IV.ÚS 1316/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1316/24 ze dne 4. 12. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele O. V., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Ing. Hanou Skalickou, Ph.D., BA, advokátkou, sídlem Pod Oborou 907, Kosmonosy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2024 č. j. 3 Tdo 52/2024-615, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 2023 sp. zn. 7 To 59/2023 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. května 2023 sp. zn. 4 T 18/2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 6, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 4 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. d) a e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaným ve stadiu pokusu a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon ho zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a dále mu uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou. Uvedeného zločinu se stěžovatel podle zjištění krajského soudu dopustil - ve stručnosti vyjádřeno - tím, že dne 28. 9. 2022 v přesně nezjištěné době v obci V., v reakci na jejich předchozí vzájemný slovní a fyzický střet, napadl poškozeného Y. H. (dále jen "poškozený") v úmyslu jej usmrtit, nejméně čtyřmi údery nožem o délce čepele 13 centimetrů vedenými střední až velkou intenzitou proti tělu poškozeného, čímž mu způsobil bodnou ránu hrudníku, příčně probíhající přetětí pravého ušního boltce a dvě bodné rány na levém předloktí, což si vyžádalo urgentní operační zákrok s následnou hospitalizací poškozeného, neboť při zasažení plíce nebo velké cévy by byl bezprostředně ohrožen jeho život nadměrnými krevními ztrátami se vznikem pokrvácivého šoku. K tomuto následku nedošlo jen v důsledku náhody a aktivní obrany poškozeného. 3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že během soudního řízení nebyl proveden výslech poškozeného, ačkoli byl obhájcem požadován, a proto nebyl skutkový stav náležitě zjištěn. Dále v řízení nebylo objasněno, komu patřila krev nalezená na papírových kapesnících a na WC (viz stopa č. 17, kde profily DNA neodpovídají profilu DNA poškozeného ani stěžovatele), resp. na kuchyňském prkénku. Na noži, kterým měl stěžovatel bodnout poškozeného, nebyly nalezeny žádné daktyloskopické stopy vykazující shodu s kontrolními otisky stěžovatele nebo poškozeného, což vyvolává otázku, zda někdo odstranil otisky z nože, případně kdo a z jakého důvodu. Není jasné ani to, proč byl nůž ohnutý. Z těchto nezodpovězených otázek vyplývá, že se do konfliktu zřejmě zapojil ještě někdo další (např. další osoby z ubytovny), avšak soudy nepovažovaly za potřebné ho identifikovat. 6. Obecné soudy v důsledku nedostatečného zjištění skutkového stavu chybně posoudily skutek hmotně právně. Všechny soudy, které ve věci rozhodovaly, označují čin za pokus vraždy, přestože vzhledem ke všem okolnostem případu i důkazní situaci o takový pokus nešlo. Stěžovatel nikoho neusmrtil a ani neměl úmysl tak učinit. Došlo ke rvačce na ubytovně, kde stěžovatel i poškozený bydleli. Oba byli "hodně zmlácení" a pod vlivem alkoholu (stěžovatel byl ve stavu opilosti středního stupně, poškozený měl v krvi 2,95 promile). Po skončení rvačky to byl stěžovatel, kdo vytočil číslo tísňového volání 112 a přivolal na místo složky záchranného systému. Stěžovatel i poškozený byli odvezeni do nemocnice, avšak z nepochopitelného důvodu bylo trestní stíhání zahájeno pouze proti stěžovateli, nikoli proti poškozenému, přestože poškozený byl hlavní agresor (což sám uvedl při výslechu v přípravném řízení), avšak podnět na zahájení jeho trestního stíhání policie odložila. 7. Ve spisu jsou obsaženy i fotografie stěžovatele, z nichž je zřejmé, že měl četná zranění, která mu způsobil poškozený. Z protokolu o rekonstrukci i z výpovědi poškozeného v přípravném řízení vyplývá, že s konfliktem začal poškozený. Stěžovatel dále popisuje průběh incidentu, přičemž zdůrazňuje, že až když ho poškozený zbil a bylo zřejmé, že ve fyzickém napadání bude ještě pokračovat, chopil se nože, který se nacházel v bezprostřední blízkosti, poškozeného bodnul, neboť se obával o vlastní život. Bodné rány byly mělké a nemohly poškozeného ohrozit na životě, jak uvedl i znalec při výslechu při hlavním líčení. Celý průběh zápasu mezi oběma aktéry svědčí o tom, že stěžovatel se cítil v ohrožení života. 8. Nejvyšší soud k této argumentaci stěžovatele uvedl, že "soudy rovněž pečlivě vysvětlily, proč uvěřily poškozenému". Soudy však poškozeného vůbec neviděly, nevyslýchaly ho a čerpaly pouze z jeho výpovědi provedené v přípravném řízení. Navíc poškozený v přípravném řízení uvedl, že netrvá na potrestání stěžovatele, že se "prostě poprali". Poškozený se nepřipojil s náhradou škody. Podle stěžovatele nešlo o pokus vraždy, nanejvýše o pokus zabití, a nejlépe by skutkovému ději činu odpovídala tzv. nutná obrana. K tomu, jak se stěžovatel choval, ho donutila agresivita poškozeného, dále to, že byl silnější a že při fyzickém střetu měl převahu. Je pravda, že nejde o nutnou obranu, pokud by byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, ale rovněž není možné obvinit, natož odsoudit, za pokus vraždy někoho, kdo se jen bránil napadení a odrážel útok silnějšího útočníka, od nějž v okamžiku bodnutí již měl četná zranění. 9. Bodná rána způsobená poškozenému v oblasti hrudníku byla mělká, což svědčí o tom, že stěžovatel nechtěl poškozeného usmrtit, navíc to byl stěžovatel, kdo - jak bylo uvedeno výše - první zavolal záchrannou službu. Až následně záchrannou službu zavolal svědek K. Není zřejmé, proč došlo k ohnutí nože, kterým byl poškozený bodnut, resp. jak k jeho ohnutí došlo, když znalec uvedl, že bodnutím do těla poškozeného se tak nestalo. Soudní znalec MUDr. Jiří Hladík uvedl, že: "žádné ze zranění neohrožovalo život poškozeného, nevedlo k poškození důležitých orgánů, ani k nadměrným krevním ztrátám". Nespatřoval-li krajský soud u stěžovatele žádnou sebereflexi, mohlo to být tím, že řízení vedenému v českém jazyce nerozuměl a byla mu poskytnuta tlumočnice do jazyka ukrajinského, přestože on požadoval tlumočnici do jazyka ruského. Tím byl v řízení porušen i čl. 37 odst. 4 Listiny. Soud to následně napravil a rozsudek stěžovateli poskytl v ruském jazyce, avšak při hlavním líčení byla přítomna tlumočnice do jazyka ukrajinského. Stěžovatel, ač je Ukrajinec, hovoří rusky. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení