IV.ÚS 1299/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1299/23 ze dne 12. 7. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2023 č. j. 23 Co 421/2022-242 ve znění usnesení ze dne 8. března 2023 č. j. 23 Co 421/2022-246, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. května 2022 č. j. 4 C 30/2020-194, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Ing. Vladimíra Lese, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Spolu s ústavní stížností stěžovatelka podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu navrhla odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí. 2. Z ústavní stížnosti a obsahu soudních rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku ve výši 23 808 Kč se zákonným úrokem z prodlení (I. výrok), představující sjednanou a stěžovatelkou nezaplacenou odměnu za vedení řidičských kurzů pro stěžovatelku v období od března do června roku 2019, přiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 95 460,45 Kč (II. výrok) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 7 048,69 Kč (III. výrok). 3. Obvodní soud měl za prokázanou existenci příkazní smlouvy, včetně výše sjednané odměny za provedení kurzů vedlejším účastníkem. V průběhu soudního řízení nicméně stěžovatelka vznesla námitku započtení co do částky 23 808 Kč a uvedla, že fakturace vedlejšího účastníka je předčasná, neboť úkony spojené se smluvenou činností neprovedl řádně a včas. Námitka započtení sestávala z nároku na zaplacení částky ve výši 10 000 Kč, představující sankci stanovenou v "tarifním řádu za nedostavení se bez řádné a včasné omluvy na plánovanou výuku" dne 23. 8. 2019, dále z pohledávky ve výši 12 000 Kč za neoprávněné užívání služebního tabletu k soukromým účelům a konečně z nároku na zaplacení částky 1 808 Kč za neoprávněně spotřebovaná mobilní data při užívání tabletu stěžovatelky. 4. Shora uvedenou námitku započtení shledal obvodní soud v plném rozsahu nedůvodnou. Zdůraznil, že stěžovatelkou uplatněné pohledávky jsou ve své podstatě smluvními pokutami pro případ porušení povinnosti, pročež věc posoudil zejména podle § 2048 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."). Ke smluvní pokutě za nedostavení se k výuce obvodní soud uvedl, že ta sice byla zakotvena v tarifním řádu stěžovatelky, který se nacházel na jejích webových stránkách, nebylo však prokázáno, že by s ním vedlejší účastník projevil souhlas nebo byl alespoň obeznámen. Stěžovatelka neunesla důkazní břemeno k prokázání sjednání platné smluvní pokuty mezi ní a vedlejším účastníkem. Z provedených svědeckých výpovědí naopak vyplynulo, že ostatním instruktorům nebyl tarifní řád, na něhož se stěžovatelka odvolává, předán, a že svědci s ním nebyli seznámeni, případně si seznámení se s jeho obsahem nepamatují. Předložila-li stěžovatelka obvodnímu soudu tabulku s tarifním řádem, s tím, že elektronickou verzi dokumentu podepsal prostým uvedením iniciál vedlejší účastník, není tím doloženo, že tento úkon provedl skutečně on. To platí tím spíše, když k "podpisu" nebylo nutno zadávat hesla a uvedení iniciál jakkoliv ověřit. Ani další dvě pohledávky stěžovatelky neshledal obvodní soud platnými, resp. způsobilými k započtení. Především nebylo prokázáno, že by k užívání tabletu proběhlo jakékoliv školení, popřípadě, že by bylo výslovně zakázáno používat tablety pro soukromé účely. Užívání tabletu nebylo mezi účastníky upraveno, i když je jednoznačné, že v prvé řadě byly určeny k pracovním úkolům. K nároku na zaplacení částky 1 808 Kč za údajné používání dat k soukromým účelům obvodní soud uvedl, že vzhledem k tomu, že nebyla nastavena žádná pravidla pro užívání tabletu mezi stranami, není možno provést započtení. 5. Proti všem výrokům rozsudku obvodního soudu podala odvolání stěžovatelka a vedlejší účastník, ten však toliko proti II. výroku o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem napadeným ústavní stížností potvrdil výrok rozsudku obvodního soudu ve věci samé jako správný. Nepatrně změnil jen nákladový výrok rozhodnutí tak, že výše nákladů řízení činí 95 396,75 Kč. V důsledku zjištění početní chyby ve výroku rozhodnutí pak usnesením ze dne 8. 3. 2023 č. j. 23 Co 421/2022-246 tuto částku podle § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s § 211 o. s. ř., opravil na 100 005,75 Kč. Městský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí plně ztotožnil se skutkovým i právním hodnocením věci provedeným obvodním soudem. Změnu nákladového výroku odůvodnil tak, že obvodní soud vycházel z nesprávné tarifní hodnoty a opomenul vedlejšímu účastníkovi přiznat náhradu nákladů řízení za některé úkony právní služby (viz body 20 až 24 odůvodnění rozsudku městského soudu). II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka namítá porušení svých shora uvedených základních práv a svobod (viz bod 1) zdůrazňuje, že důkazy nebyly hodnoceny nestranně, ale naopak v její neprospěch. Hodnocení důkazů je v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, když soudy "nevzaly v úvahu pravidlo, že neznalost tarifního řádu neomlouvá, a že byly vytvořeny podmínky pro to, aby tarifní řád byl vedlejšímu účastníkovi dostupný. Jestliže soubor s tarifním řádem byl označen žalobcem dne 26. 10. 2016, pak důkazní břemeno o tom, že jej neoznačil, měl nést vedlejší účastník. Výpovědi svědků nevylučují a ani nemohou vyloučit, že by soubor označil vedlejší účastník...". Nesouhlasí se závěrem soudů, že nebyl-li vedlejší účastník omezen v užívání jejího tabletu, pak stěžovatelka nemůže mít právo na započtení pohledávky vzniklé v důsledku údajně neoprávněného užívání věci. Stěžovatelka zdůrazňuje, že "obecné soudy dospěly k nesprávnému závěru, že i v soukromoprávních vztazích platí, že co není zakázáno, je povoleno. Tak tomu ovšem není. Vedlejšímu účastníkovi naopak vzniklo užíváním tabletu a spotřebováním dat bezdůvodné obohacení". Konečně stěžovatelka zpochybňuje i opravné usnesení městského soudu ze dne 8. 3. 2023, když mimo jiné uvádí, že "pro posouzení věci je podstatné, jak byl rozsudek... vyhlášen, vyhlášený rozsudek nelze měnit dodatečným usnesením. Napadené usnesení je nepřezkoumatelné, není v něm ani vyjádřeno, k jaké konkrétně početní chybě došlo". III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když proti napadenému rozsudku městského soudu nebylo dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv další revizní instancí v systému obecného soudnictví [srov. např. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96 (N 26/7 SbNU 165)]. V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Za zjevně neopodstatněnou považuje Ústavní soud ústavní stížnost zejména tehdy, jestliže napadená rozhodnutí nejsou vzhledem ke své povaze, namítaným vadám nebo vadám řízení, které jejich vydání předcházelo, způsobilá porušit základní práva a svobody stěžovatelky. 9. Stěžovatelka úspornou ústavní stížností bez podrobnější ústavněprávní argumentace brojí proti záv