IV.ÚS 1285/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1285/21 ze dne 27. 7. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavních stížnostech stěžovatelů V. L. B. a V. H. H., obou t. č. ve Věznici Valdice, zastoupených JUDr. Mario Hanákem, advokátem, sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2021 č. j. 11 Tdo 11/2021-10811, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. února 2020 č. j. 4 To 78/2019-10058 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. srpna 2019 č. j. 32 T 8/2018-9287, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Samostatně podanými ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud usnesením ze dne 15. 6. 2021 č. j. IV. ÚS 1285/21, I. ÚS 1288/21-7 obě ústavní stížnosti spojil ke společnému řízení. 2. Pro úplnost je třeba konstatovat, že stěžovatelé petitem svých ústavních stížností sice výslovně nenapadají v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, ovšem z odůvodnění jejich stížností je patrné, že od jeho doručení počítají i lhůtu k podání ústavních stížností. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou [srov. usnesení ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004)], podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavních stížností nebo k odstranění vad jejich podání. 3. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel V. L. B. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), za což byl podle § 283 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl podle § 80 odst. 1, 2 trestního zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Týmž rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel V. H. H. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b), c) trestního zákoníku, za což byl podle § 284 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 59 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl podle § 80 odst. 1, 2 trestního zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Dále mu byl podle § 66 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest propadnutí části majetku v podobě majetkových hodnot specifikovaných ve výrokové části rozsudku a podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věci v podobě movitých věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části rozsudku krajského soudu. Totožným rozsudkem byli za spáchání nebo pomoc ke spáchání téhož trestného činu odsouzeni další spoluobvinění. Trestného činu se oba stěžovatelé i ostatní spoluobvinění - stručně uvedeno - dopustili tím, že ve vymezené době a na specifikovaném místě, se záměrem získat co největší majetkový prospěch z této trestné činnosti, srozuměni s tím, že v České republice není bez příslušného zákonného povolení možno volně nakládat s návykovou látkou metamfetamin, zvanou pervitin, ani s ní dále obchodovat, vědomi si skutečnosti, že příslušným zákonným povolením nedisponují, s cílem maximalizovat úspěch své činnosti, znesnadnit své odhalení a dopadení, vytvořili dobře organizovanou skupinu osob působících na území České republiky, Slovenské republiky a Polské republiky, podílejících se každý svou dílčí úlohou, ve výsledku společně, na procesu opakované, pravidelné, nelegální výroby této návykové látky v objemu v řádech desítek kilogramů. Oba jmenovaní stěžovatelé tak byli shledáni vinnými a potrestáni právě za svůj podíl na nelegální činnosti související s nakládáním a s obchodováním s pervitinem. 4. Odvolání stěžovatelů (i dalších obviněných) byla napadeným usnesením vrchního soudu zamítnuta, neboť nebyla shledána důvodnými. V odůvodnění vrchní soud mimo jiné uvedl, že v řízení, jež předcházela napadenému rozsudku krajského soudu, nebyly shledány žádné podstatné vady a nebyl tak nalezen důvod pro zrušení odvoláními napadeného rozsudku krajského soudu. Krajský soud se podle vrchního soudu zabýval všemi zákonnými hledisky rozhodnými pro posouzení dané věci, včetně hledisek nutných pro náležité rozhodnutí o uloženém druhu a výměře trestů, přihlédl správně k povaze a závažnosti spáchaných trestných činů a k poměrům jednotlivých obviněných (tedy i stěžovatelů). Zdůraznil, že nikdo z obviněných - nynější stěžovatele nevyjímaje - nebyl závislým uživatelem návykových látek a motivace jejich jednání tak byla čistě zištná. Rozsah jimi páchané trestné činnosti byl mimořádný a výrazně převyšoval rozsah páchané trestné činnosti tohoto druhu jak co do objemu výroby pervitinu, tak i co do rozsahu plánovaného výnosu, který by byl v řádech desítek milionů korun. Trestná činnost související s výrobou pervitinu, na níž se stěžovatelé podíleli, vykazovala vysoký stupeň organizovanosti za účelem maximálního zefektivnění procesu výroby pervitinu i za účelem ztížení odhalení dané trestné činnosti. Stěžovatel V. H. H. podle vrchního soudu páchal trestnou činnost ze ziskuchtivosti a po delší dobu. K páchání trestné činnosti navíc sjednal hned několik osob (tzv. vařičů) z řad svých krajanů. U něj už z tohoto důvodu lze usuzovat na jeho vůdčí úlohu při páchání popsané trestné činnosti. Podle vrchního soudu shledal krajský soud správně u tohoto stěžovatele naplnění zákonných podmínek stanovených § 59 odst. 1 trestního zákoníku pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody. Proto trest odnětí svobody uložený krajským soudem v délce dvaceti roků je trestem přísným, ale nikoliv nepřiměřeně přísným. Naopak, u V. L. B. podle vrchního soudu krajský soud správně přihlédl při ukládání trestu k míře jeho zapojení do procesu výroby pervitinu, když bez něj jako jednoho z vařičů by páchání trestné činnosti nebylo fakticky možné. Navíc, ačkoliv tento stěžovatel byl již v roce 2014 ve správním řízení z České republiky vyhoštěn, přesto pobýval na jejím území dále a dopouštěl se popsané trestné činnosti. Trest odnětí svobody uložený stěžovateli V. L. B. v délce dvanácti roků je rovněž trest přísný, ale nikoliv nepřiměřený, neboť mimo jiné zohledňuje počet cyklů výroby pervitinu, na nichž se podílel. 5. Následná dovolání stěžovatelů pak byla v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuta (dovolání ostatních spoluobviněných byla odmítnuta samostatným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020 č. j. 11 Tdo 993/2020-I-10677 a toto usnesení Nejvyššího soudu bylo Ústavním soudem přezkoumáno k ústavní stížnosti Z. J., kterou Ústavní soud usnesením ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 130/21 odmítl jako zjevně neopodstatněnou). V dovoláních stěžovatelé podle Nejvyššího soudu v zásadě jen polemizovali s hodnocením důkazů provedeným krajským soudem. Jejich odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění ovšem nemohla odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí vrchního soudu a krajského soudu, když oba soudy podle Nejvyššího soudu svá rozhodnutí odůvodnily pečlivým rozborem důkazní situace. Mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé podle Nejvyššího soudu je patrná zjevná logická návaznost. Po přezkumu napadených rozhodnutí v rozsahu podaných dovolání z toho důvodu Nejvyšší soud dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci stěžovatelů nedošlo ve smyslu jimi uplatněných dovolacích důvodů k poruše