IV.ÚS 1284/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1284/18 ze dne 26. 7. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem Sokolská 270, Česká Lípa, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2017, sp. zn. 3 To 61/2017, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, č. j. 4 Tdo 153/2018-43, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 4. 2018, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z toho důvodu, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel proto Ústavnímu soudu navrhl, aby tato rozhodnutí zrušil. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") ze dne 11. 4. 2017, č. j. 42 T 10/2016-2746 uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle ustanovení § 240 odst. 1, 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v tehdy platném a účinném znění (dále jen "trestní zákoník"), ve spojení s ustanovením § 21 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat činnost ve statutárním orgánu a být společníkem u všech forem obchodních společností a dále v zákazu podnikání s registrací plátce daně z přidané hodnoty na dobu sedmi let. 3. Skutek, jímž se stěžovatel tohoto činu dopustil, spočíval, zjednodušeně řečeno v tom, že stěžovatel měl v průběhu let 2011 a 2012 organizovat účelový řetězec obchodních společností provozujících fiktivní nákupy a prodeje DVD nosičů s volně šiřitelnými programy, jejichž jediným skutečným účelem bylo vylákat neoprávněně nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty u posledního článku řetězce, čímž měla být dohromady neoprávněně uplatněna daňová výhoda ve výši přesahující 22 milionů Kč (dále jen "předmětný skutek"). 4. Stěžovatel podal proti rozsudku nalézacího soudu uvedeného výše sub 2. odvolání proti výroku o vině i trestu a proti výroku o trestu podal odvolání i státní zástupce, a to v neprospěch stěžovatele. K těmto odvoláním Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zrušil svým v návětí konkretizovaným rozsudkem předmětný rozsudek nalézacího soudu a sám znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným pokračujícím zločinem dle § 240 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu, za nějž jej odsoudil k trestu odnětí svobody v délce trvání sedmi let, pro jehož výkon jej zařadil vzhledem k novele trestního zákoníku provedenou zákonem č. 58/20014 Sb. do věznice s ostrahou, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy obchodních společností a družstev a v zákazu podnikání fyzické osoby s registrací plátce daně z přidané hodnoty na dobu sedmi let. Odvolací soud toliko z hlediska argumentace stěžovatele nepodstatným způsobem upravil popis skutku, čemuž odpovídala i změna právní kvalifikace na dílem pokus a dílem dokonaný pokračující zločin dle § 240 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku, uložil stěžovateli delší trest odnětí svobody a vypustil z formulace trestu zákazu činnosti zákaz být společníkem obchodních společností. Z hlediska skutkových zjištění a závěru o vině stěžovatele se však s nalézacím soudem ztotožnil. 5. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl svým usnesením specifikovaným v návětí tohoto usnesení. III. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel závěr o porušení svých ústavně zaručených základních práv opírá o argumentaci 1) zamítnutím důkazního návrhu na doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem na duševní stav stěžovatele v době předmětného skutku, 2) neaplikováním ustanovení § 19 trestního zákoníku, 3) nedostatečným provedením dokazování ohledně zdravotního stavu stěžovatele, 4) nepřihlédnutím k situaci stěžovatele v době roku 2011, 5) nesprávným zhodnocením kriterií pro ukládání trestu, 6) nerespektováním dřívější judikatury, 7) nedostatečným zvážením ustanovení o zmenšené příčetnosti. Tyto námitky lze v podrobnostech přiblížit následovně: 7. Ad 1) stěžovatel vytýká obecným soudům, že nevyhověly jeho návrhu na doplnění dokazování o revizní znalecký posudek ohledně otázky jeho duševního stavu v