 21 Cdo 4028/2009). Dovolací soud zdůraznil, že ve smyslu § 192 odst. 1 věty první obchodního zákoníku se obchodním vedením akciové společnosti rozumí její řízení, pod nějž mimo jiné spadá (jak vyplývá z § 192 odst. 1 věty první obchodního zákoníku řádně vedené účetnictví, které však nelze zabezpečovat uzavíráním smlouvy (odlišné od smlouvy o výkonu funkce) s členy představenstva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1262/2006). Nejvyšší soud proto konstatoval, že v případě, kdy stěžovatelka měla na základě jmenování do funkce generální ředitelky a manažérské smlouvy jako zaměstnankyně v pracovním poměru vykonávat činnost členky statutárního orgánu žalovaného, kterou však v pracovním poměru vykonávat nelze, jsou uvedené jmenování i manažérská smlouva podle § 242 odst. 2 písm. a) zákoníku práce neplatnými právními úkony a mezi stěžovatelkou a žalovaným proto nemohl na jejich základě vzniknout pracovněprávní vztah. Nejvyšší soud konečně připomněl závěry plynoucí z ustálené soudní judikatury, podle nichž v případě rozvázání pracovního poměru někým, kdo není zaměstnavatelem zaměstnance, může se tento domáhat žalobou podle § 80 písm. c) o. s. ř. určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, má-li na takovém určení naléhavý právní zájem. Posouzením této otázky se však odvolací soud - veden nesprávným právním závěrem o vzniku pracovního poměru mezi účastníky - nezabýval. III. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji rekapitulovala skutkový stav a dosavadní průběh řízení. Porušení základního práva spatřuje mimo jiné v tom, že vedle délky soudního řízení před civilními soudy Nejvyšší soud zcela změnil právní názor a zvrátil shodné rozsudky soudů obou stupňů, což je v rozporu s jejím legitimním očekáváním na spravedlivé a předvídatelné soudní rozhodnutí. Stěžovatelka si je současně vědoma opakované judikatury Nejvyššího soudu, která je však vázána prakticky na jediný senát Nejvyššího soudu, je rozporná se zákonem, s praktickými požadavky při řízení obchodní společnosti a konečně se s ní prý také neztotožňují soudci nižších stupňů. Stěžovatelka (jako držitelka 33,5% akcií) má konečně za to, že postup žalobce byl součástí jejího vytěsnění z možného vlivu na řízení společnosti, což lze kvalifikovat jako útisk minoritního akcionáře. IV. Ústavní soud v prvé řadě věnoval pozornost posouzení významu určující právní otázky řešené civilními soudy pro právní poměry souzené věci. Touto právní otázkou není obvyklé posouzení toho, zda došlo k naplnění podmínek pro rozvázání pracovního poměru, resp. zda rozvázání pracovního poměru ze strany žalovaného je neplatné. Právní otázkou je posouzení toho, co náleží do výkonu činnosti statutárního orgánu a jeho zásadního odlišení od těch činností, které jsou uskutečňovány na základě pracovněprávních vztahů. Ústavní soud proto v souzené věci, ve které významnou referenční úlohu plní také judikatura civilních soudů (a Nejvyššího soudu zvláště) a v níž dovolací soud zrušil rozsudky obou instančně nižších soudů a věc vrátil obvodnímu soudu k novému řízení, nezvolil cestu odmítnutí ústavní stížnosti jako návrhu nepřípustného z důvodu nevyčerpání všech prostředků, které jim právní řád k ochraně jejich práv poskytuje (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 148/05, IV. ÚS 90/09, III. ÚS 13/14, I. ÚS 3794/14, IV. ÚS 3741/14, IV. ÚS 843/15). Ústavní soud právě s ohledem na charakter určující právní otázky dospěl k závěru, že v tomto případě je vhodné posoudit návrh jako zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám. Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto nor