IV.ÚS 130/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 130/09 ze dne 17. 3. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti A. P., zastoupené Mgr. Janem Dáňou, advokátem se sídlem Praha 6, Na Ořechovce 4, proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 13. září 2007 č. j. 9 C 148/2006-98, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. února 2008 č. j. 5 Co 3000/2007-144 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2008 č. j. 28 Cdo 2029/2008-212, spojené s návrhem na zrušení, resp. prohlášení neplatnosti a neúčinnosti zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou, takto: Ústavní stížnost a návrh na zrušení, resp. prohlášení neplatnosti a neúčinnosti zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou, se odmítají. Odůvodnění: Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. ledna 2009, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. prosince 2006 č. j. 9 C 148/2006-38 (správně rozsudku ze dne 13. září 2007 č. j. 9 C 148/2006-98, neboť pod č. listu 38 je založeno usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. prosince 2006, kterým soud prvního stupně připustil, aby na straně žalované dále v řízení vystupoval Národní památkový ústav), rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. února 2008 č. j. 5 Co 3000/2007-64 (správně rozsudku ze dne 6. února 2008 č. j. 5 Co 3000/2007-144, neboť pod č. listu 64 je založeno usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. prosince 2006 č. j. 9 C 148/2006-38) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2008 č. j. 28 Cdo 2029/2008-212. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6, čl. 8 a čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na zrušení, resp. prohlášení neplatnosti a neúčinnosti zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou (dále jen "zákon č. 143/1947 Sb."), podle ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu. Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 9 C 148/2006 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 15. června 2006 u Okresního soudu Český Krumlov domáhala určení vlastnictví k označeným nemovitostem v k. ú. Český Krumlov, in eventum určení, že nemovitosti ve výroku uvedené jsou ve vlastnictví pozůstalosti JUDr. A. S. Své právo dovozovala ze skutečnosti, že je dědičkou po původním vlastníkovi předmětné nemovitosti JUDr. A. S. Jeho majetek byl konfiskován vyhláškou ze dne 4. 10. 1945 vydanou na základě Dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, neboť JUDr. A. S. byl označen za osobu německé národnosti. Stěžovatelka se domnívala, že z toho důvodu nemohlo dojít k přechodu vlastnického práva až na základě speciálního zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou, a že vlastnické právo nepřetržitě trvá. Okresní soud v Českém Krumlově po provedeném řízení rozsudkem ze dne 13. září 2007 č. j. 9 C 148/2006-98 návrh pro nedostatek naléhavého právního zájmu zamítl. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. února 2008 č. j. 5 Co 3000/2007-144 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný ve věci samé potvrdil. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatelkou podané usnesením ze dne 30. září 2008 č. j. 28 Cdo 2029/2008-212 odmítl jako dovolání nepřípustné. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soudy obou stupňů se zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu na určení práva nebo právního vztahu [ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.] ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy (zejména ustanovením zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, popřípadě s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů), která jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce původního vlastníka, především dědice) předpisy speciálními. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že by odvolací soud svým rozhodnutím, které bylo zcela v souladu s právními závěry Ústavního soudu, jimiž jsou obecné soudy vázány, řešil některou otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu a neřešil ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, a proto nebyly dány předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla, proč podle jejího názoru ve věci rozhodující soudy posoudily její věc v rozporu s právními předpisy. Stěžovatelka má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavními principy zaručená základní lidská práva, a to právo na legitimní očekávání vrácení majetku, právo na spravedlivý proces, právo na ochranu vlastnického práva, právo na respekt k rodinnému a soukromému životu. Stěžovatelka rovněž namítala porušení zásady rovnosti bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, majetku, rodu nebo jiného postavení. Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. I. ÚS 15/98, II. ÚS 405/98, II. ÚS 70/99, I. ÚS 129/99, II. ÚS 405/98, I. ÚS 59/93, I. ÚS 2477/08 a II. ÚS 568/08 a na rozsudek anglického vrchního soudu Queen´s Bench, č. 1993 C 3428 a 19987 G 185 ze dne 9. září 1998 . Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě pokračuje v polemice s právními závěry, ke kterým v rovině podústavního práva dospěly ve věci rozhodující soudy. Opakuje námitky, které uplatnila v předchozím soudním řízení a argumentují obdobně jako v ústavních stížnostech vedených Ústavním soudem kupř. pod sp. zn. I. ÚS 267/07, II. ÚS 2491/08 a II. ÚS 208/09, lišících se pouze v předmětech nároku, které byly Ústavním soudem odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost. Stěžovatelka očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žalobou, podaným odvoláním stěžovatelky a posléze podaným dovoláním podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a argumentačně přesvědčivá. Ústavní soud nemá důvodu ani v tomto případě se odchýlit od závěrů uvedených ve výše označených usneseních o odmítnutí ústavní stížnosti. Pokud stěžovatelka namítá porušení čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ke kterému mělo dojít tím, že ve věci rozhodující soudy její věc neposoudily v souladu s jejími v ústavní stížnosti předestřenými názory, nezbývá v této souvislosti Ústavnímu soudu, než poukázat na své stanovisko ze dne 1. listopadu 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ve věci žaloby na určení vlastnického práva, publikované jako sdělení č. 477/2005 Sb., dle jehož bodu II. výroku "Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy." Uvedené stanovisko bylo v době rozhodování obecných soudů veřejně dostupné a ve věci rozhodující soudy se jím řídily. V souvislosti s uvedeným se pak tvrzení stěžovatelky o porušení jejího legitimního očekávání na vydání požadovaného majetku jeví jako zjevně neopodstatněné. Stanoviska přijatá Plénem Ústavního soudu podle §