době předmětného skutku. Dle stěžovatele existovalo vícero znaleckých posudků, které potvrzovaly, že stěžovatel od roku 2000 do současnosti trpí paranoidní schizofrenií, z čehož stěžovatel usuzuje, že jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti nemohly být v době předmětného skutku zachovány. Obecné soudy se dle jeho názoru nevypořádaly se skutečností, že je stěžovatel duševně nemocen, a tedy snadno ovlivnitelný. Znalecký posudek MUDr. Klára, z jehož zjištění obecné soudy při řešení otázky příčetnosti stěžovatele vycházely, vyznívá přitom dle stěžovatele ambivalentně a v kontinuitě i s jinými znaleckými posudky ve věci z něj nelze dospět k jednoznačnému závěru o příčetnosti stěžovatele v době předmětného skutku. 8. Ad 2) stěžovatel argumentuje pro závěr, že v jeho věci mělo být aplikováno ustanovení § 19 trestního zákoníku o právním omylu, neboť dle jeho názoru stěžovatel nemohl vědět, že jeho čin je protiprávní, protože byl dlouhodobě nemocen a léčen v řadě psychiatrických léčeben a byla dána jeho nepříčetnost dle § 26 trestního zákoníku. 9. Ad 3) stěžovatel tvrdí, že obecné soudy na něj naléhaly, aby souhlasil s přečtením některých výpovědí svědků z přípravného řízení, kde se otázka jeho zdravotního stavu vůbec neřešila, a rovněž nevyslyšely jeho návrh na vyslechnutí svědků, kteří měli relevantní poznatky o jeho soudobém i dřívějším duševním stavu, přičemž po výslechu těchto svědků by obecné soudy nemohly stěžovatele uznat vinným ani mu uložit trest. Stěžovatel ve své stížnosti podrobně rozvedl svědky a svědkyně, jejichž výslech obecným soudům navrhl, s uvedením důvodů, proč by o jeho duševním stavu mohli a měli vypovídat. 10. Dále stěžovatel k podpoření této námitky uvedl, že o jeho onemocnění svědčily i další důkazy, zejména posudky o jeho invaliditě, z nichž ten nejnovější dovozuje u stěžovatele invaliditu třetího stupně a pokles pracovních schopností o 70 %. 11. Stěžovatel rovněž v oboru této námitky nesouhlasí zcela se závěrem obecných soudů, že i osoba omezená ve způsobilosti k právním úkonům může být trestně odpovědná, neboť v takových případech záleží zejména na rozsahu omezení způsobilosti k právním úkonům či na tom, zda jí určitá osoba byla úplně zbavena. Tyto okolnosti však musí být řešeny jako předběžná otázka, o níž orgány činné v trestním řízení nemohou rozhodovat samy. 12. Ad 4) stěžovatel upozorňuje, že v roce 2011 nebyl vzhledem ke svému propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, onemocnění a absenci prostředků a rodiny schopen založit a organizovat řetězec několika obchodních společností, z nichž jedna byla registrována ve Spojených státech amerických. To potvrdili i někteří vyslechnutí svědci, jejichž výpovědi stěžovatel ve své stížnosti v podstatných bodech přetlumočil. 13. Ad 5) stěžovatel brojí proti způsobu, jakým obecné soudy zhodnotily polehčující okolnosti. Dle jeho názoru měly dovodit na jeho straně polehčující okolnosti dle § 41 písm. e), h) a n) trestního zákoníku a měla být zvolena některá z variant upuštění od potrestání dle § 46, § 47 či § 48 trestního zákoníku či mělo být uvažováno o mimořádném snížení trestu odnětí svobody dle § 58 odst. 1 trestního zákoníku. 14. Ad 6) stěžovatel s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 67 To 129/2015 (sic! usnesení Nejvyššího soudu s touto spisovou značkou neexistuje - pozn. Ústavního soudu) prosazuje závěr, že jeho duševní stav v době předmětného skutku nebyl dostatečně zjištěn, neboť mezi různými znaleckými posudky byly v této otázce rozpory, což si žádalo zpracování revizního znaleckého posudku, jenž však obecné soudy nevyžádaly ani neprovedly. Bez dostatečného zjištění této skutkové okolnosti pak dle názoru stěžovatele nebylo možno rozhodnout ani ve věci samé. 15. Ad 7) stěžovatel konstatoval, že dopustil-li se pachatel trestného činu ve zmenšené příčetnosti, měl by takový stav vliv zpravidla na snížení míry zavinění takového pachatele. K tomu stěžovatel odkázal na ustanovení § 88 odst. 1 trestního zákoníku