IV.ÚS 1319/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1319/16 ze dne 6. 9. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Emila Kostky, zastoupeného JUDr. Marcelou Vilímkovou, advokátkou se sídlem Praha 8, Karolinská 661/4, proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 4. 2015, č. j. 9 C 183/2013 - 145, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 12. 2. 2016, č. j. 70 Co 445/2015 - 236, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 4. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že při projednávání věci stěžovatele před obecnými soudy došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy České republiky, jakož i práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. II. 2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 4. 2015, č. j. 9 C 183/2013 - 145, bylo žalovanému (stěžovateli) uloženo, aby hradil své manželce Ing. Arch. Tereze Kostkové (vedlejší účastnici) výživné ve výši 10 000,- Kč měsíčně počínaje dnem 31. 10. 2013, aby uhradil nedoplatek na výživném za dobu od 31. 10. 2013 do 30. 4. 2015 ve výši 40 333,- Kč do 30 dnů ode dne doručení rozsudku žalovanému, žalobu zamítl v částce požadovaného výživného přesahujícího přiznanou částku 10 000,- Kč a dále rozhodl o nákladech řízení. Proti tomuto rozhodnutí podali oba účastníci řízení odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 2. 2016, č. j. 70 Co 445/2015 - 236, tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil co do výše výživného, které je stěžovatel povinen hradit své manželce - vedlejší účastnici, přičemž stěžovatele zavázal ve prospěch vedlejší účastnice k úhradě výživného ve výši 15 000,- Kč měsíčně počínaje dnem 31. 10. 2013 a vyčíslil dlužné výživné na částku 186 151,- Kč (ve znění opravného usnesení č. j. 70 Co 445/2015-246), jejíž splatnost byla stanovena do 3 měsíců od doručení rozsudku. Odvolací soud rozhodl rovněž o nákladech řízení. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (a rovněž ze spisového materiálu, který si Ústavní soud v dané věci vyžádal) vyplývá, že tento provedl v řízení velké množství důkazů k prokázání potřebných skutkových zjištění a ohledně těchto skutkových zjištění učinil právní závěry, které s těmito skutkovými zjištěními korespondují. Odvolací soud následně tato skutková zjištění převzal a ve svém odůvodnění na ně odkázal, přičemž doplnil své úvahy o posouzení námitky stěžovatele týkající se dobrých mravů, doplnil dokazování ke skutečnostem, které doznaly změny po rozhodnutí soudu prvního stupně a svými právními závěry se od soudu prvního stupně odchýlil v podstatě pouze co do výše přiznaného výživného. 3. Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost s přesvědčením, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod zejména tím, že se obecné soudy ve svých odůvodněních nevypořádaly se skutkovými tvrzeními a právní argumentací stěžovatele, když podstatné části jeho tvrzení a argumentace v odůvodnění svých rozhodnutí zcela pominuly. Stěžovatel rovněž vytýká soudům, že obě jejich rozhodnutí byla překvapivá, neboť skutkové závěry v nich obsažené jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Namítá také nesprávné posouzení věci po právní stránce a neurčitost samotných rozhodnutí. Stěžovatel dále tvrdí, že pochybení obecných soudů jsou natolik závažná, že svou intenzitou zakládají porušení práva na spravedlivý proces, ústavně chráněného práva na ochranu vlastnictví a také jsou v rozporu s principem iura novit curia. Stěžovatel svou ústavní stížnost dále rozvádí o poměrně podrobnou rekapitulaci předchozích řízení, kde zejména zdůrazňuje, že soudy nesprávně zhodnotily výdělkové možnosti vedlejší účastnice, které jsou dle názoru stěžovatele vyšší, než bylo zjištěno, zejména s ohledem na její kvalifikaci, vlastnictví nemovitého majetku a časové možnosti (když všechny děti již navštěvují základní resp. mateřskou školu a vedlejší účastnice tudíž o děti nepečuje celodenně). Vytýká také soudům obou stupňů, že dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním ohledně jeho příjmů, když nevzaly v úvahu předložená daňová přiznání a vývoj výše jeho příjmů v rozhodném období, neboť vycházely zejména z jeho výpovědi o výši příjmů ze dne 30. 10. 2014 a odvolací soud navíc dospěl k nesprávným závěrům ohledně jeho dalších příjmových možností v souvislosti s podnikáním ve společnosti FLORPLANT s.r.o. (nemožnost výplaty zisku, zadluženost společnosti) a TOP SOLAR a.s. (prázdná společnost). Konstatuje, že výdělkové možnosti jeho a vedlejší účastnice jsou v zásadě stejné. Soudy dle názoru stěžovatele nezohlednily ani jeho více než roční péči o společné děti. Stěžovatel vyjadřuje názor, že přiznání výživného bylo také v rozporu s dobrými mravy, neboť vedlejší účastnice sama zvýšila náklady opuštěním společné domácnosti a současně negativně ovlivňuje děti v neprospěch stěžovatele. Dále je namítáno, že soudy nesprávně posoudily i další platby, které stěžovatel v průběhu řízení uhradil vedlejší účastnici (mimo výživného, které vedlejší účastnici hradil nejdříve dobrovolně a následně na základě předběžného opatření) k pokrytí nákladů s provozem rodinného domu, když je odvolací soud dle tvrzení stěžovatele označil za platbu na udržování rodinné domácnosti dle ustanovení § 691 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Stěžovatel poukazuje i na nesrozumitelnost výroku odvolacího soudu a závěrem navrhuje, aby napadená rozhodnutí byla pro zásah do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zrušena. III. 4. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. 5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), když mimo jiné rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů a nemůže provádět dohled nad jejich rozhodovací činností či dokonce instanční přezkum jejich rozhodnutí. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. 6. V dané souvislosti je nutno zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) plyne i zásada volného hodnocení důkazů dle § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanovením občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší výhradně těmto soudům. 7. Ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti je předně třeba uvést, že její podstatou je zejména nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry, které soudy obou stupňů vyvodily z provedeného dokazování, tedy nesouhlas stěžovatele s rozhodovací činností obecných soudů, zejména pak se závěry obou soudů ohledně výdělkových možností vedlejší účastnice a výše příjmů stěžovatele a z toho plynoucí výše výživného manželky stěžovatele. Ústavní soud je nucen zopakovat, že s ohledem na jeho postavení není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení provedených důkazů, které proběh