IV.ÚS 1292/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1292/15 ze dne 9. 12. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Tomáše Hebelky, zastoupeného Mgr. et Mgr. Evou Luskovou, advokátkou se sídlem Pekárenská 12, Brno, proti příkazu k domovní prohlídce Městského soudu v Brně sp. zn. 70 Nt 1349/2014 ze dne 18. 9. 2014 a proti postupu Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 2. oddělení hospodářské kriminality, v řízení vedeném pod sp. zn. KRPB-177770/TČ-2014-060282, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Návrhem podaným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 11, čl. 12, čl. 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení příkazu k domovní prohlídce Městského soudu v Brně sp. zn. 70 Nt 1349/2014 ze dne 18. 9. 2014 a uložení zákazu Policii České republiky pokračovat v porušování jeho ústavně zaručených práv a obnovit stav před porušením tím, že vrátí stěžovateli věc vydanou dobrovolně dle § 78 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Výše označeným příkazem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byla nařízena domovní prohlídka bytové jednotky č. X1 , ve 4. patře domu č. p. X2 na ulici A., a to v souvislosti s podezřením ze spáchání přečinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi dle § 270 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Prověřovaná trestná činnost spočívala, stručně řečeno, v tom, že uživatel IP adresy, registrované na majitele dotčené bytové jednotky, protiprávně nabízel ze svého počítače stažení souborů s hudebními díly, přičemž dle přezdívky "Tomas-Netbox", pod níž na P2P sítích vystupoval, byl ze spáchání této trestné činnosti podezřelý syn majitele bytu, Tomáš Hebelka (stěžovatel). Městský soud dovodil, že existuje důvodné podezření, že se v bytě nacházejí věci důležité pro trestní řízení, a to zejména počítač a datová média, kde jsou uloženy důkazy o páchání trestné činnosti. Prohlídku bylo dle městského soudu nutno provést jako úkon neodkladný a neopakovatelný ještě před zahájením trestního stíhání, neboť cílený zásah uživatele do softwarového či hardwarového vybavení nebo do uložených dat by mohl vést ke zmaření objasňování skutečností důležitých pro trestní stíhání. Z přiloženého listinného materiálu se dále podává, že dne 23. 9. 2014 navštívili příslušníci Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 2. oddělení hospodářské kriminality (dále též "policejní orgán"), byt uvedený v příkazu k domovní prohlídce. V té době se zde nacházel stěžovatel, který policisty vpustil dovnitř a na jejich žádost jim ukázal svůj počítač. Policisté stěžovatele vyzvali, aby počítač dobrovolně vydal, s tím, že pokud tak učiní, bude upuštěno od domovní prohlídky. Stěžovatel souhlasil, k provedení domovní prohlídky tedy nedošlo. Pod č. j. KRPB-177770-10/TČ-2014-060282-HRO byl téhož dne sepsán protokol o vydání věci dle § 78 odst. 1 trestního řádu, který stěžovatel podepsal. Usnesením č. j. KRPB-177770-46/TČ-2014-060282-HRO ze dne 10. 2. 2015 policejní orgán zahájil trestní stíhání stěžovatele pro přečin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1 trestního zákoníku. Naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu bylo spatřováno jednak ve sdílení autorsky chráněných hudebních dat a jednak v nelegálním užívání operačního systému Microsoft Windows 7 Professional. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud, tvrdíce, že vydaným příkazem k domovní prohlídce došlo k neoprávněnému zásahu do jeho ústavně zaručených práv, o čemž se dověděl až dne 3. 3. 2015, kdy mu bylo umožněno se s příkazem seznámit při nahlížení do trestního spisu. Dříve porušení svých práv nemohl zjistit, neboť mu příkaz k domovní prohlídce nebyl nikdy doručen. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že za daných okolností podává návrh v zachované lhůtě ve smyslu § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu a navrhl, aby Ústavní soud projednal jeho ústavní stížnost přednostně jako naléhavou. Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel spatřoval především v absenci řádného odůvodnění příkazu k domovní prohlídce. V této souvislosti městskému soudu vytýkal, že se opíral o nedostatečná či dokonce zavádějící zjištění obsažená ve spisovém materiálu, že nerespektoval zásadu přiměřenosti zásahu a že neuvedl přesvědčivé důvody, proč bylo nutno úkon provést již ve fázi před zahájením trestního stíhání jako neodkladný a neopakovatelný. Dle názoru stěžovatele významně pochybil již policejní orgán, který se nijak nesnažil prověřit skutečnosti uváděné v trestním oznámení podaném dne 14. 7. 2014, ačkoliv disponoval možnostmi, jak to učinit, a ačkoliv by takový postup byl z hlediska ochrany ústavně zaručených práv stěžovatele jednoznačně šetrnější. Namísto toho přistoupil policejní orgán bez dalšího ke zjištění majitele IP adresy a městský soud pak na základě těchto neprověřených informací vydal příkaz k domovní prohlídce. Jelikož městský soud v podstatě mechanicky převzal neověřená tvrzení obsažená v trestním oznámení, aniž by je podrobil kritickému zkoumání, nese jeho rozhodnutí znaky vágnosti a libovůle. Tyto nedostatky jsou přitom takového rázu, že napadený příkaz k domovní prohlídce nemůže z hlediska požadavků vyslovených v rozhodnutích Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 362/06, III. ÚS 287/96, II. ÚS 3073/10, I. ÚS 2787/13 či nálezu Pl. ÚS 47/13 ze dne 7. 5. 2014 obstát. Skutečnost, že se nejednalo o úkon neodkladný a neopakovatelný, je ostatně zřejmá již z časových souvislostí případu, kdy návrh na vydání příkazu k domovní prohlídce byl vydán až čtyři měsíce poté, co byly oznamovatelem shromážděny veškeré doklady o trestné činnosti. Pokud jde o samotný průběh "domovní prohlídky", stěžovatel namítal, že policejní orgán neprovedl jeho předběžný výslech ve smyslu § 84 trestního řádu. Policisté mu pouze nabídli, že upustí od domovní prohlídky, vydá-li jim stěžovatel svůj počítač. Stěžovatel se požadavku policejního orgánu pod bezprostřední hrozbou domovní prohlídky podrobil, aby tak předešel zásahu do svého soukromí a soukromí svých rodičů; domovní prohlídka se tak nekonala. Policejní orgán nepředal stěžovateli příkaz k jejímu provedení ani kopii trestního oznámení a o úkonu nebyl sepsán protokol, nýbrž jen úřední záznam. Policejní orgán nato nechal vypracovat znalecký posudek, v jehož příloze byla vypsána veškerá elektronická korespondence stěžovatele a jeho rodičů, včetně přihlašovacích údajů uložených v internetovém prohlížeči, což dle stěžovatele představovalo jednak vážné porušení práva na ochranu důvěrnosti soukromých písemností a jednak zakládalo riziko vyzrazení hesel k bankovním účtům apod. Stěžovatel vyslovil názor, že z postupu policejního orgánu lze usuzovat, že domovní prohlídka mohla být pouhou záminkou ke zjištění soukromých údajů o jeho osobě, neboť zkoumání uvedených dat nijak nesouviselo s prověřovanou trestnou činností. Stejně tak byl nadbytečně analyzován i veškerý v počítači nainstalovaný software, ačkoliv stěžovatel nebyl podezřelý z používání nelegálního programového vybavení. Až na základě expertízy byl posléze obviněn i z užití nelegální kopie systému Windows, a to přesto, že disponoval dokladem o jeho legálním nabytí. Stěžovatel dále uvedl, že on sám i jeho matka, která vlastní převážnou část hardware ze zabaveného počítače, opakovaně žádali, aby byl počítač vrácen, nicméně jim nebylo ze strany policejního orgánu, resp. Městského státního zastupitelství v Brně, vyhověno. Prostřednictvím napadeného příkazu k domovní prohlídce tak došlo rovněž k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele vlastnit majetek. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda návrh stěžovatele splňoval všechny zákonné náležitosti vyžadované pro jeho věcné projednání, zejména byl-li podán včas. Dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jmenovitě proti příkazu k domovní prohlídce není žádný opravný prostředek přípustný, proto lhůta k podání ústavní stížnosti počíná běžet dnem, kdy byl příkaz k domovní prohlídce stěžovateli doručen. Jelikož ve spisovém materiálu není obsažen dokument, který by prokazoval opak, vycházel Ústavní soud ohledně okamžiku doručení z tvrzení stěžovatele, že mu příkaz k domovní prohlídce dne 23. 9. 2014 ani později předán nebyl a že se s ním seznámil teprve dne 3. 3. 2015, kdy mu bylo umožněno nahlédnout do trestního spisu. Zaslal-li tedy stěžovatel stížnostní návrh Ústavnímu soudu dne 30. 4. 2015, učinil tak v záko