IV.ÚS 1314/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1314/22 ze dne 15. 8. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., t. č. Vazební věznice Praha Ruzyně, zastoupeného JUDr. Michalem Paulem, advokátem, sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2022 č. j. 67 To 43/2022-99, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 7. 12. 2021 č. j. 1 PP 116/2021-83 podle § 88 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za použití § 331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stěžovatele podmíněně propustil z výkonu trestu odnětí svobody, který vykonává podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 2. 2018 sp. zn. 2 T 175/2014 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. 6. 2018 sp. zn. 67 To 188/2018 v délce trvání tří let. Obvodní soud stěžovateli s odkazem na § 89 odst. 1 trestního zákoníku stanovil zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu a podle § 89 odst. 2 trestního zákoníku mu uložil, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Obvodní soud shledal, že stěžovatel splnil tzv. časovou podmínku pro podmíněné propuštění na svobodu, prokázal polepšení ve výkonu trestu (mimo jiné mu bylo umožněno pracovat na nestřežených pracovištích v "civilních sektorech") a je u něj očekávatelné vedení řádného života v budoucnu (předložil smlouvu o smlouvě budoucí zakládající pracovní poměr ke konkretizované strojírenské společnosti a smlouvu o smlouvě budoucí k pronájmu bytu). Obvodní soud též vymezil důvody, pro které přistoupil ke stanovení zkušební doby a vyslovení dohledu. 3. Ke stížnosti státního zástupce městský soud napadeným usnesením zrušil podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu usnesení obvodního soudu v celém rozsahu a znovu rozhodl, že podle § 88 odst. 1 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku za použití § 331 odst. 1 trestního řádu se žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který vykonává podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 2. 2018 sp. zn. 2 T 175/2014 ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 18. 6. 2018 sp. zn. 67 To 188/2018 v délce trvání tří let, zamítá. Městský soud ve shodě s obvodním soudem konstatoval, že stěžovatel vykonal více než polovinu trestu a lze u něj shledat polepšení, což potvrzuje jeho pracovní zařazení s volným pohybem mimo areál věznice. Dospěl nicméně k protichůdným závěrům, jde-li o předpoklad vedení řádného života. Uvedl, že stěžovatel se dopouštěl různorodé trestné činnosti kontinuálně od roku 2009, přičemž byl dvakrát podmíněně propuštěn z výkonu trestu na svobodu a rovněž účasten amnestie, nicméně i poté se dopustil recidivy. Obvodní soud též opomenul, že do výkonu trestu odnětí svobody byl stěžovatel dodán policejním orgánem. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že městský soud při posouzení jeho žádosti nepostupoval správně a usnesení zatížil právní vadou nepřezkoumatelnosti a "extrémního excesu". Podle stěžovatele obvodní soud správně aplikoval nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2393/21, ze kterého vyplývá, že zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění nemůže být založeno na pouhém poukazu na minulou trestnou činnost bez toho, že se v odůvodnění rozhodnutí uvede, za jakých podmínek žadatel páchal předchozí trestnou činnost, zda jsou tyto podmínky nyní odlišné, před jakou dobou došlo k této trestné činnosti a zda se doba uběhlá od posledního potrestání mohla a měla na stěžovateli nějak pozitivně projevit. Stěžovatel je přesvědčen, že splnil všechny nezbytné podmínky pro vyhovění jeho žádosti o podmíněné propuštění, což obvodní soud uznal. Dále stěžovatel označuje za neúnosně dlouhý způsob vyřízení jeho věci, když městský soud jeho stížnost projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, přičemž usnesení obdržel až po více než třech měsících od vydání rozhodnutí obvodního soudu. Na tomto základě dovozuje, že městský soud porušil jeho ústavně zaručená práva. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel neměl proti usnesení městského soudu k dispozici žádný zákonný procesní prostředek k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody [srov. např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)], což ostatně v posuzované věci zdůraznil městský soud. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle § 88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit [srov. usnesení ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Nejde tedy o institut, kterého bude použito bez dalšího, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro uplatnění tohoto institutu jsou dány, a aby své názory v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. O relevantní pochybení zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené právní závěry z hlediska ústavních kautel obstát. 8. Trestní zákoník upravuje podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v § 88 a následujících. Ustanovení § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku vymezuje tři podmínky pro podmíněné propuštění odsouzeného na svobodu: prokázání polepšení odsouzeného ve výkonu trestu (po právní moci rozsudku), očekávání vedení řádného života v budoucnu (či přijetí záruky za dovršení nápravy odsouzeného) a vykonání alespoň poloviny uloženého trestu odnětí svobody. Všechny tři zákonné podmínky podmíněného propuštění musí být splněny současně. 9. V nyní posuzované věci stěžovatel vykonal polovinu uloženého trestu odnětí svobody, čímž splnil jednu ze shora vyjmenovaných podmínek podmíněného propuštění. Podle obecných soudů stěžovatel prokázal polepšení ve výkonu trestu. Zbývající podmínku, tj. prognózu vedení řádného života v budoucnu, městský soud posoudil (oproti obvodnímu soudu) jako nesplněnou, své rozhodnutí udržitelným způsobem odůvodnil,