IV.ÚS 1298/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1298/18 ze dne 10. 7. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky D. L., zastoupené JUDr. Jindrou Čihákovou, advokátkou, sídlem Ječná 518/32, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2017 č. j. 3 Tdo 1443/2017-29, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2017 sp. zn. 9 To 124/2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. ledna 2017 sp. zn. 4 T 19/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se domáhala stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jejího tvrzení k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a zásady in dubio pro reo podle čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") uznána vinnou ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), v souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Těch se měla dopustit stručně řečeno tak, že po rozepři mezi stěžovatelčiným partnerem a jeho bývalou manželkou (dále jen "poškozená"), a to ohledně péče o jejich syna, uchopila poškozenou za paži, odtáhla jí od auta a rukou jí praštila do hrudníku, čímž jí způsobila zlomeninu hrudní kosti. Za uvedené jednání byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit zdravotní pojišťovně škodu ve výši 3 024 Kč. Poškozená byla se svým nárokem odkázána na občanskoprávní řízení. K závěru o stěžovatelčině vině dospěl obvodní soud na základě výpovědí svědků, lékařské zprávy a znaleckého posudku. Soud se v dané věci odmítl zabývat irelevantním kontextem celého incidentu, jímž je obsáhlý a dlouhý spor mezi poškozenou a jejím bývalým manželem. Z toho důvodu odmítl provést celou řadu navržených důkazů. 3. Proti uvedenému rozsudku podala stěžovatelka odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry i postupem obvodního soudu. 4. Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Stěžovatelčiny námitky označil za převážně skutkové povahy a tedy nespadající pod žádný dovolací důvod. V hodnocení soudů nižších stupňů neshledal žádný extrémní rozpor. Podrobněji se zabýval pouze námitkou stěžovatelčina zavinění. Dospěl přitom k závěru, že při prudkém útoku rukou proti hrudníku musela být stěžovatelka přinejmenším srozuměna s ohrožením zdraví poškozené, a její zavinění, přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu, je tedy dáno. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že hlavního porušení práva na spravedlivý proces se dopustil nalézací soud, který neakceptoval návrhy důkazů stěžovatelky, prokazujících nejasnost a nejednoznačnost provedených důkazů (znaleckého posudku z oblasti zdravotnictví a výpovědi poškozené). Dále soud bez důkazu dovodil stěžovatelčin úmysl způsobit poškozené zranění, čímž fakticky nepřípustně obrátil důkazní břemeno z obžaloby na obhajobu. Dle stěžovatelky nebylo v daném řízení nade vši pochybnost prokázáno, že se dotčených skutků dopustila ona. Odvolací soud se pak nezabýval námitkami stěžovatelky a posuzoval pouze formální náležitosti. V kontextu úpravy dovolacího řízení je možné u postupu odvolacího soudu uvažovat i o porušení zásady zákazu reformationis in peius, neboť jím odvolací soud ztížil postavení stěžovatelky před dovolacím soudem. Postup Nejvyššího soudu pak stěžovatelka hodnotí jako přehnaně formalistický. Nejvyšší soud by měl postavit najisto všechny hmotněprávní aspekty případu. Měl by rovněž posuzovat oprávněnost odmítnutí důkazů. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 8. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatelka namítá. Zároveň je třeba zdůraznit, že Ústavní soud hodnotí vždy řádný průběh soudního řízení jako celku. Dílčí pochybení jednotlivých orgánů tak nejsou zpravidla důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu, dostalo-li se dostatečné ochrany stěžovatelčiným právům v jiné části (resp. u jiného orgánu) trestního řízení. 9. Těžiště stěžovatelčiných námitek spočívá v jejím nesouhlasu s vedením důkazního řízení a hodnocením provedených důkazů. Důkazní řízení však patří k výlučným pravomocem nezávislých soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 10. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. V této oblasti vznesla toliko nekonkrétní námitku, dle níž nalézací soud porušil principy řádně vedeného soudního řízení neprovedením jejích důkazních návrhů. Z ustálené judikatury však vyplývá, že soud nemá povinnost provádět všechny důkazy. Soud má toliko povinnost se s důkazními návrhy vypořádat a jejich odmítnutí odůvodnit. K tomu v daném řízení došlo. Zejména odvolací soud věnoval otázce provádění dalších důkazů značný prostor (srov. str. 4 napadeného usnesení) a stručně, nepřímo se k této otázce vyjádřil i soud nalézací (srov. str. 9 napadeného rozsudku). Jejich odůvodnění odmítnutí důkazních návrhů je přitom logické a srozumitelné, neboť navržené důkazy se netýkaly incidentu, při němž byla poškozená poraněna, ale nesouvisejícího dlouhodobého sporu mezi jeho účastníky. Z napadených rozhodnutí tak nevyplývá, že by soudy jakékoliv relevantní důkazní návrhy opomenuly, přičemž stěžovatelka sama žádné konkrétní v ústavní stížnosti neuvádí. 11. Další skupinu případů, v nic