IV.ÚS 1311/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1311/16 ze dne 20. 9. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti DI - DESIGN INTERIOR s. r. o., se sídlem Za Školou 137, Praha 9, zastoupené JUDr. Martinem Pavelkou, advokátem se sídlem Kalvodova 1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2016 č. j. 23 Cdo 4481/2015-181, spojené s návrhy na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a rozhodnutí s ním souvisejících a projednání stížnosti mimo stanovené pořadí, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají. Odůvodnění Stěžovatelka se s odvoláním na porušení svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a popření principů demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a rozhodnutí s ním souvisejících, jakož i projednání ústavní stížnosti mimo stanovené pořadí. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 10. 2013 č. j. 116 C 112/2012-67 zrušil rozhodčí nález vydaný rozhodcem Mgr. Tomášem Krejčím ze dne 2. 12. 2012 sp. zn. RŘ/140/12 a uložil žalované RES online s. r. o. (dále jen "žalovaná") povinnost nahradit žalobkyni (dále jen "stěžovatelka") náklady řízení. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 6. 2015 č. j. 28 Co 18/2014-98 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá; dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované náklady řízení před oběma soudy. Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl dovolání stěžovatelky proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně, neboť v dovolacím řízení nebylo možné - pro vady dovolání, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny - pokračovat (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud v prvé řadě poukázal na to, že způsob, jakým je nutné vymezit v dovolání jeho přípustnost, byl již v minulosti v jeho judikatuře upřesněn. Zdůraznil, že již z jeho rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 vyplývá, že k vymezení přípustnosti dovolání nestačí pouhý odkaz na ustanovení § 237 o. s. ř., nýbrž je nezbytné, aby dovolatel uvedl otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Argument, podle kterého "v otázce procesního práva se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe", může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této otázky procesního práva odvolacím soudem odchyluje. Nejvyšší soud konstatoval, že tomuto požadavku stěžovatelka nedostála. Dovolací soud následně uvedl, že podle první věty § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Nejvyšší soud konečně uzavřel s tím, že se s ohledem na odmítnutí dovolání nemůže zabývat ani žádostí stěžovatelky o odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodčího nálezu. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti (a v jejím doplnění) zdůraznila, že podmínky přípustnosti byly v dovolání řádně vymezeny a z dovolání je jasně patrno, jaká otázka hmotného práva dosud nebyla Nejvyšším soudem dostatečně vyřešena a ve vztahu ke které otázce hmotného práva se Krajský soud v Brně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (konkrétně od rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1251/2002). Stěžovatelka v této souvislosti připomněla formalistický přístup obecných soudů, který mimo jiné spočívá v tom, že by v dovolání muselo být výslovně uvedeno, že toto je právě ona otázka hmotného práva, která doposud nebyla Nejvyšším soudem dostatečně vyřešena. Stěžovatelka dále poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1256/14, kterým byly zpochybněny závěry Nejvyššího soudu v jeho rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, kterým dovolací soud odůvodnil odmítnutí stěžovatelčina dovolání. Stěžovatelka uvedla, že jde sice formálně o spor o zaplacení finanční částky, avšak v principu jeho podstatu tvoří snaha o nalezení spravedlnosti a zabránění společnostem provozujícím nekalé praktiky; v tomto smyslu ústavní stížnost přesahuje samotný zájem stěžovatelky. Konečně také připomněla pozdější rozhodnutí téhož krajského soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 47 Co 100/2015, v němž v obdobné věci rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelka s odkazem na § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhla, aby Ústavní soud projednal její ústavní stížnost přednostně a odložil vykonatelnost rozhodnutí napadeného rozhodnutí a rozhodnutí s ním souvisejících. Nejvyšší soud, jemuž byla ústavní stížnost zaslána k vyjádření, v něm odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a připomněl, že dovolání odmítl v souladu se zákonem, neboť dovolání neobsahovalo údaje o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Proto ani nebylo jeho vyjádření zasláno k případné replice stěžovatelce. Dosavadní průběh řízení, obsah soudního spisu i obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce i Ústavnímu soudu dostatečně známy. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, i vyžádaného spisu, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám. Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; Nejvyšší soud aplikoval adekvátní podústavní právo. Ústavní soud dále uvádí, že ústavní stížnost v podstatě představuje polemiku se závěrem Nejvyššího soudu, který se opírá o vlastní judikaturu. V této souvislosti Ústavní soud shledává v argumentaci nepřesnosti, když stěžovatelka poukazuje na to, že Ústavní soud svým nálezem zpochybnil závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2394/2013. Připomínaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1256/14 totiž nesměřoval proti rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ale vůči jinému jeho usnesení ze dne 23. 1. 2014 č. j. 29 Cdo 2693/2013-195, které se však z věcného hlediska (srov. body 20 a následující citovaného nálezu Ústavního soudu) netýká otázek identických s právě projednávanou ústavní stížností. Obdobně nelze přisvědčit stěžovatelčině připomínce ve vztahu k rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, na jehož závěry Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 10. 6. 2015 č. j. 28 Co 18/2014-98 jasně odkázal. V této souvislosti je nutno také poukázat na to, že stěžovatelka v dovolání neuvedla, v čem Krajský soud v Brně opomněl zcela zásadní část rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1251/2002. Ústavní soud připomíná, že postup Nejvyššího soudu odpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi, nejedná se o rozhodnutí, které by bylo založeno na formalistickém přístupu. Ústavní soud má za to, že dovolání nebylo odmítnuto pouze z toho důvodu, že by stěžovatelka ve lhůtě neuvedla předpoklad přípustnosti dovolání přesně slovy zákona, nebo neodkázala na konkrétní ustan