IV.ÚS 1313/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1313/21 ze dne 13. 7. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti FTV Prima, spol. s r. o., sídlem Vinohradská 3217/167, Praha 10 - Strašnice, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou, sídlem Politických vězňů 935/13, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2021 č. j. 25 Cdo 801/2020-175 a výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2019 č. j. 22 Co 172/2019-154, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Marka Štryncla, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na svobodu projevu podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, jakož i právo na spravedlivé řízení (sc. na řádný proces) podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 28. 3. 2019 č. j. 7 C 325/2016-117 zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastník domáhal, aby stěžovatelce bylo uloženo doručit mu písemnou omluvu, datovanou a podepsanou statutárním orgánem, v tomto znění: "Tímto se omlouváme panu Marku Štrynclovi, že jsme jej ve 20. epizodě Očima Josefa Klímy, vysílané dne 17. 5. 2016, nepravdivě prezentovali jako nepoctivou osobu." (výrok I), a aby stěžovatelce bylo uloženo nahradit mu nemajetkovou újmu v penězích zaplacením částky 400 000 (výrok II), přičemž rozhodl, že se vedlejšímu účastníkovi nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok III). V uvedené epizodě televize Prima prováděla "test poctivosti českého národa" tak, že skrytou kamerou natáčela hosty restaurace, kterým obsluha záměrně vracela o 100 Kč více, přičemž vedlejšího účastníka natočila, jak si vrácené peníze dává do peněženky a jak po konfrontaci reportérem tuto částku vrací s komentářem reportéra: "Lehce nabytou stovku raději rychle schoval do peněženky." a následně: "No to to trvalo, než jsem stovku doslova vymámil...". Obvodní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník udělil k použití záznamu svůj souhlas podle § 85 odst. 2 občanského zákoníku štábu televize Prima, neboť ten se představil a sdělil mu důvod natáčení, přičemž skrytá část natáčení neumožňovala jeho rozpoznání v důsledku rozostření obličeje. A byť komentář redaktora byl podle obvodního soudu nevhodný, o protiprávní zásah nešlo. 3. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku I tak, že žalobě vyhověl (výrok I), ve výroku II jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 100 000 Kč, ve zbytku tohoto výroku jej potvrdil (výrok II), a také rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 41 026 Kč (výrok III). Městský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník souhlas se zachycením své podoby a jejím šíření nedal, neboť záznam byl pořízen skrytou kamerou a o později nahrávaném rozhovoru s reportérem sice věděl, ale nebyl mu znám kontext, v jakém bude záznam zveřejněn, tedy že ho přiřadí ke skupině nepoctivých zákazníků, resp. že reportáž bude provázena urážlivým komentářem reportéra, bez zohlednění toho, že vrácení vyšší částky mohl pouze přehlédnout. Podle městského soudu tak jde o veřejnou kritiku nepoctivosti bez reálného základu a v reportáži byl vedlejší účastník identifikovatelný, neboť se objevily nejméně dva předěly, v nichž byl při vkládání peněz do peněženky zobrazen bez rozostření. 4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud shora označeným rozsudkem zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem městského soudu o absenci souhlasu s tím, že vedlejší účastník svolil se zobrazením své podoby jen u druhého záznamu, přičemž vzhledem k okolnostem mohl předvídat její následné šíření, nikoli však s výše uvedeným komentářem a v souvislostech, za jakých k tomu došlo. Nepřisvědčil přitom stěžovatelčině argumentaci, že šlo o nadsázku či oprávněnou kritiku, přičemž uvedl, že zde chybí pravdivý podklad, kdy nebylo vyvráceno, že vedlejší účastník nepřijal peníze omylem v roztržitosti. II. Stěžovatelčina argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že se obecné soudy dopustily zjevného excesu, když přes rozpoznání střetu základních práv nedostatečně zkoumaly a zvážily veškeré relevantní okolnosti, zejména skutečnost, že z její strany jde o (legitimní) výkon práva na svobodu projevu. Nedůslednost při poměřování základních práv v jejich vzájemné kolizi měla za následek bezdůvodné upřednostnění jednoho práva vedlejšího účastníka, a to práva na ochranu osobnosti, což způsobilo porušení jejích ústavních práv. Argumentuje tím, že informace vztahující se k osobě vedlejšího účastníka neměly difamační potenciál, neboť v průměrně uvažujícím divákovi nemohly vyvolat dojem, že vedlejší účastník je nepoctivou osobou. Na to nelze usuzovat z toho, zda návštěvník restaurace kontroluje při placení přesný obnos vrácených peněz její obsluhou, přičemž úmyslné navýšení samo o sobě nepředstavovalo "obohacující hodnotu". Obecné soudy také dostatečně nezhodnotily charakter reportáže a v ní obsaženou nadsázku, která není zakázána, a zejména její účel a kontext, tj. provést publicistickou sondu do každodenního života, jež bude zpracovaná odlehčenou formou, a nikoliv dehonestovat její účastníky, přičemž povinnost zohlednit účel reportáže plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 823/11 (N 44/64 SbNU 521). Obecné soudy podle stěžovatelky tuto nadsázku a způsob projevu komentátora ignorovaly. Ten, "kritizoval-li" hosty restaurace, kteří nevrátili částku, která jim nenáležela, vycházel z reálného děje, který se takto skutečně odehrál. Reportáž tedy odrážela určité dění, a nebyla tak difamační vůči vedlejšímu účastníkovi. Motivem bylo "odlehčit" publicistický pořad tzv. vložkou denního života a současně upozornit na chování i mizející pozornost lidí v běžném denním životě. 6. Porušení práva vlastnit majetek stěžovatelka spatřuje v tom, že městský soud při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy nepřihlédl k relevantním okolnostem daného případu, v důsledku čehož ji stanovil v nepřiměřené výši, nadto se tak stalo až v odvolacím řízení, takže se nemohla bránit podáním řádných opravných prostředků, a také že neadekvátně upřednostnil preventivně-sankční funkci zadostiučinění na úkor funkce satisfakční. Obecné soudy nesplnily svou povinnost respektovat určitá obecná kritéria pro určení konkrétního způsobu či stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, jak jsou vyjádřena v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1586/09 (N 43/64 SbNU 491), při posuzování zásahu do práv vedlejšího účastníka se nevypořádaly s účastnickým výslechem vedlejšího účastníka a výslechem svědků, které nepřinesly žádný závěr o tom, že by se vedlejší účastník setkal s negativními reakcemi svého okolí a že by v této souvislosti pociťoval újmu. V tomto ohledu jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná. Současně stěžovatelka obecným soudům vytýká, že se zabývaly výlučně okolnostmi svědčícími ve prospěch vedlejšího účastníka a že výši náhrady stanovily jednostranně, přičemž opakuje, že jde spíše o sankci než o zadostiučinění. 7. Porušení práva na řádný proces spatřuje stěžovatelka v tom, že obecné soudy její jednání vyhodnotily jako kombinaci zásahu do práva na podobu a čest, kdy podobu vedlejšího účastníka zachytila jednou tajně, ve druhém případě sice s konkludentním souhlasem, zde ale vedlejší účastník nemohl přepokládat kontext, v jakém bude tento záznam publikován, a proto šlo o neoprávněné šíření jeho podoby. Není však patrno, které konkrétní jednání mělo za následek zásah do práva vedlejšího účastníka, jakou měrou se tyto jednotlivé zásahy promítly do určení konkrétní výše zadostiučinění ve vztahu ke konkrétnímu osobnostnímu právu. V uvedených souvislostech stěžovatelka argumentuje i tím, že použití skryté kamery je v televizním vysílání běžným a legitimním prostředkem a že ji za ně nelze sankcionovat. Současně namítá, že v tomto ohledu jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná. 8. Stěžovatelka upozorňuje i na to, že stanovení výše zadostiučinění nesmí podléhat soudní libovůli a že v daném případě se tak stalo, neboť obecné soudy postupovaly