IV.ÚS 1288/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1288/08 ze dne 7. 7. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 7. července 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti 1. K. S. a 2. E. S., obou zastoupených Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 20. 12. 2007 čj. 73 Co 38/2007-228 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 7. 9. 2005 čj. 15 C 109/2002-163, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 5. 9. 2007 čj. 15 C 109/2002-205 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 22. 5. 2008 se K. S. a E. S. (dále jen "stěžovatelé", případně "žalobci") domáhali, aby Ústavní soud z důvodů porušení ústavnosti nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o určení ležící pozůstalosti. II. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývají následující skutečnosti. V restitučním řízení se právní nástupci původního vlastníka předmětného majetku, tj. manželka a syn K., domáhali podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), vydání nemovitostí konfiskovaných podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb.; nebyli však úspěšní, neboť jejich právní předchůdce nesplňoval podmínky zákonem o půdě stanovené. Svá práva proto následně uplatnili u soudu v civilním řízení podle obecných předpisů občanskoprávních. Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 7. 9. 2005 ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 5. 9. 2007 zamítl žalobu na určení, že pozemky tam uvedené tvoří ležící pozůstalost po otci žalobců E. S.; prvnímu žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a žalobcům uložil povinnost zaplatit druhému žalovanému náklady řízení 6 570,- Kč a 502,- Kč. Dospěl k závěru, že na straně žalobců byl dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení; majetek zabavený státem před 25. 2. 1948 však lze vymáhat jen podle restitučních zákonů, takže nebylo možné, aby ten, kdo usiloval o navrácení majetku žalobou na určení nebo vydání vlastnictví, uspěl. Dne 20. 12. 2007 Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem doplňujícím potvrdil (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a prvním žalovaným (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným (výrok III.). Po přezkoumání věci shledal, že odvolání nebylo důvodné. Odkázal na skutková zjištění okresního soudu a konstatoval, že majetek otce žalobců byl konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb. Poukázal na stanovisko Pl. ÚS-st. 21/05 a dospěl k závěru, že žalobci na požadovaném určení naléhavý právní zájem neměli, neboť bylo vyloučeno, aby účastníci neúspěšní v restitučním řízení se úspěšně domáhali určení vlastnictví, v daném případě určení ležící pozůstalosti, neboť by tím docházelo k obcházení cílů a smyslu restitučního zákonodárství. Třebaže okresní soud dospěl k opačnému závěru, byl jeho rozsudek ve spojení s rozsudkem doplňujícím, kterým žalobu zamítl, i tak věcně správný. III. V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně bylo "zaútočeno na jejich právo domoci se prostřednictvím dědického řízení majetku, který zde zůstal v podobě ležící pozůstalosti po jejich otci", čímž bylo porušeno základní právo na ochranu majetku dle článku 11 odst. 1 Listiny, resp. článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Stěžovatelé argumentovali obdobně jako ve své předcházející ústavní stížnosti IV. ÚS 2645/07, lišící se pouze předmětem ležící pozůstalosti, odmítnuté pro zjevnou neopodstatněnost dne 2. 6. 