IV.ÚS 130/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 130/21 ze dne 30. 3. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Z. J., t. č. ve Věznici Karviná, zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem, sídlem Meziříčská 2868, Rožnov pod Radhoštěm, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2020 č. j 11 Tdo 993/2020-I-10677 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. února 2020 č. j. 4 To 78/2019-10058, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soud v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 10 odst. 2, čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 8. 2019 č. j. 32 T 8/2018-9287 byl stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) pod body 1) a 2) uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a pod bodem 3) přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle § 283 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl podle § 66 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest propadnutí části majetku v podobě majetkových hodnot podrobně specifikovaných ve výrokové části rozsudku krajského soudu. 3. Odvolání stěžovatele (i dalších spoluobviněných) proti rozsudku krajského soudu Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") v záhlaví uvedeným rozhodnutím podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítl jako nedůvodné. Z hlediska obsahu podané ústavní stížnosti je podstatné, že vrchní soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že Okresní soud v Ostravě nebyl místně příslušný k vydání příkazů k odposlechu telefonních stanic a sledování osob. K tomu odkázal na judikaturu Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 3. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 6/17, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) s tím, že předmětná trestná činnost byla páchána na území České republiky, Slovenské republiky a Polské republiky, zejména na území Moravskoslezského kraje, a příslušné příkazy v přípravném řízení byly vydány rovněž soudci Okresního soudu v Ostravě (dále též soudci Okresního soudu ve Frýdku-Místku, Okresního soudu v Mostě). Současně jde o soud, který je z obvodu, kde působí Krajské státní zastupitelství v Ostravě, které bylo v dané trestní věci činné a které ke krajskému soudu podalo obžalobu v dané trestní věci. Vrchní soud proto uzavřel, že není pochyb o tom, že Okresní soud v Ostravě byl věcně a místně příslušným k vydání příslušných příkazů. 4. Vrchní soud nedal stěžovateli za pravdu ani v uplatněných procesních námitkách, že v hlavním líčení nebyly řádně provedeny (přehráním) záznamy telekomunikačního provozu a že mu nebylo umožněno seznámit se s výsledky vyšetřování a s obsahem datových nosičů. Zdůraznil, že tyto námitky stěžovatel vznesl již v řízení před krajským soudem, který se s nimi řádně vypořádal. Vrchní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že krajský soud nepochybil, když datové nosiče, jež obsahovaly obrazové a zvukové záznamy, předložil u hlavního líčení podle § 213 odst. 1 trestního řádu s tím, že podle § 213 odst. 2 trestního řádu mohla kterákoliv ze stran požádat o přehrání těchto záznamů, přičemž každý takto předložený datový nosič byl předsedkyní senátu specifikován nejen uvedením čísla listu spisu, na němž je fyzicky založen, ale rovněž stručným sdělením, jaké záznamy se na takto předloženém nosiči nachází, zda jde např. o fotodokumentaci z domovní prohlídky, ze sledování, kamerové záznamy či záznamy hovorů a SMS zpráv získaných odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu. Po jejich předložení byli v souladu s § 213 odst. 2 trestního řádu státní zástupkyně a všichni obvinění u hlavního líčení dne 21. 12. 2018 dotázáni, zda žádají přehrání některého z předložených datových nosičů. Státní zástupkyně i stěžovatel prohlásili, že nepožadují přehrání žádného z předložených datových nosičů. Dne 31. 1. 2019 bylo do datové schránky krajského soudu doručeno podání obhájce stěžovatele, kterým mimo jiné navrhl provedení dalších důkazů a závěrem uvedl, že jde-li o zprocesnění provedených odposlechů a sledování, žádá, aby odposlechy byly přehrány v rámci hlavního líčení tak, aby se k jednotlivým hovorům mohl vyjádřit. Taktéž žádal o přehrání veškerých videozáznamů. Tento návrh krajský soud u hlavního líčení dne konaného dne 19. 2. 2019 zamítl s tím, že stěžovatel u hlavního líčení konaného dne 21. 12. 2018 po poradě se svým obhájcem výslovně prohlásil, že přehrání žádného z datových nosičů nežádá. Vrchní soud přisvědčil soudu krajskému, že důkaz záznamy obsaženými na datových nosičích byl vůči stěžovateli proveden a že změna jeho postoje poté, co byl důkaz procesně relevantním způsobem proveden, není důvodem pro opakování takového důkazu, nedošlo-li ke změně důkazní či procesní situace oproti situaci, která zde byla v době provedení důkazu. K takové změně podle vrchního soudu nedošlo a nebyla ani stěžovatelem tvrzena. Za nedůvodné označil vrchní soud, ve shodě s názorem krajského soudu, také námitky stěžovatele o údajné nemožnosti seznámit se s výsledky vyšetřování a s obsahem datových nosičů. 5. Vrchní soud se po přezkoumání věci ztotožnil také se závěrem krajského soudu o výroku o vině. Uvedl, že stěžovatel je z předmětného jednání usvědčován celým komplexem důkazů, zejména výpovědí spoluobviněného P. Z., jemuž bylo přiznáno postavení spolupracujícího obviněného. Ten doznal svou účast na trestné činnosti, podrobně popsal organizaci trestné činnosti, včetně všech kvalifikačních prvků i roli všech spoluobviněných s výjimkou P. J., kterého neznal. Rovněž popsal celkový rozsah výroby pervitinu, objasnil roli slovenských spolupachatelů, vysvětlil způsoby komunikace i obsah jednotlivých sledováním zaznamenaných situací, potvrdil ústřední roli stěžovatele v trestné činnosti na území České republiky, jakož i skutečnost, že veškeré činnosti záměrně řídil a prováděl jeho prostřednictvím a snažil se cíleně eliminovat jakoukoliv spojitost své osoby s výrobou pervitinu. Vrchní soud přesvědčivě vysvětlil, proč neuvěřil námitkám stěžovatele, kterými se snažil zpochybnit pravdivost výpovědi P. Z. Poukázal na to, že i výpověď spolupracujícího obviněného podléhá procesu hodnocení důkazů soudem v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů jako jakýkoliv jiný důkazní prostředek (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Krajský soud se podle jeho názoru podrobně úlohou tohoto spolupracujícího obviněného zabýval, když rekapituloval všechny jeho výpovědi z přípravného řízení i u hlavního líčení, přičemž podrobil jeho výpovědi kritickému zhodnocení. Podle vrchního soudu krajský soud hodnotil veškeré důkazy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti (§ 2 odst. 6 trestního řádu), a tudíž i výpověď spolupracujícího obviněného P. Z. byla vyhodnocena v souvislosti s ostatními důkazy a teprve až na základě komplexního zhodnocení krajský soud dospěl k závěru o vině stěžovatele, přičemž své myšlenkové procesy při hodnocení důkazů náležitě odůvodnil a nejsou zde patrny jakékoliv rozpory odporující například principům logiky apod. Obvinění P. Z. podrobně popsal veškerou trestnou činnost, o níž měl vědomost, státnímu zástupci, přičemž se rovněž podrobně vyjádřil i ke svému podílu na předmětné protiprávní činnosti. Souhlasil též se označením spolupracující obviněný ve smyslu § 178a odst. 1 písm. c) trestního řádu a nejsou ani pochybnosti o jeho doznání ve smyslu § 178 odst. 1 písm. b) trestního řádu. V hlavním líčení prohlásil, že nadále setrvává na svém postavení spolupracujícího obviněného a současně uznal svoji vinu podle obžaloby. Nebylo tedy pochyb o tom, že formální náležitosti pro postup podle § 178a trestního řádu byly po celou dobu řízení splněny a status spolupracujícího obviněného byl P. Z. přiznán po právu. Navíc jeho tvrzení byla v souladu s ostatními provedenými důkazy