IV.ÚS 1304/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1304/15 ze dne 13. 10. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Ladislava Šedivého, právně zastoupeného advokátem Mgr. Tiborem Stano, Husovo nám. 529, Tábor, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3517/2014, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2014 sp. zn. 1 Co 362/2013 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 26. 7. 2013 sp. zn. 15 C 8/2012, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 4. 5. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Vedlejším účastníkem byla dne 20. 7. 2012 podána u Krajského soudu v Českých Budějovicích žaloba na ochranu osobnosti s návrhem na náhradu nemajetkové újmy ve výši 10.000,- Kč. Žalobě bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem částečně vyhověno a stěžovateli byla uložena povinnost osobně přečíst na veřejném zasedání zastupitelstva Města Tábor text v tomto rozsudku výslovně uvedený - výslovnou omluvu za tvrzení stěžovatele "že jsme tady znova vydíráni, zase jsme vydíráni některým občanem, chytrým chlapcem, který jaksi začal vydírat a vydírá už v současné době jaksi nejenom nás jako zastupitele nebo někoho, ale celou část obce Větrovy, ..., kdy se tam podle mého názoru činí naprosto nestandardní věci, neřku-li možná, ale Hrubý je údajně advokát...", "jsem přesvědčen, že většina členů v tomto zastupitelstvu ví, kdo to je pan ... Hrubý, začal v Táboře s Isabellou, tenkrát za něj Tábor zaplatil 16 milionů korun...", v ostatním byla žaloba zamítnuta. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil v tom smyslu, že stěžovatel je povinen přečíst na veřejném zasedání zastupitelstva města Tábor omluvu za tvrzení stěžovatele, že "v souvislosti s Isabellou, tenkrát za něj Tábor zaplatil 16 milionů korun". V ostatním byla žaloba zamítnuta. O podaném dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že jej odmítl. Stěžovatel je toho názoru, že postupem obecných soudů, jimi vydanými individuálními právními akty, došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv dle čl. 4 Ústavy ČR a čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel je toho názoru, že se v jeho případě jedná o konflikt mezi svobodou projevu ve smyslu čl. 17 a právem na ochranu cti a dobré pověsti podle čl. 10 Listiny. Jeho výrok nebyl způsobilý zasáhnout do osobnostních práv vedlejšího účastníka. Podle jeho názoru se obecné soudy měly nejprve zabývat vlastní klasifikací sporného výroku. Ze strany obecných soudů nebylo jasně stanoveno, zda výrok stěžovatele hodnotily jako skutkové tvrzení nebo jeho hodnotový soud. Stěžovatel přitom namítá, že v celkovém kontextu jeho projevu se ve vztahu ke spornému výroku jednalo o hodnotící soud stěžovatele ve vztahu k veřejné podnikatelské činnosti vedlejšího účastníka na veřejné scéně města Tábora po dobu již několika desetiletí. Stěžovatel zejména namítá, že hodnotící soudy nepodléhají důkazu pravdy, neboť pravdivost hodnocení nelze podrobit jakémukoliv důkazu a takový požadavek porušuje samotnou svobodu názoru. Ze závěrů přijatých soudem prvního a druhého stupně nelze podle stěžovatele vydedukovat, zda tyto nahlížely na výrok stěžovatele jako na skutkový nebo hodnotový, což má v dané věci zcela zásadní význam. Stěžovatel uvádí, že jeho sporný výrok "s Izabellou tenkrát za něj Tábor zaplatil 16 milionů korun" byl pronesen v kontextu celého projevu jako hodnotící soud, přičemž hodnotícím soudům je Ústavním soudem dodána silná ochrana, a to v případě, že k nim existuje dostatečný podklad. Ten stěžovatel řádně tvrdil a navrhoval dostatek důkazů. Soudy založily svá rozhodnutí na formalistickém pojetí skutečnosti, že zmíněný výrok není založen na pravdivém podkladu, neboť nebylo placeno "za" vedlejšího účastníka a částka nedosahovala výše "16 milionů korun". K tomuto stěžovatel opakovaně uvedl, že se opravdu zmýlil při stanovení kupní ceny, uvádí k tomu však, že kupní smlouva byla uzavřena před více jak 18lety a není možné požadovat, aby si stěžovatel pamatoval takto starou smlouvu včetně jejího přesného obsahu. Stěžovatel přiznává, že z jeho strany došlo ke zkreslení, ovšem toto zkreslení nedosahuje takové intenzity, aby bylo považováno za pomluvu, zvláště vzhledem k tomu, že stanovená celková kupní cena nebyla konečnou výší nákladů města Tábor vzhledem k nutnosti projekt započatý vedlejším účastníkem dokončit, a to na náklady města Tábor. Celkové vyznění podávané informace odpovídalo pravdě, neboť stanovení cifry 16 milionů místo 14,7 milionů nepřesahuje přípustnou míru způsobem, který již v demokratické společnosti nelze tolerovat. Vzhledem ke způsobu zaplacení kupní ceny za nemovitost stěžovatel jako právní laik nerozlišil slovní formulaci "platit vedlejšímu účastníkovi" a "platit za vedlejšího účastníka", když se k rukám vedlejšího účastníka vlastně žádné peníze nedostaly, neboť jimi byly uhrazeny dluhy za vedlejšího účastníka. Stěžovatel dále uvádí, že výnosem sporného výroku nevybočil ani z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti. Co je mu možné přičíst je pouze fakt, že ve vztahu ke stanovení výše kupní ceny v částce 16 milionů vynesl svůj hodnotící výrok nadneseně a v přehnané výši, založené však na věcném základu. Dále stěžovatel poukazuje na skutečnost, že přesto, že vedlejší účastník není politikem, je osobou veřejně činnou a veřejně známou. Dlouhodobě působí na veřejné scéně na Táborsku a jeho činnost byla již dříve a je i v současné době veřejnosti známa. Osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod kontrolou veřejnosti, která se zajímá o její především profesní život a současně jej hodnotí. Z práva na ochranu osobnosti není vyloučena ani veřejně známá osoba, ale měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jeho případě mnohem měkčí v porovnání s ostatními fyzickými osobami. Stěžovatel je členem zastupitelstva města Tábor, kdy ke spornému výroku ze strany stěžovatele došlo na jednání zastupitelstva města Tábora o oficiálním návrhu vedlejšího účastníka směřujícího na adresu města Tábor. Jednalo se tedy o věc veřejnou, když věcí veřejnou je i činnost osob působící ve veřejném životě a vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost, a to v rámci přiměřeného hájení chráněných veřejných zájmů při plnění zákonem uložené povinnosti. V tomto konkrétním případě hájil stěžovatel jako městský zastupitel veřejné zájmy obyvatel města Tábora a zájem samotného města Tábor - zejména rozpočet města a případné nečekané výdaje. Stěžovatel postupoval zcela v souladu se svým slibem zastupitele, kdy svoji funkci musí vykonávat svědomitě v zájmu města a jeho občanů. Při kritice veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami platí z ústavního hlediska presumpce o tom, že jde o kritiku dovolenou. Závěrem svého podání stěžovatel podrobil kritice též dotčené rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dospěl k závěru, že obsah podaného dovolání neodpovídá zásadám pro jeho přípustnost. Nedostatečnost jeho odůvodnění byla přitom spatřována především v tom, že z obsahu dovolání není patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva stěžovateli jde a od které rozhodovací praxe se při řešení právní otázky odvolací soud odchýlil a v čem tvrzená odchylka spočívá. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že stěžovatel sice odkázal na některá jeho rozhodnutí, nicméně tvrzený rozpor nebyl nijak konkretizován. S tímto závěrem stěžovatel zásadně nesouhlasí a odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu považuje za formalistické. Stěžovatel označil věc jasně, jedná se o ochranu osobnosti a nedomnívá se, že by musel specifikovat přesná čísla či dokonce znění odpovídajících zákonných ustanovení, když skutečnost, že ochrana osobnosti je ústavně chráněné právo by měla být soudu známa z jeho činnosti. Ve svém dovolání stěžovatel jasně vymezil, že rozhodnutí soudu druhého stupně je v rozporu s ustálenou judikaturou, když rozhodnutí soudu stručně konstatoval a uvedl logickou argumentaci vycházející z judikatury na podporu svého názoru o rozporu s odkazem na ustálenou judikaturu, kterou též výslovně uvedl jako odkazy na daná rozhodnutí Nejvyššího soudu. Z výše vylož