2008. Dle přesvědčení stěžovatelů obecné soudy neprováděním dokazování ohledně otázky, zda ke konfiskaci nemovitostí skutečně došlo, dostatečně nezjistily skutkový stav. Jejich postup považují za "porušující ústavnost a ochranu lidských práv v zemi, který má za následek znemožnění realizace jejich dědického práva s přímým dopadem do jejich majetkových nároků, neboť legitimně očekávají, že jako synům zůstavitele jim bude bývalý otcův majetek, po odečtení podílu jejich sester, odevzdán." "Jurisdikční libovůle" soudů první i druhé instance byla podle názoru stěžovatelů zároveň základem pro zbavení se své nezávislosti a nestrannosti. Obecné soudy místo toho, aby přezkoumaly všechny aspekty sporu, se prohlásily za vázány rozhodnutím Nejvyššího soudu 31 Cdo 1222/2001 a stanoviskem Pl. ÚS-st. 21/05. V postupu odvolacího soudu stěžovatelé spatřovali resignaci na svoji nezávislost, neboť citovaný rozsudek Nejvyššího soudu nebyl akceptován občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu a nebyl publikován. Nezávazné bylo i stanovisko Pl. ÚS-st. 21/05. Podle stěžovatelů: "Jestliže odvolací soud opřel své právní závěry o pro něj nezávazné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nebo soudu Ústavního a nikoliv o obsah spisu a řádně provedená skutková zjištění, stal se soudem závislým, tudíž i soudem stranícím." Stěžovatelé dále tvrdili, že rozsudek odvolacího soudu není dostatečně odůvodněn a je absolutně nesrozumitelný. Stěžovatelé se také cítili být diskriminováni postupem obecných soudů, "které za užití účelové konstrukce o nedostatku naléhavého prvního zájmu se vyhnuly řádnému kontradiktornímu řízení, a tím zároveň poskytly žalovaným ve sporu nepatřičnou výhodu, neboť tito nebyli nuceni řádně prokazovat svá tvrzení, pokud je vůbec činili." IV. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný, z důvodů - jak z dalšího patrno - obdobných jako ve stěžovatelům již doručeném usnesení ze dne 2. 6. 2008 IV. ÚS 2645/07. Podstatou ústavní stížnosti je především tvrzení stěžovatelů, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byl porušen článek 11 odst. 1 Listiny, který - obdobně jako článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě - zaručuje každému základní právo vlastnit majetek a pokojně jej užívat. Ústavní soud připomíná, že předpokladem opodstatněnosti tohoto tvrzení je především zjištění, že stěžovatelé v době rozhodování obecných soudů o žalobě na určení vlastnictví majetek chráněný citovanými články Listiny a Úmluvy skutečně vlastnili či z relevantního důvodu užívali. Z ustálené judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že pokud je článkem 11 odst. 1 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45)]. "Majetkem" ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, může být buď "existující majetek", nebo za určitých podmínek i ocenitelná hodnota, včetně pohledávek, o nichž stěžovatelé mohou tvrdit, že mají přinejmenším "legitimní naději", že budou konkretizovány [viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") o nepřijatelnosti ze dne 10. 7. 2002 ve věci Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, stížnost č. 39794/98, odst. 52 a násl., uveřejněné ve volně přístupné databázi Evropského soudu HUDOC na adrese http://www.echr.coe.intu a v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 4/2002]. Vždy však je třeba vycházet z konkrétních okolností daného případu. Za legitimní naději tak nelze dle přesvědčení Ústavního soudu považovat očekávání účastníků, že v řízení o určení, že nemovitosti v žalobě specifikované tvoří ležící pozůstalost po E. S., který byl jejich vlastníkem až do své smrti dne 27. 7. 1944, bude žalobnímu návrhu vyhověno. Je zřejmé, že v takových věcech až do pravomocného rozhodnutí bude panovat vždy nejistota. Z uvedených skutečností nelze než dovodit, že stěžovatelé nemohli oprávněně tvrdit, že byli vlastníky majetku ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny, případně článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, resp. že ve vztahu k ležící pozůstalosti měli legitimní naději, že se stanou (z části) jejími dědici. Ústavní soud proto shledal tvrzení stěžovatelů o porušení článku 11 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě zjevně neopodstatněným. Podstatu tvrzení stěžovatelů o porušení čl. 36 Listiny Ústavní soud spatřuje především v nesouhlasu s právním posouzení jejich věci obecnými soudy. V této souvislosti Ústavnímu soudu nezbývá než poukázat na své stanovisko ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ve věci žaloby na určení vlastnického práva, publikované jako sdělení č. 477/2005 Sb., dle jehož bodu II. výroku "Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl