IV.ÚS 132/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 132/14 ze dne 11. 2. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti P. N., zastoupeného Mgr. Petrem Langem, advokátem se sídlem na adrese Brno, Jakubská 121/1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2013 č. j. 18 Co 290/2013-2163 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. dubna 2013 č. j. 50 P 422/2007-2103, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. ledna 2014, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a svobody, konkrétně právo na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na rodičovskou výchovu a péči podle čl. 32 odst. 4 Listiny, právo na spravedlivé a předvídatelné rozhodnutí v souladu s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na nediskriminaci, rovnost a rovné zacházení podle čl. 3 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 14 Úmluvy. Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 50 P 422/2007 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem obvodního soudu ve věci návrhu matky na udělení souhlasu s pobytem nezletilých v zahraničí za otce soudem v období od 1. září 2012 do 1. září 2013 bylo rozhodnuto tak, že soud udělil za otce souhlas s vycestováním a studijním pobytem nezletilých dcer stěžovatele (výrok I.), řízení o návrhu matky na změnu úpravy styku stěžovatele s nezletilými soud vyloučil k samostatnému jednání (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání podanému stěžovatelem Městský soud v Praze rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, jako soud odvolací rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a nákladech řízení (I., III.) potvrdil (výrok I.), ve vztahu k výroku o vyloučení věci (II.) odvolání odmítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podle jeho názoru soudy obou stupňů v minulosti nejprve ignorovaly jeho předložená varování ohledně chystaného trvalého odjezdu matky s dcerami z České republiky, čímž umožnily matce bez jeho souhlasu protiprávně přemístit nezletilé do USA a svými následnými napadanými rozhodnutími toto protiprávní přemístění legalizovaly. Stěžovatel tvrdí, že soudy užily při svém rozhodování interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, a to konkrétně prostřednictvím tvrdošíjného trvání na nesprávné interpretaci Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí přijaté dne 25. října 1980 v Haagu, vyhlášené pod č. 34/1998 Sb. (dále jen "Haagská úmluva"), ve smyslu nedůvodného krácení stěžovatelových rodičovských práv. Porušení rovnosti účastníků řízení pak stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že jeho osoba je posuzována soudy, s ohledem na jeho trvalou snahu domoci se svých rodičovských práv, v negativním světle a i ze skutečnosti, že jiné senáty totožného soudu rozhodují podobné záležitosti zcela odlišným způsobem. K porušení práva na spravedlivý proces pak mělo dojít podle stěžovatele tím, že soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl stěžovatelem navržené důkazy, zejména důkaz výslechem matky a nezletilých dcer (nyní již ve věku 13 let). Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že se vůbec nezabýval meritem věci a že rezignoval na jakékoliv řádné a přezkoumatelné odůvodnění svého rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že ve výsledku jsou porušována i jeho práva na nediskriminaci, rovnost a rovné zacházení. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16. března 2006 sp. zn. III. ÚS 511/05 a ze dne 30. října 2008 sp. zn. III. ÚS 1156/07. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. Zásah do základních práv, kterých se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a v odůvodnění pak svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice se soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež uplatňoval již dříve. Nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. V závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možné ústavní stížnost shledat důvodnou. V daném případě soudy chránily zájmy nezletilých dětí, jak to požaduje Haagská úmluva, a jejich závěry vycházely z důkazů provedených bez podstatných vad. Ústavní soud v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styku s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího nejlepšího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci (srov. nález ze dne 11. května 2005 sp. zn. II. ÚS 554/04; N 106/37 SbNU 397). Není důvod pochybovat o tom, že obecné soudy z těchto principů vycházely. Ústavní soud již dříve konstatoval, že mezi základní principy právního státu neoddělitelně patří zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci, jež v praxi materiálně chápaného právního státu vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04; N 39/36 SbNU 427). Za porušení právní jistoty však nelze považovat případy, kdy soud v jiném řízení rozhodl odlišně, neboť každé rozhodnutí je právě výsledkem nezávislého soudního rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a stěžovatel se mýlí, pokud má za to, že soudy jsou povinny vždy rozhodovat stejně, byť se jedná o jiné kauzy. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy