IV.ÚS 1326/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1326/11 ze dne 14. 11. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti D. F., právně zastoupené JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 4, Antala Staška 38, směřující proti příkazu k domovní prohlídce Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. března 2011, č.j. 4 Nt 1503/2011-2, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na domovní svobodu zakotvené v čl. 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na spravedlivé řízení, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, ve spojení s omezením práva na zákonné zahájení trestního stíhání, zakotveného v čl. 8 odst. 2 Listiny, ve spojení s čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Výše uvedeným rozhodnutím byla přikázána domovní prohlídka v bytě obývaném stěžovatelkou. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že domovní prohlídka byla nařízena a provedena před tím, než bylo v její věci zahájeno její trestní stíhání. O tom, že má být považována za pachatelku trestného činu se tedy dozvěděla právě z příkazu, respektive z vykonání domovní prohlídky. Příkaz k domovní prohlídce však neobsahoval ani částečný popis skutku, pro který je policejní šetření vedeno, vyjma označení trestného činu (podvod podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku). Skutek, jímž měl být trestný čin spáchán, pak v příkazu k domovní prohlídce zcela absentuje, když v něm bylo pouze uvedeno "..., že v bytě by mohly být zajištěny skutečnosti závažné pro trestní řízení." Příkaz k domovní prohlídce rovněž postrádal jakékoliv poučení. Uvedeným postupem tedy bylo zasaženo do práva stěžovatelky s tím, že nebylo možno vymezit rozsah, v jakém má být prohlídka provedena. Policejní orgány zajistily v podstatě veškeré písemné dokumenty, které se v prostorách nacházely. Tímto postupem byla překročena mez zakotvená v čl. 4 odst. 4 Listiny. Nedostatečné odůvodnění příkazu k domovní prohlídce a její provedení dříve, než bylo proti stěžovatelce zahájeno trestní stíhání, vedlo k nedostatečně preciznímu vymezení důvodu, pro který soud shledal nutnost provést domovní prohlídku, jakožto neodkladný a neopakovatelný úkon vymezený v § 158 odst. 3 trestního řádu. K tomu stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1780/07. V odůvodnění napadeného rozhodnutí soud uvedl, že neopakovatelnost úkonu "... je dána přímo povahou prohlídky, kdy provedení jiným způsobem a v jiném čase za fakticky i procesní odlišné situace, je z povahy věci neúčelné, vzhledem k tomu, že by předmětné materiály mohly být zničeny.". Podle stěžovatelky se však jedná o obecné konstatování, neodůvodňující neopakovatelnost a neodkladnost úkonu. Neodkladnost pak stěžovatelka zpochybňuje tím, že, ačkoliv příkaz byl vydán dne 3. března 2011, prohlídka sama byla vykonána až 9. března 2011. Z usnesení o zahájení trestního stíhání přitom vyplývá, že tvrzená trestná činnost se měla uskutečnit v letech 2007 až 2009. Z tohoto pohledu se tedy nemohlo jednat o úkon neodkladný a neopakovatelný. K problematice domovních prohlídek pak odkázala i na rozhodnutí Ústavního soudu ÚS 62/1998-n (správně ÚS 62/1997-n [N 62/8 SbNU 119]) sp. zn. III. ÚS 287/96. Podle stěžovatelky vadami odůvodnění příkazu k domovní prohlídce a následné domovní prohlídky došlo k porušení zásady zákonnosti trestního procesu zakotveného v § 2 odst. 1 trestního řádu, jež plyne z čl. 90 Ústavy České republiky a z čl. 8 odst. 2 Listiny. Zde odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 623/2000 a sp. zn. III. ÚS 737/02. S ohledem na tyto okolnosti navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí deklaroval jako porušující její práva a rozhodnutí zrušil; Policii České republiky zakázal pokračovat v porušování základních práv stěžovatelky a přikázal Policii České republiky vydat věci při domovní prohlídce zajištěné. Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 8 k ústavní stížnosti. Soudce stručně odkázal na napadené rozhodnutí s tím, že v daném případě postupoval zcela standardně. V následné replice stěžovatelka poukázala právě na standardnost postupu, která ještě nevylučuje, že nemohlo dojít k zásahu do jejích práv, jak v ústavní stížnosti uvedla. Za podstatné pak považuje právě fakt, že soudce nezpochybnil její argumentaci. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 4 Nt 1503/2011, jakož i části spisu Policie České republiky č.j. KRPA-2079/TČ-2009-75, týkajícího se předmětné domovní prohlídky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře (např. v nálezu III. ÚS 62/95, N 78 SbNU 4/243) opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy) oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení celé, respektive jeho dílčí část, spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Ústavní soud dále zdůrazňuje subsidiární charakter ústavní stížnosti a to, že chápe kasaci rozhodnutí obecných soudů jako krajní prostředek, k němuž je přípustné sáhnout jen tehdy, pokud tato rozhodnutí nesplňují výše popsaná kritéria, tedy, že odporují kautelám práva ústavního, vyjádřeným v příslušných článcích Listiny. Ústavní soud proto rovněž opakovaně konstatoval, že ne každé procesní pochybení či porušení jednoduchého práva ze strany orgánů veřejné moci je natolik závažné, aby opravňovalo kasační zásah Ústavního soudu. V projednávaném případě bylo, podle přesvědčení stěžovatelky, zasaženo do jejího práva na domovní svobodu, zaručeného v čl. 12 Listiny. Výjimka z této záruky je stanovena v odst. 2 a 3 tohoto ustanovení a je podmíněna závažnými okolnostmi a splněním nezbytných předpokladů pro její nařízení. Pokud se jedná o domovní prohlídku v souvislosti s trestnou činností, (čl. 12 odst. 2 Listiny) je tento institut upraven v ustanovení § 83 trestního řádu, začleněného do hlavy čtvrté trestního řádu (Zajištění osob a věcí; § 67 - § 88a trestního řádu). Zde je upraveno, že domovní prohlídka je tato přípustná jen na základě písemného a odůvodněného příkazu soudce. Specifikace zákona v podstatné míře pouze opakuje požadavky stanovené v Listině, tedy písemnou formu, odůvodnění a vydání výhradně soudcem. Jedná se přitom o rozhodnutí sui generis, na které se nevztahují obecná pravidla o rozhodnutích (usnesení a rozsudky) v rámci trestního řízení. I toto kusé vymezení však vyžaduje, s ohledem na závažnost nařizovaného zásahu, dodržení stanovených zákonných požadavků. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatelky, že napadené rozhodnutí ve světle těchto požadavků neobstojí. Stěžovatelkou namítaná absence popisu skutku, pro který má být domovní prohlídka nařízena, za situace, kdy doposud nebylo vydáno proti ní usnesení o zahájení trestního stíhání, není, stejně jako další její požadavek na poučení, zákonem stanoveným obligatorním obsahem příkazu k domovní prohlídce. Požadovaný popis skutku je naopak náležitost expresis verbis stanovena v požadavcích na obsah výroku v usnesení o zahájení trestního stíhání v ustanovení § 160 odst. 1 věta druhá trestního řádu, aby nemohlo dojít k záměně stíhaného skutku. Poučení vztahující se k rozhodnutí se sice obvykle uvádí, aby deklarovalo možnosti nápravy dopadu rozhodnutí na jeho adresáta, účastníka řízení, zejména za předpokladu, že tento není