IV.ÚS 1317/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1317/17 ze dne 25. 10. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Šťastného, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Štefánikova 48, Praha 5 - Smíchov, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2013, č. j. 30 Co 128/2013-330, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 22 Cdo 466/2015-403, za účasti Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jakožto účastníků řízení a právnické osoby RKT - Rovnací a kotevní technika, státní podnik v likvidaci se sídlem Na Dědinách 869/8, Praha, jakožto vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jsou v rozporu s čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i s čl. 11 Listiny. 2. Z podkladů připojených k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník RKT - Rovnací a kotevní technika, státní podnik v likvidaci (dále jen "vedlejší účastník"), se žalobou u Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") domáhal zřízení práva nezbytné cesty přes pozemek ve vlastnictví stěžovatele a další osoby, p. č. X, zastavěná plocha a nádvoří, zapsaný na LV č. Y pro katastrální území Kutná Hora, vedeného Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kutná hora. 3. Okresní soud rozsudkem ze dne 7. 11. 2012 č. j. 3 C 89/2007-261, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 2. 2013 č. j. 3 C 89/2017-286 a doplňujícího rozsudku ze dne 7. 6. 2013 č. j. 3 C 89/2007-293, žalobě vyhověl a zřídil ve prospěch vedlejšího účastníka věcné břemeno spočívající v právu cesty (chůze a jízdy) přes výše uvedený pozemek ve vlastnictví stěžovatele. 4. Proti rozsudku podal odvolání jak stěžovatel, tak i vedlejší účastnice řízení. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 25. 11. 2013, č. j. 30 Co 128/2013-330, a č. j. 30 Co 373/2013-330, změnil rozsudek okresního soudu, ve znění opravného usnesení a doplňujícího rozsudku, ve výrocích II. a III. o nákladech řízení (výroky I. a II.), potvrdil rozsudek okresního soudu, ve znění opravného usnesení a doplňujícího rozsudku, ve výrocích I. a IV. v tom znění, že se z výroku I. vypouští výrazy "Česká republika" (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky IV. a V.). 5. Podle krajského soudu je žalobce věcně legitimován, neboť je příslušný hospodařit s předmětnými budovami ve vlastnictví státu a je oprávněn se účastnit řízení před soudy a jinými orgány týkajících se majetku státu. Krajský soud se ztotožnil se závěry soudu okresního, že jsou naplněny podmínky pro zřízení věcného břemene, neboť žalobce nemá k předmětnými budovám zajištěn přístup a ten nelze zajistit jinak, jelikož smluvní zajištění přístupu není možné pro nesouhlasné stanovisko stěžovatele. Krajský soud dále uvedl, že okresní soud správně vymezil rozsah sporného práva cesty a také správně stanovil náhradu za zřízení věcného břemene, která odpovídá rozhodovací praxi dovolacího soudu. Krajský soud shledal odvolání jako neopodstatněné. 6. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud postupem podle § 243d písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), zamítl jako zčásti nepřípustné a zčásti nedůvodné. 7. K námitce, že vedlejší účastník nebyl ve sporu věcně legitimován, neboť je státním podnikem v likvidaci, tudíž příslušnost k hospodaření s tímto majetkem je omezena pouze na úkony vedoucí k likvidaci, Nejvyšší soud uvedl, že státní podnik se může na základě zvláštního oprávnění vyplývajícího z ustanovení § 16 odst. 2 zákona o státním podniku ve spojení s § 1 občanského soudního řádu domáhat zřízení věcného břemene nezbytné cesty ke stavbám ve vlastnictví státu podle § 151o odst. 3 zákona 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném a účinném znění (dále jen "občanský zákoník"). Nejvyšší soud dodal, že na věcné legitimaci nemění nic ani námitka stěžovatele, že státní podnik je v likvidaci, tudíž jeho činnost je omezena kroky, které mají bezprostředně směřovat k likvidaci. Odkazem na § 72 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném a účinném znění, Nejvyšší soud uvedl, že řízení o zřízení nezbytné cesty souvisí s likvidací, při které má likvidátor možnost uzavírat i nové smlouvy, které jsou potřebné k zachování hodnoty majetku společnosti nebo k jeho využití. Likvidátor byl tak proto oprávněn učinit nezbytné kroky k tomu, aby mohl zajistit adekvátní přístup k předmětným budovám. 8. Ohledně druhé námitky, jejímž obsahem bylo tvrzení, že vedlejší účastník nebyl ve sporu aktivně procesně legitimován, neboť podat žalobu na zřízení věcného břemene může podle § 151o odst. 3 občanského zákoníku pouze vlastník stavby, nikoliv státní podnik, který disponuje ve vztahu k budovám toliko právem hospodaření, Nejvyšší soud dovodil, že z právní úpravy, zejména z ustanovení § 20 odst. 2 a z § 16 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, jakož i s ohledem na úzké vazby mezi státem a státním podnikem lze dovodit zřejmou vůli zákonodárce, že v řízení ohledně majetku svěřeného státnímu podniku k hospodaření zcela postačuje, pokud bude účastníkem řízení toliko státní podnik, který by měl dostatečně hájit práva státu. S těmito námitkami se tak Nejvyšší soud neztotožnil. 9. Stěžovatel dále namítal, že žaloba nesplňovala požadavky dané občanským soudním řádem, neboť chyběl návrh, jak by mělo být věcné břemeno zřízeno. Tuto námitku shledal Nejvyšší soud jako nepřípustnou. S odkazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu soud uvedl, že žaloba na zřízení věcného břemene je dostatečně určitá tehdy, pokud se s ní podává, k jakému pozemku a ve prospěch které stavby má být právo cesty zřízeno. Dále Nejvyšší soud uvedl, že v posuzovaném případě je z žaloby zřejmé, ke které stavbě a ke kterým pozemkům má být nezbytná cesta zřízena, přičemž žalobce soudu předložil i nákres, kudy by mělo věcné břemeno vést s návrhem, aby soud nechal zpracovat geometrický plán se zaznačením věcného břemene. Nejvyšší soud se dále vypořádal i s námitkou, že soudy nepřípustně napomáhaly žalobci. 10. V posledku stěžovatel v dovolání namítal, že došlo k omezení jeho práva na pokojné užívání majetku. Nejvyšší soud ani u této námitky nedal stěžovateli zapravdu. K této námitce Nejvyšší soud uvedl, že institut zřízení věcného břemene nezbytné cesty je v souladu s článkem 11 Listiny, přičemž tyto závěry lze plně uplatnit i ve vztahu k čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že: "...ve veřejném zájmu je i zajištění řádného užívání staveb jejich vlastníky; jde tu nejen o veřejný zájem na tom, aby vlastnické právo vlastníka stavby mohlo být vykonáváno, ale i o veřejný zájem na řádné údržbě stavby. Tento veřejný zájem je vyjádřen i v § 86 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), které vlastníkovi stavby ukládá veřejnoprávní povinnost v souladu s dokumentací ověřenou stavebním úřadem a s rozhodnutím stavebního úřadu (stavební povolení, kolaudační rozhodnutí) udržovat stavbu v dobrém stavebním stavu tak, aby nevznikalo nebezpečí požárních a hygienických závad, aby nedocházelo k jejímu znehodnocení nebo ohrožení jejího vzhledu a aby se co nejvíce prodloužila její uživatelnost. Je zjevné, že splnění této povinnosti je ve veřejném zájmu a že je nelze zajistit bez přístupu vlastníka ke stavbě." II. Argumentace stěžovatele 11. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve předkládá rozbor rozsudků, které ústavní stížností napadá (nikoliv však soudu prvního stupně, který stěžovatel nenapadá) a předkládá námitky, které v předchozích řízení uplatnil. Stěžovatel poukazuje na to, že dovolací soud se s jeho námitkami vypořádal zcela chybně, a to nejen v rozporu s právem na rovnost v řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), ale i v rozporu s čl. 11 Listiny, kterým je zaručeno právo vlastnické. Argumentace stěžovatele tak představuje de facto rekapitulaci jeho dovolacích námitek. 12. Stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek, zaručené čl. 11 Listiny tím, že se soudy nesprávně vypořádaly s posouzením veřejného zájmu, neboť vlastnické právo lze omezit pouze ve veřejném zájmu a za náhradu. Stěžovatel uvádí, že ve veřejném zájmu nemůže být omezení vlastnického práva osob vlastnících tovární objekt, byť pro spory v současné době neprovozovaný, před tvrzeným právem likvidovaného podniku. 13. Stěžovatel rovněž uvedl řadu námitek