IV.ÚS 1288/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1288/19 ze dne 28. 5. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Blaženy Hoškové, zastoupené Mgr. Patrikem Šorfem, advokátem, sídlem Polská 1282/16, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. ledna 2019 č. j. 3 As 376/2017-27, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného soudního rozhodnutí, když tvrdí, že jím byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí, se podává, že stěžovatelka se žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") domáhala zrušení rozhodnutí Městského úřadu Klatovy, Odboru výstavby a územního plánování (dále jen "městský úřad") ze dne 11. 1. 2017 č. j. OVÚP/331/17/Ma, jímž bylo postupem podle § 66 odst. 1 písm. h) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), ve spojení s čl. II, bodu 12 zákona č. 350/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé související zákony (dále jen "zákon č. 350/2012 Sb."), zastaveno řízení o žádosti pana Miroslava Kriegera ze dne 9. 12. 2009, jíž se domáhal dodatečného povolení terénní úpravy, spočívající v rozdělení stávající vodní plochy Š., na pozemcích parc. č. X1 a X2, v katastrálním území Š. 3. Krajský soud rozhodl usnesením ze dne 30. 11. 2017 č. j. 57 A 96/2017-18 tak, že žalobu stěžovatelky odmítl pro opožděnost, když zejména uvedl, že usnesení městského úřadu ze dne 11. 1. 2017 č. j. OVÚP/331/17/Ma bylo poznamenáno do spisu, o čemž byli účastníci předmětného řízení vyrozuměni sdělením ze dne 16. 1. 2017 č. j. OVÚP/434/17/Ma. Stěžovatelka byla vyrozuměna prostřednictvím svého zástupce dne 23. 1. 2017. Dle krajského soudu městský úřad postupoval správně, pokud o zastavení řízení rozhodl usnesením, jež se pouze poznamenává do spisu, nedoručoval jej účastníkům řízení (tedy ani stěžovatelce) a o zastavení řízení je toliko vhodným způsobem, tj. sdělením, vyrozuměl [§ 66 odst. 1 písm. h) správního řádu], neboť takový postup předpokládal čl. II, bod 12 zákona č. 350/2012 Sb. Doručení sdělení považoval krajský soud podle § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), za jiný zákonem stanovený způsob oznámení rozhodnutí žalovaného (tj. městského úřadu), od něhož se odvíjí obecná dvouměsíční lhůta pro podání žaloby. Nejzazším termínem pro podání včasné žaloby v posuzované věci tak bylo 23. 3. 2017; žaloba však soudu došla až dne 19. 10. 2017 (18. 10. 2017 podána u provozovatele poštovních služeb), tudíž byla podána po uplynutí lhůty k podání žaloby. Tvrzení stěžovatelky, že se o rozhodnutí městského úřadu dozvěděla teprve z rozsudku krajského soudu ze dne 31. 8. 2017 č. j. 30 A 47/2017-56, doručeného dne 14. 9. 2017, kterým byla zamítnuta její žaloba proti nečinnosti městského úřadu v témže správním řízení, je dle krajského soudu bez vlivu na běh lhůty pro podání žaloby proti rozhodnutí městského úřadu. 4. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Nejvyšší správní soud dovodil, že při posuzování včasnosti podané žaloby krajský soud postupoval správně. Krajský soud se musel vypořádat se skutečností, že napadené usnesení nebylo stěžovatelce oznámeno postupem předpokládaným v § 72 správního řádu, neboť zákonodárce v čl. II bodu 12 zákona č. 350/2012 Sb. zvolil pro řízení o žádosti zcela nestandardní (a dlužno říci že nevhodný) způsob zastavení řízení. Za situace, kdy správní rozhodnutí nebylo účastníku oznámeno, jak to předpokládá § 72 správního řádu a § 72 odst. 1 s. ř. s., neboť byl o jeho vydání pouze vyrozuměn, se při úvaze o včasnosti žaloby směřující proti takovému rozhodnutí nabízejí pouze dvě alternativy. První alternativou by bylo vycházet z toho, že vůbec neexistuje okamžik, od kterého by se odvíjela lhůta k podání žaloby; takový postup by však již ze své podstaty představoval odmítnutí přístupu k soudu (denegatio iustitiae) a je proto vyloučen. Druhý přístup (zvolený krajským soudem) vychází z předpokladu, že se lhůta pro podání žaloby bude odvíjet od okamžiku, kdy se do právní sféry žalobce (tj. stěžovatelky) dostala informace o tom, že takové rozhodnutí bylo vydáno a co je jeho obsahem. Tento přístup považuje Nejvyšší správní soud za správný, byť stricto sensu nedošlo k oznámení takového rozhodnutí, ve smyslu vymezení tohoto pojmu v § 72 správního řádu. Jak však již bylo výše uvedeno, v případech, kdy se předpokládá, že správní rozhodnutí (usnesení) může zasáhnout do právní sféry účastníků řízení, musí dojít k jeho oznámení účastníkům řízení (nikoli jen k vyrozumění o jeho vydání, které vylučuje jejich další přezkum), čemuž konsekventně odpovídá stejná terminologie s. ř. s., který okamžik rozhodný pro běh lhůty k podání žaloby spojuje s oznámením rozhodnutí ve správním řízení. Lze tedy ve shodě s krajským soudem uzavřít, že žalobou napadené usnesení bylo stěžovatelce (prostřednictvím jejího zmocněnce) oznámeno dne 23. 1. 2017. Jestliže stěžovatelka tvrdí, že se teprve z rozsudku krajského soudu ze dne 31. 8. 2017 č. j. 30 A 47/2017-56 dozvěděla, že rozhodnutí městského úřadu bylo konečným rozhodnutím ve věci samé (nikoliv jen o části předmětu řízení - "nepatrné změny terénních úprav, jejichž záměr odpovídá parametrům uvedeným v ustanovení § 80 odst. 3 stavebního zákona"), lze souhlasit s krajským soudem, že je taková skutečnost bez vlivu na běh lhůty k podání správní žaloby. Běh lhůty pro podání žaloby je odvislý od oznámení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 1 s. ř. s.), nikoliv od pochopení jeho významu. Ostatně zastavení řízení logicky implikuje finální akt daného řízení; ze sdělení městského úřadu ze dne 16. 1. 2017 přitom z ničeho nevyplývá, že by řízení bylo zastaveno jen částečně. Z uvedených důvodů krajský soud žalobu správně jako opožděnou odmítl. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka zejména spatřuje porušení jejích ústavně garantovaných práv v tom, že jejímu vlastnickému právu se nedostává stejné ochrany před nezákonným zásahem, protože terénními úpravami tak, jak je pan Miroslav Krieger provedl, zneužívá své vlastnictví k újmě jejích vlastnických práv - práva na nerušené užívání její nemovitosti, která je nyní poškozená nadměrnou vlhkostí a neuživatelná v suterénu. Stěžovatelka se cítí být poškozenou také na ústavním právu na spravedlivý proces, protože když městský úřad nedokázal vypořádat její námitky ani s pomocí přizvaných znalců ve třech povoleních, která mu byla proto zrušena, uchýlil se k úskoku, a to že až z přípisu jeho nadřízeného správního orgánu ze dne 10. 4. 2017 na straně 4, třetí odstavec zdola, vyplývá, že rozhodl na základě údajů o části terénní úpravy (pouze o hrázi), což v předmětném sdělení městského úřadu ze dne 16. 1. 2017, jehož zrušení se u krajského soudu domáhala, nelze najít. Tento úskok jeho nadřízený správní orgán ani krajský soud ani Nejvyšší správní soud neodhalily, anebo jej pominuly, protože jinak by musely dát stěžovatelce za pravdu, že pan Miroslava Krieger dokumentaci neopravil podle skutečného rozsahu terénní úpravy a že o terénní úpravě provedené v okolí hráze na zbytku pozemku a o změně vodních poměrů v okolí nebylo dosud rozhodnuto. Stěžovatelka ve správním řízení uplatnila námitky a má podle správních předpisů právo na to, aby byly řádně vypořádány v rozhodnutí, které jí musí být doručené a v němž musí být poučena o možnosti proti rozhodnutí se odvolat. Ve správním řízení bylo provedeno mnoho úkonů, k posouzení byli přizváni i znalci, takže rozhodnutí o terénní úpravě musí být důkazně podložené a odůvodněné. Bylo také porušeno právo stěžovatelky, aby bylo ve věci rozhodnuto v přiměřené lhůtě, protože správní řízení o terénní úpravě sousedních pozemků bylo zahájené před téměř 14 lety dne 29. 9. 2005 a všem účastníkům tohoto řízení je dobře známo, že následně po jejich provedení došlo k napadení stěžovatelčina rodinného domu nadměrnou vlhkostí, v jejímž důsledku se stal jeho suterén neuživatelným. III. Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti 6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady posouzení ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou s