IV.ÚS 1320/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1320/24 ze dne 19. 6. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Tomáše Dokulila, Dagmar Dokulilové a Mgr. Kláry Rychnovské, všech zastoupených Mgr. Pavlem Kandalcem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Kounicova 685/20, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2024 č. j. 27 Cdo 1396/2023-525, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. října 2018 č. j. 8 Cmo 5/2018-443 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. října 2017, č. j. 19 Cm 437/2011-412, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ing. Petra Krejčího, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelé v ústavní stížnosti požadují zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že jimi obecné soudy porušily jejich základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne, že právní předchůdce stěžovatelů se žalobou domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení 1,5 mil. Kč s příslušenstvím, a to z titulu vrácení zaplacené části ceny za převod podílu v obchodní společnosti M.K.P. service s.r.o. poté, co vedlejší účastník v roce 2011 (pro prodlení právního předchůdce stěžovatelů se zaplacením zbývající části ceny) odstoupil od smlouvy o převodu obchodního podílu z roku 2008. Krajský soud v Brně rozhodoval ve věci celkem pětkrát, čtyřikrát žalobě vyhověl, ale jeho rozsudek vždy zrušil Vrchní soud v Olomouci. V pořadí pátým rozsudkem, napadeným touto ústavní stížností, krajský soud žalobu zamítl, neboť výkon práva právního předchůdce stěžovatelů (spočívající ve vymáhání zaplacené části ceny za převod podílu) považoval za nepoctivý ve smyslu § 265 obchodního zákoníku. Vrchní soud rozsudek krajského soudu potvrdil a Nejvyšší soud pak odmítl dovolání stěžovatelů (kteří po smrti jejich právního předchůdce vstoupili do řízení), neboť závěr krajského soudu a vrchního soudu odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu k § 265 obchodního zákoníku. 3. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že obecné soudy neprokázaly nijak "exaktně" údajné nároky vedlejšího účastníka proti jejich právnímu předchůdci, neprokázaly, jakou přesnou škodu měl společnosti jejich právní předchůdce způsobit apod. Vrchní soud dokonce odmítl škodu stěžovatelem způsobenou kvantifikovat, zdůraznil jen zavrženíhodné jednání právního předchůdce stěžovatelů. Závěry soudů se v tomto ohledu příčí též judikatuře Ústavního soudu. Vedlejší účastník měnil své skutkové verze, snažil se postupovat pohledávky proti právnímu předchůdci stěžovatelů z obchodní společnosti na sebe apod. Své údajné pohledávky měl a mohl uplatnit samostatnou žalobou, případně započtením. Stěžovatelé též kritizují, že obecné soudy neprovedly některé navržené důkazy. 4. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpali též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná. 5. Ústavní soud předesílá, že pravomoc přezkoumat výkon práva z hlediska jeho souladu s dobrými mravy, zásadami poctivého obchodního styku či s obdobnými standardy je v zásadě vyhrazeno soudům obecným. Jde-li však o porušení základních práv, Ústavní soud je povinen zasáhnout. Obecné soudy poruší základní právo na soudní ochranu i tehdy, pokud hodnotí jen jednání jedné procesní strany, a proto jsou vůči druhé straně nepřiměřeně tvrdé způsobem příčícím se požadavkům řádně vedeného procesu, férovosti a ekvity [viz stěžovateli uváděný nález ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 2700/15 (N 212/83 SbNU 369), bod 39]. 6. Obecné soudy však žádné základní právo neporušily. Celou věcí se detailně zabývaly a dovodily, že právní předchůdce stěžovatelů způsobil obchodní společnosti, jejíž obchodní podíl nabyl, velké škody. Když se na toto jeho jednání přišlo, zlikvidoval veškerá účetní data, včetně dat na zálohách, která by mohla ukázat rozsah jeho počínání (rozsudek vrchního soudu, bod 23). Verze, kterými se právní předchůdce bránil, nezapadaly do časového průběhu tohoto případu a do faktu, že právní předchůdce byl se stavem celé společnosti dobře obeznámen (tamtéž, body 24 až 26). Byť se právní předchůdce rozhodl obchodní podíl nezaplatit (zaplatil právě jen první splátku 1,5 mil. Kč), dále ve společnosti setrval, slovy vrchního soudu tam ku prospěchu svému "hospodařil" a působil ve společnosti značné škody, takže zásadně poklesla její obchodní hodnota (tamtéž, bod 27). Již krajský soud zdůraznil zásadní pokles hodnoty obchodního podílu, který se vrátil vedlejšímu účastníkovi. Je pravda, že obecné soudy nevyčíslily přesně veškeré způsobené škody. S ohledem na chybějící data to ale nebylo možné; uvedly jen příklady škod a obohacení právního předchůdce stěžovatelů (rozsudek vrchního soudu, bod 32). 7. Logika stížnostní argumentace směřuje právě k tomu, že obecné soudy neuvedly přesnou výši škody způsobené právním předchůdcem stěžovatelů. To ale nemusely, protože obecné soudy neposuzovaly věc jako zápočet pohledávky vedlejšího účastníka, ani nerozhodovaly o vzájemné žalobě. Namísto toho vyšly právě z použití korektivu zásad poctivého obchodního styku podle § 265 obchodního zákoníku. Na použití tohoto korektivu v nynější věci nic neústavního není. 8. Pokud obecné soudy neprovedly některé navržené důkazy, vždy pečlivě vysvětlily, proč jejich provedení nebylo zapotřebí (k tomu zejm. rozsudek vrchního soudu, bod 30). Dokazování prováděné krajským soudem a vrchním soudem v této věci bylo vskutku důkladné, byla provedena velká řada důkazů a výslechů svědků, které vedly k závěru stručně shora popsanému. 9. Obecné soudy základní práva stěžovatelů neporušily. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2024 Josef Fiala v. r. předseda senátu