IV.ÚS 1294/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1294/17 ze dne 17. 5. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Pendeen Management s. r. o., se sídlem Vinohradská 2828/151, 130 00 Praha 3, IČ: 24286125, zastoupené Mgr. Ing. Janem Procházkou, advokátem, se sídlem Vinohradská 3216/163, 110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2017 č. j. KSPH 61 INS 16348/2016-B-62, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a za účasti obchodní společnosti Velvana, a. s., se sídlem Velvary 732, 273 24 Velvary, IČ: 25079450, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 27. dubna 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se obchodní společnost Pendeen Management s. r. o. (dále jen "stěžovatelka") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil: 1) Usnesením ze dne 23. září 2016 č. j. KSPH 61 INS 16348/2016-A-23 Krajský soud v Praze (dále jen "insolvenční soud") zjistil úpadek obchodní společnosti Velvana, a. s., IČ: 25079450 (dále jen "dlužnice"), ustanovil insolvenčního správce a vyzval věřitele, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili ve stanovené lhůtě. 2) Dne 23. listopadu 2016 přihlásila stěžovatelka do insolvenčního řízení celkem tři zajištěné pohledávky v celkové výši 78 757 206,38 Kč. K výzvě insolvenčního správce dne 22. prosince 2016 doplnila přihlášku o další dvě pohledávky a celkovou hodnotu svých přihlášených pohledávek vyčíslila na 79 257 206,17 Kč. 3) Dne 2. ledna 2017 u insolvenčního soudu proběhlo přezkumné jednání, jehož předmětem nebyly pohledávky stěžovatelky (z důvodu jejich nezařazení insolvenčním správcem na přezkumné jednání). 4) Na následné schůzi věřitelů proto o hlasovacím právu stěžovatelky na základě jejího návrhu rozhodl dle ustanovení § 51 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 30. června 2017 (dále jen "insolvenční zákon") insolvenční soud. Ten následně vyhlásil usnesení, kterým stěžovatelce pro předmětnou schůzi věřitelů přiznal hlasovací právo v rozsahu 34 848 332 hlasů, a to jako zajištěné. Ve zbývajícím rozsahu 44 408 874 hlasů insolvenční soud hlasovací právo pro danou schůzi věřitelů stěžovatelce nepřiznal. Zároveň insolvenční soud nepřiznal pro předmětnou schůzi věřitelů hlasovací právo obchodní společnosti ZIRKEL a. s., IČ: 27374491 (dále jen "věřitelka č. 58"), a to v rozsahu 32 627 753 hlasů. 5) Na pokračující první schůzi věřitelů konané dne 23. ledna 2017 hlasovali věřitelé, jimž bylo přiznáno hlasovací právo, o vznesených návrzích na řešení úpadku dlužnice formami reorganizace a konkursu. Jelikož pro žádný z uvedených návrhů nehlasovalo dle § 151 odst. 1 insolvenčního zákona dostatečné kvorum přítomných věřitelů, jimž bylo přiznáno hlasovací právo, a protože tak schůze věřitelů nepřijala rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužnice, náleželo takové rozhodnutí insolvenčnímu soudu. Věřitelka č. 58 sice hlasovala proti řešení úpadku dlužnice formou reorganizace a naopak ve prospěch konkursu, ale k jejím hlasům insolvenční soud nepřihlédl, neboť jí nepřiznal hlasovací právo. 6) Usnesením ze dne 27. února 2017 č. j. KSPH 61 INS 16348/2016-B-62 insolvenční soud povolil (mimo jiné) řešení úpadku dlužnice formou reorganizace. III. Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti připomíná judikaturu Ústavního soudu, dle které nesprávný postup insolvenčního soudu, který předcházel usnesení schůze věřitelů, včetně jeho rozhodování o hlasovacích právech, může ve svém důsledku znamenat zkrácení práv jednotlivých věřitelů, které není možné napravit v dalších fázích insolvenčního řízení. Co se týče postupu insolvenčního správce a insolvenčního soudu, stěžovatelka namítá, že v rámci přezkumného jednání nebyly přezkoumány přihlášky věřitelů, jejichž výše měla zásadní vliv na průběh hlasování na následné schůzi věřitelů. Dále dle stěžovatelky prý insolvenční soud nevysvětlil právně relevantní důvody, pro které nepřezkoumal nejen její přihlášku, ale ani přihlášky jiných věřitelů, přičemž jejich vyloučení do zvláštního přezkumného jednání nelze dle stěžovatelky považovat za postup ve smyslu § 192 odst. 4 insolvenčního zákona. Konečně insolvenčnímu soudu stěžovatelka vytýká, že jí před přezkumným jednáním a navazující schůzí věřitelů neumožnil seznámit se stanoviskem insolvenčního správce k jí přihlášeným pohledávkám. Důvod takového postupu stěžovatelka spatřuje v nepoctivém jednání dlužnice, která má údajně spolupracovat s částí svých věřitelů. Uvedená pochybení přitom dle stěžovatelky nelze napravit jinak, než nařízením nového (řádného) přezkumného jednání. Údajná pochybení insolvenčního správce a insolvenčního soudu podle stěžovatelky měla dále za následek nepřiznání hlasovacích práv věřitelce č. 58, čímž insolvenční soud zasáhl do základních práv nejen věřitelky č. 58, ale i ostatních věřitelů, kteří hlasovali na schůzi věřitelů shodně. V důsledku postupu insolvenčního soudu tak nebylo přijato usnesení o způsobu řešení úpadku dlužnice konkursem a stěžovatelka neměla jak realizovat své právo na soudní ochranu a v konečném důsledku i právo na ochranu vlastnictví. Ve zbývajícím rozsahu ústavní stížnosti stěžovatelka předkládá podrobnou argumentaci na podporu svého tvrzení, že povolená reorganizace dlužnice nadále sleduje nepoctivý záměr a návrh na její povolení tak měl být zamítnut. IV. Dříve, než Ústavní soud může přistoupit k projednání ústavní stížnosti a rozhodnutí ve věci samé, musí zkoumat, zda jsou splněny všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je v projednávané věci zčásti podaná někým zjevně neoprávněným. Ústavní stížnost může být totiž podána pouze tím, kdo byl účastníkem předchozího řízení a koho se příslušný zásah orgánu veřejné moci přímo dotýká. Lze sice připustit, že výsledek hlasování o způsobu řešení úpadku dlužnice na schůzi věřitelů mohl být nepřiznáním hlasovacích práv věřitelce č. 58 určitým způsobem ovlivněn, to však nic nemění na skutečnosti, že stěžovatelky se takový postup insolvenčního soudu dotýká jen zprostředkovaně. Jak Ústavní soud připomenul ve svém usnesení ze dne 14. března 2017 sp. zn. I. ÚS 636/17 (jež je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz), je to především věřitelka č. 58, která musí bránit svá práva (k tomu srov. konkrétně usnesení Ústavního soudu ze dne 24. dubna 2018 sp. zn. IV. ÚS 549/17, a ze dne 9. května 2018 sp. zn. I. ÚS 805/17, jimiž byly související ústavní stížnosti věřitelky č. 58 odmítnuty). Protože příslušná úprava obsažená v zákonu o Ústavním soudu nepřipouští, aby ústavní stížnost byla podána za třetí osobu, dospěl Ústavní soud k závěru, že v rozsahu, v němž stěžovatelka brojí proti nepřiznání hlasovacího práva věřitelce č. 58 (případně i jiným věřitelům dlužnice), je ústavní stížnost podána někým zjevně neoprávněným. V. Ve zbývajícím rozsahu Ústavní soud kvalifikoval ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup orgánů veřejné moci byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98). Ústavní soud se předně musel vypořádat s otázkou přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení, jímž nebyla stěžovatelce přiznána hlasovací práva v rozsahu 44 408 874 hlasů. V poměrech projednávané věci nemohl aplikovat závěry stanoviska svého pléna ze dne 21. dubna 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st 14/15 (bod 11), dle něhož Ústavní soud nepřezkoumává usnesení, jímž bylo rozhodnuto o hlasovacích právech přímo, nýbrž v rámci přezkumu navazujících usnesení přijatých na téže schůzi věřitelů, která teprve